19.4.2024 | Svátek má Rostislav


PRÁVO: Média sama strkají hlavu do chomoutu

18.4.2008

Už nejen slovenské noviny, ale i čeští šéfredaktoři solidárně protestují proti novému slovenskému tiskovému zákonu, který mj. zakotvuje právo na odpověď osoby dočtené nějakým zveřejněným textem. Je škoda, že si manažeři mediálního byznysu tak málo uvědomují, že si o ohlávku v podobě takových úprav zákonů často sami říkají.

A čím? Tím, že odmítají označování svého podnikaní jako běžný byznys, a naopak ho prohlašují za nějaký typ vznešené služby veřejnosti. A dožadují se přednostního práva na informace, dožadují se institutu ochrany zdrojů (přičemž každý běžný občan ručí za své výroky a chce-li se své odpovědnosti zbavit, musí prokázat, že informace nabyl v dobré víře právě udáním zdroje) a dalších privilegií. Zaměstnanci médií zase často požadují právo psát i to, co se nelíbí majiteli média. Novináři v mnoha ohledech zkrátka nechtějí být měřeni stejným metrem, chtějí oproti běžnému občanu mnoho výhod a pak se diví, že na ně není pohlíženo jako na zaměstnance svobodně fungujícího byznysu, ale jako na ruku veřejného zájmu. Sami sebe postátňují a pak se diví, jsou-li následně postátňováni. Chtějí být považováni za velmoc, ale s velmocemi se přece často válčí. Mluví o sobě jako o hlídacích psech a pak se diví, že jim chce někdo nasadit košík.

Institut zrovna například nyní diskutovaného práva na odpověď totiž nijak nesouvisí se svobodou slova. Zavedením této povinnosti nikdo nikomu nebrání dál psát podle své úvahy. Problém je v něčem jiném: v neschopnosti (nebo nedostatku vůle) odlišit od sebe soukromý a veřejný statek. Je to ze stejného soudku – byť na první pohled zcela odlišného – jako snahy zakazovat kouření v soukromých restauracích. To lze jen tehdy, pohlížíme-li na ně jako na jakési poskytovatele veřejných služeb, patřící tak nějak nám všem, a ne jako na svobodně podnikající firmy. Právo na odpověď je naprostým popřením skutečnosti, že noviny jsou produktem soukromého podnikání, určeným k prodeji.

Pokud si zřídím na svém domě nástěnku, kde napíšu, že Jirka je trouba, naprosto chápu, když mě Jirka zažaluje a já se mu pak možná budu muset omluvit nebo mu zaplatit odškodné. Naprosto ale nechápu, proč by Jirka měl mít právo psát mi na mou soukromou nástěnkou své výplody o tom, že on zas takový trouba není, že jsem troubou naopak já.

S novinami to není jiné. Je to jen trochu větší nástěnka. Nechť mají média plnou odpovědnost za újmy, které svým psaním způsobí. K tomu dokonce žádný tiskový zákon není třeba. Je ale naprosto nepochopitelné, že by jim mohl kdokoli zvenčí zasahovat do obsahu a psát tam své repliky, které by redakce měly za povinnost otisknout.

Bylo by tedy nejlepší, kdyby si média nehrála na službu veřejnosti (kromě těch státem zřízených, která to mají uložena zákonem) a nepožadovala všelijaké výhody. Bylo by lepší, kdyby i současný boj proti slovenskému tiskovému zákonu nevedla pod ušlechtilými hlesly o hlídacích psech demokracie či o svobodě slova. Prostě mají hájit své podnikání. Tím snadněji by pak mohla odkázat do patřičných mezí ty, kdo si myslí, že noviny jsou tak trochu nás všech, že nám mají sloužit a zušlechťovat nás.

Nemají. Mají svým majitelům vydělávat peníze tím, že nám poskytují zboží, za které jsme ochotni dobrovolně zaplatit.

Psáno pro iDnes