Když nastoupil do úřadu staronový ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil, věnoval značnou pozornost „dělání pořádku“ a „úklidu“ po domněle neschopné předchůdkyni. Provedl při tom i některé užitečné kroky. Např. nahradil generála Ludvíka Kulu v čele Vězeňské služby ČR skvělým člověkem, bývalým ředitelem pardubické věznice, plk. Jiřím Treglerem. O účelnosti jeho některých dalších zásahů lze ale pochybovat.

Jeho pozornost mimo jiné přitáhly stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzených, podané paní exministryní Danielou Kovářovou. Zahrozil úvahami o zpětvzetí sedmi z nich. Skutečně pak ukázal svaly zpětvzetím stížnost ve prospěch odsouzených Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, které soud poslal na deset let do vězení za krádež 74 milionů Kč z auta bezpečnostní služby. Paní exministryně tuto stížnost „osladila“ přerušením výkonu trestu, takže v době ministrova rozhodnutí byli odsouzení zpět na svobodě. Zpětvzetím stížnosti zaniklo i přerušení výkonu trestu.

Nejvyšší soud ČR vzal ministrovo rozhodnutí usnesením na vědomí až po měsíci, neboť senát se kvůli dovoleným soudců dříve nesešel. Trestní spis odeslal zpět krajskému soudu, který vyzve odsouzené k návratu do vězení. Pokud neuposlechnou, vydá na ně zatykač.

Paní exministryně byla v podávání stížností pro porušení zákona podstatně štědřejší než Jiří Pospíšil během jeho prvního mandátu, a počtem jedenácti rozhodnutí o odkladu nebo přerušení výkonu trestu se stala doslova rekordmankou.

V zásadě souhlasím s tím, že odklad nebo přerušení výkonu trestu mají být uplatněny vždy, když je důvodná domněnka, že v řízení, následujícím po podání stížnosti pro porušení zákona dojde k prokázání neviny odsouzených. V opačném případě by se ministr smiřoval s tím, že nechává ve vězení lidi, kteří tam asi nepatří. Dovedu tedy pochopit, že Daniela Kovářová jako soucitná žena byla i v tomto ohledu vstřícnější vůči odsouzeným než její mužští předchůdci. Pokud vyřízení případů, v nichž povolila odklad nástupu nebo přerušení výkonu trestu, nebude mít za následek útěky odsouzených, bude její rozhodování sloužit jako vzor humánního přístupu k využívání pravomoci ministra pro následníky a nespravedlivě odsouzení budou snít o jejím návratu.

Nicméně přerušení výkonu trestu odsouzeným, kteří podle domněnky orgánů činných v trestním řízení mají někde ukryto sedmdesát milionů Kč, mě svou riskantností přece jen překvapilo. Začal jsem se obávat o další osud paní exministryně, která by byla jistě volána k odpovědnosti, pokud by odsouzení zneužili její laskavosti a zmizeli s ukradenými miliony někde v dálavách.

Jiří Pospíšil údajně vzal stížnost pro porušení zákona zpět, protože to prý byl jediný způsob, jak dosáhnout vrácení pravomocně odsouzených zločinců zpět do vězení. Pokud by se ovšem odsouzení cítili vinni a zvažovali možnost emigrace, po jeho zásahu by spíše zrychlili krok. O účelné opatření k zajištění vykonání spravedlnosti tedy v žádném případě nešlo, protože přišlo příliš pozdě. Mimoto pochopitelné by bylo zrušení rozhodnutí o přerušení výkonu trestu, ale zmaření přezkumu stížnosti pro porušení zákona Nejvyšším soudem ČR je zcela nesmyslné: odsouzení ztratili nástroj k nápravě možná nesprávného rozsudku a mimoto se již nikdy nedovíme, zda podání stížnosti pro porušení zákona bylo důvodné. Ministerští úředníci a státní zástupci sice budou říkat shodně s Jiřím Pospíšilem, že nebylo, ale jejich názor má ve srovnání s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR zanedbatelnou hodnotu.

Navíc se nyní ukázalo, že odsouzení jsou u svých rodin a na útěk se nechystají. Podle všeho se disciplinovaně vrátí do vězení, aby svým obhájcům neztěžovali postavení v dalším úsilí o nápravu patrně nespravedlivého odsouzení. Jejich chování je velmi silným příznakem neviny.

