Debata o prezidentské milosti pro člověka, který střílel na zloděje, mi připomněla nedávný zážitek či spíše situaci. Byl jsem před třemi týdny za synem v Americe, a když jsme spolu šli do kina, chtěl jsem si zkrátit cestu přes trávník. Byl to evidentně něčí pozemek, ale šlo jen o pár desítek metrů a bylo to dostatečně daleko od domu. Syn mě však přesto chytil za ruku, aby mě zastavil. „Neblázni. To je něčí zahrada!“ řekl. Odpověděl jsem se středoevropskou ležérností, že mu tu zahradu přece ani neodneseme, ani neošlapeme. „To ne. Ale je to přece jeho majetek. Pojď okolo.“ A když jsme trávník opravdu obešli, řekl ještě, spíše v žertu: „Nehledě na to, že kdyby nás viděl, mohl by nás klidně zastřelit.“

Nepochybuji o tom, že v Pensylvánii nic takového zákony neumožňují, byť si to většina Američanů dost možná myslí. Ale to není důležité. Překvapilo mě, že se to za necelý jeden rok života v Americe dostalo synovi tak do krve. A jak je respekt k majetku zakódován hluboko v myšlení většiny Američanů. Je jedno, jestli je to věc výchovy, nebo zvyku, případně zda se tahle ostražitost dostala do povědomí či genů Američanů opravdu v dobách, kdy se pozemky hlídaly nabitými dvouhlavňovkami. Ale musím říct, že je v tom něco solidního a obdivuhodného. Nevolám po tom, abychom dali zelenou ostrým střelcům, kteří se se svými bouchačkami promění v policisty i soudce. Ale nic takového samozřejmě nečiní ani udělená prezidentova milost. Ta aplikuje zdravý rozum a cit pro spravedlnost v jedné konkrétní kauze. Pokud zároveň přispěje k tomu, že se aspoň o malý kousek obnoví náš respekt k cizímu majetku, bude užitečná o to víc.

Respekt je důležitá vlastnost, a to nejen k majetku, ale obecně k ostatním. U Američanů se navíc často pojí s dobrou vůlí a touhou po osobním štěstí. Vím, jak jsou generalizace tohoto typu problematické, ale přesto tvrdím, že těmito třemi body je definována americká národní povaha. Na jedné straně silný individualismus a sobecká touha po štěstí, kterou však u většiny lidí kompenzují upřímná empatie a starostlivost o druhé. No a vše tomu dává základní rámec respekt k pravidlům i ostatním lidem. Zní to banálně, ale v této jednoduchosti je vlastně návod na dobrou společnost.

O zemi i společnosti hodně prozradí to, jak se lidé chovají za volantem. Uvědomil jsem si to minulý týden, kdy jsem musel absolvovat dvě cesty po D1 z Prahy do Bratislavy. A zároveň jsem v předešlých dvou týdnech najezdil stovky mil po dálnicích v Pensylvánii. Za celou dobu se mi tam nestalo to, co na D1 za jedinou cestu nejmíň desetkrát. Totiž že se k vám zezadu v rychlejším pruhu přižene auto, zabrzdí na poslední chvíli kousek za vámi a nalepí se za vás těsně po celou dobu, než mu uhnete. Někdy ještě bliká nebo troubí. Každý to známe. Je v tom něco neuvěřitelně agresivního a sprostého, a přesto se z toho v Česku stala norma. Takovému chování chybí respekt (nebudu narušovat tvůj prostor tím, že se pověsím metr za tvůj blatník) i dobrá vůle (o. k., jedeš pomaleji, tak já počkám, než předjedeš, a ty mě pak stejně klidně pustíš) a se štěstím to nemá už vůbec nic společného, ba naopak, zúčastněné to pouze vyvede z míry. Včetně agresora, o tom nepochybuji.

Na americké dálnici je něco takového nepředstavitelné. Nikdy se mi nestalo, že by si řidič za mnou – byť třeba seděl v mustangu s motorem třikrát silnějším, než byl ten můj – vynucoval přednost agresivním chováním. Vždy se držel tak dvakrát až třikrát dál, než co se v Česku považuje za bezpečnou vzdálenost. Nevím, třeba tak činil z obyčejné obavy, že kdyby něco takového udělal, tak ho na příštím odpočívadle u motelu najdu a ustřelím mu hlavu. On byl přece první, kdo zaútočil, a auto je stejně nebezpečná zbraň jako nabitá pistole. Možná nebezpečnější.

Nebojte se, nechystám tímto textem půdu pro budoucí prezidentský pardon pro dálničního Jánošíka, který by začal na českých silnicích střílet agresivní pitomce. Ale chci jen demonstrovat, že žijeme ve společnosti, kde si respekt od druhých vynucujeme vysokými ploty kolem zahrádek a silnými auty s neprůhlednými skly, a že existují země, kde skutečný vzájemný respekt existuje i bez nich. Myslím, že nás k tomu ta prezidentská milost nepatrně posunula.

LN, 4.4.2011