Prezident Miloš Zeman delegoval před nedávným časem pravomoc udílení milostí na Ministerstvo spravedlnosti ČR. Výjimkou budou jen případy, ve kterých lidé žádají o osvobození z humanitárních důvodů, například když trpí vážnou, nevyléčitelnou nemocí. Je pravda, že milosti mělo zmíněné ministerstvo na starosti již za prezidenta Václava Havla. Na rozdíl od jiných právníků a publicistů se nedomnívám, že jde o přímo protiústavní krok, nicméně nadšený z něj nejsem.

Pro úplnost dodejme, že Václav Havel dal v letech 1993 až 2002 milost 860 lidem, navíc dalších více než tisíc milostí udělil ještě jako federální prezident. Havlův nástupce Václav Klaus byl střídmější, za deset let omilostnil "pouze" 412 lidí.

Pro srovnání bývalý americký prezident George Bush udělil za celých osm let své vlády přibližně dvě stovky milostí! A to USA mají ve srovnání s Českou republikou více než třicetkrát víc obyvatel, inu jiný kraj, jiný mrav.

Milost je poněkud výjimečná pravomoc, která, nejen podle mého soudu, ideově vyvěrá ještě z monarchistických časů. Umožňuje prezidentovi v individuálních případech odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem nebo nařizovat, aby se trestní řízení vůbec nezahajovalo, a pakliže již bylo nastartováno, aby se v něm nepokračovalo. Mám za to, že prezident svá rozhodnutí ohledně udílení milostí není povinen komukoliv vysvětlovat. Ani novinářům, ani poslancům. Nesdílím názor některých právníků, že by zde byl prezident republiky v roli správního orgánu.

Jinak řečeno, jako učitel správního práva zásadně nesouhlasím s tím, že by udílení milostí bylo správním řízením v režimu správního řádu, a prezident by je proto musel odůvodňovat – např. jako krajský či obecní úřad. Nota bene, ani v judikatuře, ani v doktríně nenajdeme, že by absence odůvodnění způsobila neplatnost prezidentovy milosti.

Zastávám silný názor, že milosti jako takové jsou dnes historickým přežitkem feudálního střihu. Stejně jako dnešní ministryně Marie Benešová či jiní právníci mám za to, že to je institut, který již nepatří do moderního právního státu. Pro přesnost dodávám, že tento názor Marie Benešová veřejně prezentovala za časů, kdy ještě nebyla ministryní. Je otázka, zda tomuto rozumnému postoji zůstala věrná dodnes.

Zastánci milostí rádi uvádějí příklad, že prezident Václav Havel zastavil vyšetřování důchodkyně, která si pro zmírnění zdravotních bolestí údajně pěstovala marihuanu. To je jistě chvályhodné a rozumné, nicméně není to ze systémového hlediska úkol pro státní zástupce a posléze soudce, aby mj. vyhodnotili společenskou nebezpečnost jednotlivých skutků? Není alibistické spoléhat se na milost shůry? Nenásobí se nespravedlnost ve společnosti tím, že jeden milost dostane a druhý nikoliv?

Již slyším čtenáře: to je ale nemilosrdný (možná zlý) právník, navíc ve vánočním čase… Proto připomenu slova Tomáše Akvinského: "Milosrdný je ten, kdo má bědné srdce, kdo je jat smutkem z bídy druhého, jako by to byla jeho vlastní bída. A z toho následuje, že se přičiňuje k zahnání bídy druhého jako bídy vlastní: a to jest účinek milosrdenství." Milost a milosrdenství – určitě ano, ale jako soukromý projev vůle, nikoliv formalizovaný akt státu!

Autor je právník

LN, 31.12.2013