Rád bych připojil svůj osobní pohled k diskurzu o utilitaristickém přístupu k právu a účelu pravidel obecně. S právem pracuji jako advokátní koncipient každý den a důvěřuji jeho roli ve společnosti. Svou představou (nebo slovem Alexyho „Vorverstand“, předporozumění) o právu mám nejblíže k filozofii Gustava Radbrucha. Podle Radbrucha je právo právem, když naplňuje stránku spravedlnosti, účelnosti a právní jistoty. Jiný moderní právní filozof Hart se zamýšlí nad případem, kdy chybějící stránkou je spravedlnost, a pokládá si otázku, zda takové pravidlo je hodné respektování. Nad touto představou se zamýšlím vždy, když na semaforu svítí červená, nikde nic nejede a já váhám, zda přejít. Na tomto příkladu porušení pravidla silničního provozu bych rád ilustroval nespravedlnost a neúčelnost striktně formální právní interpretace, která se v různých formách objevuje i v jiných oblastech života spojeného s právem.

Ustanovení § 74 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu je zcela jasné:

Pro chodce se užívá těchto signálů dvoubarevné soustavy, popřípadě i doprovodných akustických signálů, které znamenají „Signál pro chodce se znamením Stůj!“, že chodec nesmí vstupovat na vozovku.

Při nedodržení automaticky nastoupí sankce za porušení a bude-li naplněna i materiální stránka přestupku, tedy společenská nebezpečnost, pak musí následovat pokuta. Jak bychom ale situaci vnímali prizmatem zdravého rozumu a za okolností, kdy široko daleko nic nejede?

Historicko-teleologickým výkladem zákona o silničním provozu, který upravuje i funkci a poslání semaforu, docházím k závěru, že účelem zákona je především zajistit plynulost a bezpečnost silničního provozu. Semafor je inženýrská pomůcka pro lepší koordinaci toku dopravy ve městě. Plynulost a bezpečnost je jednak veřejným zájmem, ale hlavně mým vlastním zájmem. Kolize zájmů v případě bezpečnosti je na prázdné silnice nulová. Kolize zájmů v případě plynulosti dopravy je nepochopitelně vychýlena v můj neprospěch. Je ještě rozumné v tomto případě stát, nebo je rozumnější pokračovat? První možnost mi přijde docela absurdní, zvlášť když kulisy (okolnosti) přibarvíme o déšť, mráz, vozovku širokou sotva dva metry a čas čtyři hodiny ráno.

Stejný zákon říká (a vycházím i z doporučení BESIPu), že pokud na přechodu pro chodce se semaforem světelná signalizace nejede, opět začne platit absolutní přednost pro chodce. Hypoteticky i špatně seřízený semafor neslouží k naplňování účelu plynulosti dopravy a mohli bychom jej tak brát s rezervou. Při zapojení kvalifikovaného zdravého rozumu bych se považoval za chytřejšího než semafor a měl bych přejít. Navíc nejenže bych neměl dostat pokutu (když mě nahraje kamerový systém a nějaký osvícený robot, počítačový program nebo jemu podobný úředník/policista mi ji pošle), ale ani moje jednání by nemělo vzbudit žádný povyk. Ostatně pokusím se najít východiska v platném právu k ospravedlnění takového rozumného jednání.

Zákon o silničním provozu jako mnoho dalších (technických) zákonů je obecnou, abstraktní normou, vytvořenou v laboratorních podmínkách v určitém čase. Negativním důsledkem abstrakce může být absurdita, která vede do slepé uličky, je frustrující a příčí se zdravému rozumu. Formalistický a inženýrský přístup k právu představuje v tomto případě hájení semaforu, který je jediný, kterému moje chování vadí. Doporučuji v této souvislosti podívat se na „vítěze“ ankety Absurdita roku, která je úsměvnou přehlídkou nezamýšlených důsledků formalistického přístupu^[1]. Pokuta 200 Kč za přecházení na červenou, kterou dostal můj kamarád právě za výše popsaných okolností, by se tam také mohla zařadit. Bohužel, takové absurdity se stávají a platí. Při namítnutí se stát schová pokrytecky za rigidnost psaného zákona a nutí úředníky a soudce chovat se pošetile…

