Dnes probereme pojem, který mnoha prvoobviněným zůstává utajen. Nejdůležitější totiž není výběr nejdražšího obhájce nebo nalezení vhodných důkazů, ale správně zvolená taktika obhajoby.

Na počátku trestního stíhání má obviněný dvě možnosti, přičemž následujícím výběrem jsou jeho další kroky jednoznačně determinovány.

Varianta doznání

První variantou je přístup: Mrzí mě, co jsem udělal, a už nikdy se ničeho podobného nedopustím. Kritikové této variantě vyčítají, že kajícné doznání je sice polehčující okolnost, ale taky jistý trest, ovšem trest vynesený velmi rychle (v řádu dní či týdnů). Obviněný se v takovém případě plně dozná, čímž významně napomůže orgánům činným v trestním řízení. Naopak výslovně zakázány jsou omluvenky, stížnosti, lékařská potvrzení a revizní znalecké posudky, a vůbec kroky, které sice trestní řád teoreticky umožňuje, v praktickém životě však ničemu nepomohou, soudce naštvou a proces zdržují. Výhodou této cesty jsou sympatie soudu i státního zástupce, splavný průběh řízení a šetření práv obviněného, jeho rodiny, svědků i poškozených. Pozitivní obraz lze zvýšit omluvou poškozeným a plnou náhradou způsobené škody. Obviněný, který zvolil tuto variantu, může reálně očekávat, že mu soud přizná polehčující okolnost doznání, účinné lítosti a pomoci orgánům činnými v trestním řízení, a poté urychleně vynese trest ve spodní části trestní sazby, velmi často podmíněný nebo symbolický. Pokud se obviněný po jeho vyhlášení vzdá odvolání, vrací se takřka ihned do normálního života (anebo, i když méně často, do vězení).

Mediální pozornost této variantě pochopitelně nijak neprospívá, naopak správné herecké provedení kajícného doznání dokáže zpravidla soud velkoryse ocenit. Připomeňme také psychoterapeutický dopad doznání na duši samotného pachatele, jemuž se přiznáním viditelně uleví. Tento efekt souvisí s přijetím viny a trestu a v odborné i krásné literatuře je dobře zpracován.

Varianta justiční omyl

Obviněný však může zvolit i taktiku: Jsem nevinen, jde o justiční omyl a komplot proti mně. S touto taktikou se pojí nutnost vyvracet všechny důkazy, které státní zástupce navrhuje, a trvat na výslechu všech svědků, ty je pak třeba před soudem deptat a urážet, navrhovat svědky vlastní, napadat policií vyžádané znalecké posudky a platit si další odborná dobrozdání. Podobně, jako se v tovární výrobě objevují 3 % zmetků, i v justiční mašinérii se občas vyskytne chyba či omyl, stává se tak ovšem výrazně méně často, než obvinění doufají. Protože každý důkaz je v této variantě podroben kritice zkoumání a každé mezitímní rozhodnutí soudu napadeno opraveným prostředkem, čas běží, spisy kolují po justičních institucích a konec trestního stíhání je v nedohlednu. S postupujícím časem vzrůstá nervozita v soudní síni i nejistota obviněného. Proto je zapotřebí z obavy z odsouzení přistoupit k dalším krokům, které mají podobu zdržování trestního řízení, omluv z jednání, výměny obhájců a námitek podjatosti vůči objektivitě soudců, v naději, že čím později soud rozhodne, tím bude trest nižší. Rubem této strany mince může být naštvanost soudce, jehož náklonnost k obviněnému se po mnoha letech ústavních stížností a obstrukcí blíží nule.

Ani této taktice zvýšená mediální pozornost nijak neprospívá, neboť soudci jsou k počtu článků, fotografií v denním tisku a rozhovorů nepochopitelně imunní. Přesto jsou k ní aktéři často svolní, ovládáni klamnou nadějí, že poslouchají-li je novináři, stejně vstřícně bude naslouchat i soud. Opak je sice pravdou, nicméně lid bojovníky proti systému neskonale miluje. Nepatrné procento zproštěných jedinců a všichni ostatní odsouzení mohou po výkonu exemplárního trestu snít o politické kariéře a o zajímavých a kupodivu i vážně míněných nabídkách k sňatku.

Ti nejchytřejší volí po konzultaci se zkušeným obhájcem únikovou variantu: Dopustil jsem se popisovaného jednání, ale neměl bych být odsouzen, protože nejde o trestný čin. Tato taktika kombinuje výhody kajícného doznání s efektivně odvedenou obhajobou profesionála, který provede právní rozbor, v němž soudu jako na stříbrném tácu naservíruje elegantní právní řešení.

Ani v této variantě není třeba zveřejňovat odposlechy, ani jinak se trapně ponižovat. To, jestli byl nebo nebyl spáchán trestný čin, se totiž nerozhoduje u hlavního líčení, ale v okamžiku, kdy pachatel žalované jednání spáchal. Což ovšem soudci, obhájci, policisté a vinní i nevinní pachatelé vědí od počátku.

Autorka je advokátka a šéfredaktorka Rodinných listů

LN, 27.5.2015