Příběh Romana Smetany dosud nedospěl ke konci a stále poutá pozornost médií. Po zprávě o stížnosti pro porušení zákona, kterou v prospěch "národního hrdiny" Romana Smetany podal populistický ministr Jiří Pospíšil, a o jeho zatím dočasném návratu na svobodu se začalo probírat oznámení o zamítnutí žádosti o milost prezidenta republiky, o kterou sám delikvent nežádal a ani by ji dle údajného vlastního vyjádření nepřijal.

Pár čtenářů mi napsalo, že je udivuje páně prezidentova neochota omilostnit člověka, který pouze počmáral pár plakátů, když na druhé straně ruší tresty lidem, kteří prokazatelně škodí společnosti. Nemohu na jejich údiv reagovat jinak než kontinuálně s dříve zveřejněnými stanovisky k tomuto případu (Chvála kverulace, Milovaný ministr a Poučení z krizového vývoje v kauze Romana Smetany). Jen pro pořádek a z "pedagogických" důvodů připomínám, že nehodnotím, nezatracuji ani neobhajuji rozsudek soudkyně Markéty Langerové, nicméně upozorňuji, že před ní měl věc v rukou státní zástupce, který nevyužil možnosti uzavřít věc odklonem. Tak je to ve všem: veřejnost se hněvá na soudce, kteří nevyhověli jejím představám o správném rozsudku, ale netuší, že soudce vaří ze surovin, které mu připraví žalobce. Občas jsou tak špatné, že se z nich skutečně nepodaří "uvařit" poživatelný pokrm, i kdyby se o to soudce poctivě snažil.

Přiznám se, že mám častější příležitost podivovat se nevyhovění žádostem o milost než čtenáři. Prošlo mi jich rukama několik desítek, z nich pár úspěšných (v posledních třech letech ani jedna). Nikdy nepodporuji žadatele, u něhož bych neměl silné podezření, že je obětí nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení. Vím ovšem, že pan prezident odmítá přehodnocovat rozsudky z trestněprávního hlediska, takže žádost o udělení milosti se musí opírat o humanitární odůvodnění. Divím se tehdy, když se setkám s apriorním odmítnutím, jemuž nepředcházelo prověření údajů, uvedených v odůvodnění žádosti. Veřejnost, která s oblibou haní pana prezidenta kvůli "podivným" milostem, provázeným podezřením na korupci, netuší, že "podivných" odmítnutí je daleko více, přičemž za nimi se určitě korupce neskrývá.

Žádost o milost pro Romana Smetanu bych ale nepodporoval, a pokud by ji pan prezident udělil, považoval bych to za plýtvání vzácným kořením. Na Hrad přichází ročně kolem dvou tisíc žádostí o milost. Pan prezident vyhoví ročně necelé padesátce žadatelů. Mezi tisíci odmítnutých žadatelů jsou desítky odsouzených k víceletým trestům, jejichž rodinné a osobní poměry jsou až tragické a omilostnění by přineslo úlevu ani ne tak jim samým, jako jejich dětem, manželským partnerům či rodičům (stále mluvím o nespravedlivě odsouzených). Ve srovnání s nimi se Romanu Smetanovi skoro nic nestalo. Nechápu, proč si někdo myslí, že by právě on měl mít přednost.

Naopak bych nepochopil, kdyby se do prezidentovy pověstné "špetky šafránu" vešel právě Roman Smetana, odsouzený ke kratičkému trestu, který si své trable doslova vykoledoval pohrdavým postojem k státu a politickému systému. Dovedu pochopit občanskou naštvanost, která vede až k znehodnocení plakátů politických stran odpovědných za současnou mizerii, k pohrdání soudem a k nevyužití dostupných nástrojů obhajoby. Ovšem takový postoj vybočuje daleko z většinového chování a když už jej někdo ze svobodné vůle zaujme, musí nést důsledky. Roman Smetana je nakonec přijal tím, že se po určitém váhání přihlásil k vykonání trestu. Zřejmě jej ani nenapadlo, že by mohl využít novelizovaného znění pravidel předčasného podmíněného propouštění z výkonu trestu a dostat se na svobodu i bez zásahu Nejvyššího soudu ČR, o který sám osobně nežádal.

Nechápu, proč by měl prezident republiky využít své mimořádné pravomoci k záchraně vzbouřence proti zavedeným postupům trestního řízení, který sám o pomoc nežádal, tedy chránit jej proti jeho vůli před následky jeho vlastního svobodného rozhodnutí.

V této souvislosti se vracím k otázce, zda Smetanovo "čmárání" je spíše svobodným projevem názoru, který by měl být beztrestný, či vandalským poškozováním cizího majetku. Upozorňuji, že i volební plakáty politických stran jsou formou projevu názoru a nástrojem svobodné soutěže o hlasy voličů. Jejich ničení pak není jen znehodnocováním majetku, ale i bráněním v uplatnění politického názoru a narušováním demokratického zápolení o moc. V této kauze tak nejde tolik o střet práva na ochranu majetku s právem na projev názoru, jak si myslí populista Jiří Pospíšil, ale o to, zda má stát trpět vandalismus jako nástroj k bránění druhým v projevech jejich názorů. Od vandalismu pak není daleko k používání násilí. Dnes "posvětíme" ničení volebních plakátů, zítra nastoupí fackování názorových odpůrců, později jejich zavírání. Příkladů je v dějinách dost. Proto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o ministrově stížnosti pro porušení zákona bude mít nejen judikatorní význam, kvůli němuž ji Jiří Pospíšil údajně podal, ale bude mít vliv na další vývoj beztak nevalné politické kultury našeho drahého Absurdistánu.