Pěkným zpodobněním absurdity dodržování pravidel na úkor vlastní svobody ukazuje Saint-Exupéry v příběhu Malého prince na postavě Lampáře, který žije na planetce, kde se den a noc střídají jednou za minutu. Před nějakou dobou mu bylo nařízeno rozsvěcet lampu v noci a zhasínat ji ráno. V té době se těleso otáčelo rozumnou rychlostí a lampář měl čas na odpočinek. Poté se ale rychlost otáčení zvýšila. Lampář chtěl zůstat věrný příkazu, a tak rozžíná a zhasíná lampu každou minutu, bez odpočinku. Okolnosti se změnily, ale on stále nekriticky sleduje zadání i za cenu sebezničení.

Ústavní soud je poslední záchranná kotva, která může nálezem o ústavní nekonformitě zvrátit nežádoucí trend ve formalistickém přístupu k právu a mechanické aplikaci právních norem zejména v případě kolize zájmu (veřejného nebo individuálního) se svobodou člověka. Na jedné straně určitě ctí zásadu Fiat iustitia, pereat mundus – tedy nezlomnost zákona samotná stojí vysoko nad obecným blahem, ale zároveň bere v potaz zásadu Summum ius, summa iniuria – tedy, že přepjaté pojímání a výklad práva stává se čirým bezprávím (Cicero). Mnohými nálezy aproboval možnost „přešlapu v zájmu hry“ vůči formalistické normě, když konstantní judikaturou zasahuje proti libovůli při interpretaci, zvýrazňuje potřebu posuzovat účel (cíl) zásahů, zakazuje nadměrnost zásahů do práv a svobod. Příkladem nález I. ÚS 1849/08 (soudkyně Eliška Wágnerová): Orgán veřejné moci proto vykonává určitou pravomoc a kompetenci ultra vires nejen tehdy, jedná-li mimo formálně zákonem stanovený rámec pravomocí a kompetencí, ale materiálně též tehdy, pokud svým jednáním nesleduje určitý předvídatelný a racionálně zdůvodnitelný účel, pro který mu byla určitá pravomoc a kompetence svěřena, resp. tehdy, narušuje-li svým, byť o zákon se opírajícím postupem, základní práva dotčených osob více, než je nezbytně nutné k tomu, aby byl ještě dosažen zákonem stanovený účel. … Omyl veřejné moci nelze nikdy interpretovat v neprospěch jednotlivce tak, že tento je přesto povinen (i za použití donucení v podobě sankcí) se výkonu pravomoci, pohybující se ovšem ultra vires, podrobit.

Jako ultima ratio (vedle okolností vylučující protiprávnost) v kolizi se semaforem přechází v úvahu i aktivace čl. 23 Listiny – občanská neposlušnost. Nakonec každý si nosíme svůj zákon v sobě a každý participujeme na společnosti a obsahem její smlouvy. Lidově přeformulovaný Kantův imperativ^[2] dává určité východisko a odpověď na otázku, kterou si v souvislosti s přecházením na červenou kladu: Kdyby každý chtěl udělat či udělal to, co já, byl by svět ok? Osobně si myslím, že ano, a věřím, že naprosto převažující většina ve společnosti také. Východiskem je zde důvěra.

Budováním prostředí důvěry ve zdravý rozum a intuici lidí, kteří s právem pracují, uchopíme řešení za správný konec a zvrátíme trend formalismu a mechanické až robotické aplikace práva.

^[1] Výběrem z vítězů ankety: Rok 2015 – Úřad práce chce po zaměstnavatelích údaje, které sám vlastní. Rok 2014 – Zákon nepřipouští u živé hudby písničku na přání kvůli autorským právům. Rok 2012 – Sankce až dva miliony korun za brigádníka, který nemá vstupní prohlídku, byť pracuje jediný den. Rok 2010 – Na státní úřad s dokumenty, které jsou aktualizované on-line.

^[2] Jednej tak, aby maxima tvé vůle kdykoliv zároveň mohla platit za princip všeobecného zákonodárství.