Měl prezident republiky tvrději čelit Lisabonské smlouvě?
Podle mého názoru měl.
Měl nastolit více podmínek a tvrdšího charakteru?
Podle mého názoru měl.
Měl zkoušet blokovat ratifikaci?
Podle mého názoru měl.
Bylo tedy veškeré snažení marné a ratifikací Lisabonu ztrácejí všechny aktivity vůči ní smysl?
Podle mého názoru tomu tak není.

Proč? Že do tohoto kola centralizace a utahování bruselských šroubů, kterému se nevímproč říká integrace, nainvestovaly evropské mocenské zájmové elity tak ohromný kapitál, že nakonec dosáhnou svého a Evropské unii svou vizi direktivně řízeného socializujícího superstrátu přece jen vnutí, to bylo zasvěceným pozorovatelům jasné už tak před dvěma, třemi lety. A to bez ohledu na malou lapálii v podobě referend ve Francii a Nizozemí.

Přesto podle mého hlubokého přesvědčení mělo cenu vést tento na první pohled marný boj. Parní válec evropské centralizace a unifikace při křečovitém protlačování Lisabonské smlouvy konečně narazil na první reálnou překážku. Eurocentralizátoři pochopili, že napříště už to budou mít těžší a těžší. Veřejnost se probouzí a vize čím dál těsnější integrace přestává být samozřejmou.

Každé zrnko písku vložené při ratifikaci Lisabonské smlouvy do bezohledného soukolí centralizační euromašinérie je investicí do budoucna. Nic totiž nekončí. Boj s těmi, co chtějí řídit cizí životy a pro něž největší překážkou je normální parlamentní demokracie a tržní hospodářství (a proto alespoň dvakrát za sto let přicházejí s nějakým svým alternativním konceptem), je věčný. Byl tu a bude tu i nadále. A cokoli se řeklo a učinilo v posledních letech proti této sociálně inženýrské koncepci, se zhodnotí. I nadále se bude vést debata o míře regulace jednotlivce, o míře osekávání suverenity parlamentních demokracií.

Toto vše jsem si říkal při sledování televizního show z Brna. Jinak totiž veřejné čtení nálezu a odůvodnění Ústavního soudu k podání senátorů ve věci Lisabonské smlouvy nazvat nešlo. Ústavní soudci se zcela nechali unést osobním bojem s "otravnými" navrhovateli, a tak podlehli pocitu, že hlavní je vyčíst jim barvu košil a prošlapané boty, než se věnovat meritu rozhodnutí, které ovlivní život v naší republice na padesát let. Oni neposuzovali dopady Lisabonské smlouvy na ústavou chráněná práva a svobody českého občana. Oni si vyřizovali účty s otravnými účastníky řízení, oni vedli svůj spor, místo aby stáli nad sporem a posuzovali kompatibilitu dvou klíčových dokumentů.

Této roli za poslední léta přivykli. Už při posuzování zdravotnických poplatků to vypadalo, že jejich hlavním zájmem je známkovat kvalitu řečnických vystoupení než posoudit problém sám. Jako kdyby u Ústavního soudu mělo rozhodovat, jak efektně zazáří navrhovatel nebo jiný účastník řízení, a nikoli podstata, na kterou účastník pouze poukázal.

A tak jsem si při sledování onoho přenosu udělal následující poznámky:

1. Ústavní soud je oprávněn vynést nález o ústavnosti mezinárodní smlouvy podle své vůle. To ale neznamená, že nutně musí mít v takové věci pravdu a že si kterýkoli účastník společenské debaty nemůže ponechat názor svůj. Ústavní soudci nejsou kvalifikovanější než jakýkoli občan k posouzení věci. Jsou jen lépe kvalifikováni odborně vyložit svůj občanský názor.

2. Navzdory aktivistickému výkladu Ústavního soudu je zcela nutné ponechat si přesvědčení, že Lisabonská smlouva v rozporu s naší ústavou je. Už proto, že umožňuje odebírat České republice další a další kompetence, aniž by o tom rozhodla nová smlouva, aniž by musela o takové věci proběhnout ratifikace.

3. Ústavní soud podstatnou a úvodní část odůvodnění svého nálezu nevěnoval meritu samotnému, tedy Lisabonské smlouvě a jejímu srovnání s Ústavou České republiky, nýbrž hodnocení formálního postupu účastníků řízení. Jako kdyby to bylo to hlavní, na co se budou za dvacet let ptát dějiny.