Na případu je zajímavé i to, že pečlivě vypracované podněty ke stížnosti pro porušení zákona poslali na ministerstvo poštou dva celkem neznámí mimopražští advokáti, kteří nikoho na ministerstvu neznají a skvělému účinku své práce se dosud stále diví jako malému zázraku. Sami odsouzení jsou prostí lidé, kteří rovněž nemají styky, použitelné ke korupčnímu ovlivnění rozhodování o jejich podnětech ke stížnosti pro porušení zákona.

Zatím se tedy zdá, že silácké ukazování svalů zpětvzetím stížnosti pro porušení zákona a rozhodnutí o přerušení výkonu bylo samoúčelné. Jediným jeho hmatatelným důsledkem je odnětí nadějného nástroje k dosažení spravedlnosti pro asi nespravedlivě odsouzené. Nedojde-li k nápravě, stane se skutečností následné dlouholeté věznění nevinných lidí, další skvrna na civilizační úrovni rádoby kulturního právního státu.

Postup pana ministra má ještě další stránky, které jej činí sporným. Jím napadané stížnosti nepodal on sám, ale jeho předchůdkyně, obklopená spolupracovníky, kteří po Pospíšilově příchodu odešli z ministerstva zčásti dobrovolně, zčásti nuceně. Jejich poznatky o trestních případech, jichž se týkají jeho úvahy o zpětvzetí, odešly s nimi. Trestní spisy, bez nichž nelze o stížnostech rozhodovat, se nacházejí na Nejvyšším soudu ČR. Pan ministr tedy rozhodoval o stížnostech bez znalosti spisu, čímž se dopustil svévolného jednání, tedy jednání, které je státním orgánům ústavněprávně zapovězeno. Ve speciálním případě stížnosti ve prospěch odsouzených Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka je celá záležitost složitější o to, že Nejvyšší soud ČR se již začal jejich věcí zabývat. Pokud se při seznamování se spisem jeví Nejvyššímu soudu ČR stížnost jako zjevně nedůvodná, rozhodne o jejím zamítnutí v neveřejném zasedání. V tomto případě se tak nestalo. Naopak předseda senátu již 15. července nařídil veřejné jednání ve věci na 26. srpna. To se ovšem po zpětvzetí nemohlo konat. Odsouzení tak byli kráceni v ústavním právu na soudní ochranu.

Trestní řád umožňuje ministrovi spravedlnosti vzít zpět stížnost pro porušení zákona až do té chvíle, než se senát odebere k závěrečné poradě. Není jisté, že zákonodárce počítal při sestrojení této věty s možností, že se k zpětvzetí rozhodne jiný ministr, než ten, který ji podal, a to navíc bez znalosti trestního spisu. Právo podat stížnost pro porušení zákona je přece jen osobním právem ministra. Nevíme, jak by za těchto okolností a vzhledem k pokročilosti práce na případu rozhodl Ústavní soud ČR o předběžné otázce na shodu postupu Jiřího Pospíšila s duchem ústavy, pokud by ji soudci Nejvyššího soudu ČR položili dříve, než se rozhodli podrobit se ministrově vůli.

Nemám přirozeně k disposici trestní spis. Nicméně po seznámení s podněty ke stížnosti pro porušení zákona jsem dospěl k závěru shodnému s názorem soudců Nejvyššího soudu ČR, že stížnost přinejmenším není zjevně nedůvodná a v souladu s presumpcí neviny ve spojení se zásadou in dubio pro reo měla být soudem projednána. V trestním řízení proti odsouzeným bylo použito nezákonně získaných důkazů, určité důkazy v jejich prospěch byly potlačeny, jiné nebyly vůbec provedeny. Přímé důkazy proti nim nebyly nalezeny, ani se nenašly odcizené peníze. Zřejmě by nedošlo k zprošťujícím rozsudkům, ale k vrácení věci obecným soudům za účelem doplnění dokazování a k novému rozhodnutí.

Dokud se nenaplní výše uvedený postup, pan ministr nebude mít nikdy jistotu, že nevrátil do vězení nevinné lidi. Pokud taková věc není pod úrovní jeho rozlišovací schopnosti a má-li svědomí, neměl by klidně spávat. Platí to i pro případ, že by doplněné dokazování nakonec upevnilo soud v jistotě o vině obžalovaných.