Vrací se nám to už dvacet let. Je to jako návratná horečka. Mám na mysli majetkové narovnání s církvemi. – Většinová veřejnost by si asi přála, abychom ten problém prostě přešli a dělali, jako by nebyl. A mnozí politici, náplní jejichž práce je mj. získávat body, z toho těží.

Obě levicové strany se rozhodly pro parlamentní obstrukci. A pokud by vyhrály příští volby, smetly by problém ze stolu.

Téma majetkového vyrovnání s církvemi vskutku není součástí starostí většiny občanů, dokonce tam působí rušivě. Není divu: při zvyšování DPH, které se promítne do veškerého živobytí, zatěžovat státní rozpočet desítkami miliard, dokonce na konto jakýchsi církví, to je nemilé. Dokonce (prý) nepřijatelné. Veřejnost nezaznamenává, že ono vyrovnání je vlastně proces, jehož cílem je minimalizace financování církví státem. To zatím představuje ročně částku téměř půldruhé miliardy, která by měla v budoucnu eráru ulevit.

Současným stavem trpí některé obce, jejichž územní rozvoj je zatím znemožněn. Jsou obklopeny polnostmi, kdysi církevními, a nemohou s nimi nakládat, protože tomu brání tzv. blokační paragraf. Je tak nemožné, že by tento paragraf případná pohodlná levicová parlamentní většina jednoduše zrušila?

Těžištěm problému ale není osud obcí jako třeba Červená Řečice. Ten je jen jeho součástí. Těžištěm je problematický stav právního vědomí dnešní české společnosti. Jejího veřejného mínění, její politické reprezentace, žurnalistiky a v neposlední řadě jejího právnického stavu. Platí vskutku zásada, že "co bylo ukradeno, má být vráceno"? Zdravý rozum jistě připustí, že jak kdy. Že se okolnosti časem změnily a že je to někdy obtížné, dokonce nemožné. Znamená to však, že co bylo ukradeno, nemá být vráceno? To by podlomilo vnitřní soudržnost samotného právního řádu země.

Když se u nás řekne "církev", myslí všichni na tu katolickou. A tu asi nemá většina v lásce. Proto lze u nás proti majetkovému vyrovnání namítat tím, že církev si svůj majetek stejně nakradla. Jeho konfiskace komunistickým režimem byla prý vlastně aktem dějinné spravedlnosti, i když lze mít proti tomu režimu přinejmenším výhrady. Jeden z našich zákonů ho dokonce odsoudil. – Ale to není pravda. Jednotlivé církevní subjekty rozmnožovaly svůj majetek donacemi (dary, odkazy apod.). Za převratných dějinných událostí o něj často přicházely, ale pak ho znovu shromažďovaly. – Nejsem historik, ale že by se nějaká diecéze, farnost nebo řehole zmocnila nemovitosti krádeží, to prokázat, myslím, nelze.

Občas užívané tvrzení, že si církev svůj majetek nakradla, a že tudíž není co vracet, znamená pěstovat účelově pokřivenou představu o vlastní minulosti. A to je – diplomaticky řečeno – nepraktické. Nediplomaticky lze říci, že to může být i zhoubné.

V anketách zjišťujících "hlas lidu" se občas projevuje názor, že církevní subjekty právo na svůj konfiskovaný majetek mají, ale jen tehdy, když s ním budou prozíravě hospodařit. Tomu lze rozumět. Představme si však, že my, občané této země, kteří jsme většinou nějak majetní, bychom měli právo na svůj majetek jen podle toho, jak s ním nakládáme. I to by podlomilo právní řád. Ten sice připouští zřetel k nakládání s vlastnictvím, ale až zadruhé, a to jen v právně definovaných případech. Jak chcete uplatnit tento princip v řešení problému, zda ukradené vracet nebo ne?

Co tedy s problémem, který se (možná nepozorovaně, ale dosti zásadně) dotýká samé podstaty našeho národního bytí, totiž našeho právního vědomí i našeho vědomí dějinného? A přitom se nám vrací jako návratná horečka? Domnívám se, že by bylo nepraktičtější co nejdříve se ho zbavit. Totiž vyřešit ho způsobem pokud možno právně nejčistším. Myslím, že současný vládní návrh představuje oboustranně nejpřijatelnější kompromis, a proto by bylo rozumné ho "odklepnout". A mít od toho konečně pokoj. – A potom, kdo chce, může ostřížím zrakem sledovat, jak si tím diecéze, řehole, farnosti a další náboženské společnosti nakládají. Ta veřejná kontrola bude jistě ku prospěchu věci.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6