4. S lítostí je třeba konstatovat, že Ústavní soud se snížil k peskování účastníků řízení, především navrhovatele. Podsouvat komukoli jakékoli motivace a svévolně hodnotit využití demokratického práva zvolit si postup, který neodporuje žádnému zákonu ani ústavě, se rovná snižování vážnosti zákonodárců, kteří podle svého nejlepšího vědomí a svědomí tímto způsobem plní mandát od voličů.

5. Vzhledem k tomu, že například německý ústavní soud posuzoval ústavnost Lisabonské smlouvy 10 měsíců, a to při znalosti plného textu dokumentu mnohem delší dobu, jeví se jako zcela nepodložené napadat navrhovatele pro údajné překročení lhůty na vypracování jeho podání. Skupina senátorů nedisponuje žádným aparátem, jakým disponují ústavní instituce.

6. Za zcela nepřijatelný je třeba považovat pokus Ústavního soudu předepisovat prezidentovi další postup ve věci ratifikace. Není pravdou, že státu vzniká riziko újmy pouze při neratifikaci či pozdní ratifikaci mezinárodní smlouvy. Platí i riziko opačné, a právě proto je v naší ústavě k ratifikaci nutný souhlasný postoj jak Parlamentu, tak prezidenta republiky. Ratifikace je navíc procesem ryze politickým, to není řízení stavebního úřadu o stavebním projektu.

7. Svévolný výklad, podle kterého je prezident republiky zavazován k neprodlené ratifikaci mezinárodní smlouvy, nejen zcela mění ústavou řešené rozložení a vzájemné vyvážení kompetencí ústavních institucí, ale v tomto případě i působí nepřípustně retroaktivně, protože nelze vyloučit, že by při znalosti tohoto velmi tvůrčího výkladu ústavy mnoho zákonodárců hlasovalo o Lisabonské smlouvě jinak než při vědomí, že ji svým souhlasem de facto pouze postupují prezidentovi k dalšímu řešení.

8. Ústavní soud se zcela vyhnul výroku o mnoha sporných momentech ústavnosti Lisabonské smlouvy. Jako příklad lze uvést jeho reakci na podnět prezidenta republiky, zda Lisabonská smlouva, která je vlastně změnou přístupových smluv, neměla být ratifikována za použití referenda stejně jako ony přístupové smlouvy. Ústavní soud svérázně reagoval, že v České republice nebyl přijat obecný zákon o referendu o mezinárodních smlouvách, čímž se vyhnul postoji k explicitně podanému výkladu prezidenta republiky, podle kterého by bylo správné použít stejný zákon, podle nějž bylo vyhlášeno referendum o přístupových smlouvách, protože Lisabonská smlouva řeší jejich obsah.

9. Pozoruhodný je výklad Ústavního soudu, kde ÚS implicitně naznačil, že případný rozpor jednotlivých pasáží a článků Lisabonské smlouvy s naší ústavou ještě nemusí být důvodem k výroku, že Lisabonská smlouva odporuje českému ústavnímu pořádku, protože přece Lisabonská smlouva jako celek neohrožuje základní principy české ústavy.

10. Ústavní soud ve svém odůvodnění říká, že jeho nálezem jsou vyvráceny všechny pochybnosti o ústavnosti Lisabonské smlouvy. Tak tomu ale není a nemůže být, protože pochybnosti jsou vždy věcí každého hodnotitele. Na druhou stranu je třeba připomenout, že ÚS konstatoval, že byly odstraněny pouze "formální" překážky k ratifikaci. Věcné a obsahové jsou zcela v rukou politiků.

11. Výrok o souladu Lisabonské smlouvy s Ústavou České republiky nelze zaměňovat s politickým a věcným výrokem o tom, zda je Lisabonská smlouva dokumentem správným, prospěšným, demokracii a svobodu občanů rozšiřujícím a pro Českou republiku výhodným. Ve všech těchto věcech je nedotčeno věcné a politické hodnocení, že tomu tak není a že Lisabonská smlouva je dokumentem jdoucím směrem přesně opačným.

Má cenu se k tomu vůbec vracet? Kdybych si myslel, že nemá, nemohli byste číst tyto řádky. Epizodu velkého střetu máme za sebou. Střet je to ale věčný. Je to střet mezi zastánci svobody a stoupenci myšlenky, že dobro musí být posazeno jakoukoli cestou.

psáno pro Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku