K různým zvláštnostem procesu přibyly v jeho závěrečné fázi dvě navíc. Především to je propastný rozdíl mezi prvostupňovým rozsudkem, „krvelačnými“ požadavky odvolání žalobce a přesvědčením obhajoby o oprávněnosti návrhu na zprošťující rozsudek. Krajský soud vyměřil odsouzenému tři roky s podmíněným odkladem, což se na pozadí např. rozsudku v nezákonně vedeném procesu proti „katarskému princi“ může jevit jako nepřiměřeně mírné rozhodnutí i s ohledem na kvantitativní rozměry skutkové podstaty: v případě „prince“ bylo dívek podstatně méně a šlo o poklidný obchod s příležitostnými mladistvými prostitutkami, při němž si všichni účastníci přišli na své, kdežto sboristky dílem podléhaly proto, že sbormistra zbožňovaly, dílem proto, že na něm byly závislé. Přesto byl „princ“ odsouzen k nepodmíněnému trestu v trvání 30 měsíců, Bohumil Kulínský k podmíněnému trestu v trvání 36 měsíců. Předešlé srovnání platí v případě, že vina byla Bohumilovi Kulínskému skutečně spolehlivě prokázána. Na to ovšem nemohu přísahat, protože nemám o dokazování a jeho výsledcích objektivní a úplné informace.

Nicméně daleko výraznější zvláštností je způsob, jakým se obhájce Tomáš Sokol pokouší odvrátit od odsouzeného ohrožení nelítostným postojem žalobce: upozorňuje, že jeho klient byl již dostatečně potrestán zpustošením soukromého a profesního života vedlejšími účinky trestního stíhání. Má v tom nepochybně pravdu, a co víc, jeho klient není úplnou výjimkou mezi odsouzenými. Bez výjimky každý odsouzený ztrácí kromě svobody ještě něco navíc, jen míra postižení se liší případ od případu a v případě Bohumila Kulínského je hodně vysoká. Kromě toho rozsudek často krutě dopadá na blízké odsouzeného, kteří s jeho trestnou činností nemají nic společného. Tak soud často trestá nevinné lidi, aniž by je zmínil v rozsudku. Nejhůř zatěžuje děti, jimž odnímá rodiče.

To je ovšem rozměr trestního řízení, s kterým litera zákona téměř nepočítá a ani rozhodovací praxe soudů k němu nepřihlíží. Právo přece není o spravedlnosti, jak kdysi veřejně prohlásil předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský, který jistě ví, o čem mluví. Ostatně spravedlnost vnímáme vždy jen v úzkém vztahu k pachateli a jeho obětem, na ty kolem nemyslíme. Policisté, státní zástupci a soudci vidí zájmovou osobu v nejlepším případě pár hodin, někdy jen několik minut, a případ se jim ztrácí mezi desítkami dalších, jimiž se během času zabývali. Co všechno zničí, když viníka, ať domnělého či skutečného, pošlou za mříže, je ani nezajímá: většina z nich nevnímá hodnotu osobní svobody souzených osob. Proto si mnozí vůbec nepřipouštějí, že by se mohli mýlit a nepřemýšlí nad důsledky případného omylu. Vydávají lehkomyslně rozhodnutí o vazbě a vynášejí rozsudky, ke kterým by nedospěli, kdyby „dvakrát měřili a jednou řezali“, jak přikazuje lidová moudrost, či kdyby aspoň případ posuzovali ze všech možných úhlů a se svědomitostí, kterou jim ukládá zákon a obyčejná lidská slušnost. Trestní řízení pak přestává být výkonem spravedlnosti a mění se v neosobní mlýnek na maso, jenž s odsouzeným semele i jeho blízké.

Bohumil Kulínský není jediný odsouzený, jenž vedlejšími účinky trestního řízení utrpí možná více než vlastním trestem. Jako další učebnicový případ uvedu příběh jednoho z mála odsouzených, kteří vzali vážně hrozbu trestního stíhání za vyhýbání se trestu a počátkem ledna zaklepali na vrata věznice.

Jeho trestní řízení začalo v r. 1991, kdy se měl dopustit trestného činu krácení daně, a skončilo v r. 2003 odmítnutím dovolání. V r. 1997 exministr spravedlnosti Pavel Němec podal v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona, v které napadl pouze výrok o trestu. Odvolal se na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i našeho Ústavního soudu, podle které se v řízeních trvajících sedm a více let nemají ukládat nepodmíněné tresty právě proto, že obžalovaní jsou postiženi již zásahem do života, jímž víceleté trestní stíhání nesporně je. Nejvyšší soud ale dovolání zamítl, protože zjistil, že část průtahů vznikla na straně obhajoby. To byla pravda, jenže všechny prodlevy řízení vyvolalo dlouhodobé onemocnění spoluobžalovaného a jindy zase obhájce odsouzeného. Soud tak přičetl obžalovanému k tíži zásah vyšší moci, který nemohl nijak ovlivnit.

Odsouzený byl po krátké počáteční vazbě stíhán na svobodě. Snažil se žít normální životem, jako by se ho trestní řízení netýkalo. Podnikal a také založil rodinu. Má tři děti, nejmenší dvouleté, které mají smutnou naději, že otce budou déle než pět let vídat pouze při návštěvách ve vězení a budou žít v žalu a nouzi. V rozsudku sice nestálo, že se trest odnětí svobody zostřuje o dlouholeté trápení ženy a dětí, ale v takové podobě jej skutečně odsouzený a jeho blízcí odpykají. Na takové účinky jistě soudci při zamítnutí stížnosti pro porušení zákona nemysleli. Neprolomitelnost rozsudku, formální naplnění litery zákona či prosazení vůle státního zástupce nebo soudce jsou přece důležitější než soužení neznámých dětí, úpadek firmy, zničení profesní kariéry či hrozící zánik kdysi slavného uměleckého tělesa.

Bylo by zřejmě bezúčelné žádat po zákonodárcích, aby do nového trestního řádu vložili zásadu, že při rozhodování o trestu se má přihlížet nejen k dopadům trestného činu na poškozené, ale také k přínosu vykonání trestu pro společnost, k délce trestního stíhání a k rozsahu deformací života obžalovaného a k důsledkům uloženého trestu pro jeho blízké. Trest tak nadále zůstane hlavně nástrojem pomsty společnosti, méně projevem jejího smyslu pro spravedlnost, schopnosti odpouštět nenapravitelné a dávat novou šanci provinilcům.