Čtvrtek 20. března 2014 je posledním dnem druhého bloku hlavního líčení trestního řízení Městského soudu v Praze proti bývalému ministrovi obrany Martinu Bartákovi a zbrojaři Michalu Smržovi, které žaluje ostravský exprokurátor Dušan Táborský, a to jednoho z přijímání úplatku, druhého z podvodu. O případu jsem psal již dříve.

Proces patří svým původem do rodiny výplodů záliby bulvárního novináře Janka Kroupy ve vyhledávání či spíše ve vytváření skandálních příběhů, jejichž nedobrovolní hrdinové se stávají středem zájmu orgánů činných v trestním řízení. Někteří z nich končí za mřížemi, ne vždy na základě spravedlivého rozsudku.

K zvláštnostem případu patří rozdělení přípravné a soudní části řízení mezi orgány s rozdílnou místní příslušností a spojení dvou trestních věcí, jež spolu souvisejí jen tím, že skutkové děje mají vztah ke společnosti Tatra a.s. Díky "tvůrčímu" ohýbání ustanovení trestního řádu o místní a věcné příslušnosti proběhlo přípravné řízení pod dozorem Krajského státního zastupitelství v Ostravě za převažující účasti policistů z ostravských expozitur celorepublikových útvarů, ač vyšetřování z počátku probíhalo v Praze. Soudní část řízení již probíhá v souladu s ustanovením trestního řádu v Praze.

Předání věci do Ostravy v situaci, kdy primárně byly místně a věcně příslušné pražské orgány a téměř všichni svědci jsou z Prahy, vyvolává podezření, že na odsouzení obžalovaných má někdo mimořádně silný zájem a domnívá se, že ostravské orgány mu vyjdou vstříc ochotněji než pražské.

Veřejnost by jistě potěšilo vyčíslení finančních důsledků přenesení přípravného řízení do Ostravy, zahrnující ovšem i ocenění ztrát času účastníků řízení cestujících k výslechům.

O soudní části řízení by se dalo hovořit také jako o duelu bývalých předlistopadových prokurátorů. Jeden z nich, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě Dušan Táborský, zastupuje obžalobu, druhý, advokát Josef Monsport, hájí oba obžalované. Jejich výkony patří k svérázným pozoruhodnostem procesu. Obhájce podává výkon, jaký skutečně není běžný. Nejen, že ovládá dokonale spis a pružně reaguje na nové poznatky z výpovědí svědků, ale jeho způsob vedení obhajoby je perfekcionistický, vůči svědkům neúprosný a přímo vyčerpávající. Vrozená zdvořilost mi naproti tomu nedovoluje blíže se vyjádřit k výkonu žalobce, jenž v souboji s obhajobou nepochybně tahá za kratší konec.

Mezi soudními aférami různých VIP "zákazníků" české justice kauza Barták & spol. patří podle zájmu novinářů k těm poklidnějším. Nedochází k takovým návalům v soudní síni, jaké jsme zažili například při soudním řízení s Vítem Bártou. Kdyby byla k disposici větší soudní síň, byla by zde pohoda. Předseda senátu Stanislav Králík nepodlehl laciné honbě za popularitou on-line vedením řízení a netrpí ani vyrušování pořizováním obrazových záznamů při jednání, takže v soudní síni je klid. Zmínky v novinách, rádiu a televizi jsou velmi skromné, lze jim ovšem vytknout sklon k zjednodušování. Netroufl bych si například kategoricky tvrdit, že svědek Duncan Sellars potvrdil, že si Martin Barták řekl o několik milionů dolarů, když v jeho údajích o měně převládá nejistota.

Obsahově je tento proces nesmírně zajímavý. Oba skutkové děje se rozvíjejí na pozadí složitých poměrů v administrativních a obchodních vztazích mezi ministerstvem obrany, armádou, dodavatelskou firmou amerických vlastníků Tatra a.s. a jejími subdodavateli. Významnou zvláštností je složení souboru svědků, mezi nimiž tři nejdůležitější opory obžaloby jsou občané USA, z toho William Cabaniss je bývalý velvyslanec USA v České republice a Duncan Sellars údajně pracoval řadu let pro CIA. Ale také česká část "komparsu" je zajímavá zapojením podnikatelů a novinářů, vládních úředníků a politiků bývalých i současných, též bývalých policejních důstojníků.

Je obvyklé, že obžalovaní ve svých vystoupeních lžou, což jim zákon dovoluje. Ale dosti často se stává, že lžou i svědci, ač se vystavují riziku trestního stíhání. Ani tento soud není v tomto směru výjimkou. Použití jednoznačně nepravdivých údajů dokonce i v obžalobě ale běžné není. Tímto způsobem obohatil žalobce proces o další zvláštnost předložením tvrzení, že obžalovaný Martin Barták vyvíjel v určité věci slovní nátlak na ředitele sekce vyzbrojování ministerstva obrany, generála Jiřího Martínka. V generálových výpovědích z přípravného řízení se tato informace nevyskytuje a při svědecké výpovědi před soudem na přímý dotaz její pravdivost jednoznačně vyvrátil s tím, že o daných věcech s tehdejším náměstkem ministra vůbec nemluvil.

Obžaloba je vůbec "perla", která svou paranoidní konstrukcí prozrazuje naléhavost touhy žalobce dostat obžalovaného Martina Bartáka za mříže stůj co stůj. Líčí jej jako rafinovaného zlotřilce, který si dlouhodobě připravoval příznivé podmínky pro vyhovění žádosti o úplatek.

Obžaloba mezi řádky naznačuje, že stál jako mocný mág za rozpoutáním nepřátelské mediální kampaně proti Tatra a.s., která propukla, když americká firma odstoupila od smlouvy se subdodavatelskou firmou Praga a.s., a to bez ohledu na to, že spolupráce s českými subdodavateli byla podmínkou, která umožnila získání zakázky na dodávku vozidel pro armádu bez výběrového řízení.

Aby v americkém vedení Tatra a.s. vyvolal obavy z možného odstoupení státu od smlouvy na dodávku vozidel pro armádu, zlotřilec na přímý pokyn ministryně Vlasty Parkanové podepsal odstoupení od smlouvy na dodávku Pandurů, kterou v posledních hodinách ministerského mandátu uzavřel odstupující ministr zahraničí Karel Kuhnl. O odstoupení od smlouvy rozhodla Topolánkova vláda, nejspíš se záměrem podpořit nečisté zájmy pana obžalovaného.

Později záludně nesouhlasil s překročením smluvního hmotnostního limitu vozidel, jehož bezpodmínečné dodržení bylo nezbytné kvůli předpokládanému použití letecké dopravy pro jejich nasazení v místě určení. Tatra a.s. se nezbytnosti podřídila téměř rok před osudovým setkáním Martina Bartáka s představiteli Tatra a.s. při návštěvě Mirka Topolánka a jeho doprovodu v USA. Nicméně trvání na dodržení smluvního limitu mělo přesto být v pojetí obžaloby pobídkou pro Američany, aby vyhověli požadavku na úplatek.

Naléhavost touhy žalobce po skalpech obžalovaných prozrazují i některé detaily z vedení vyšetřování, jako jeho pokyn policistům, aby se snažili prokázat, že obvinění jednali ve spolupachatelství. Neobvyklé bylo také obtěžování rodin obviněných vyšetřováním finančních poměrů a toků, které se obvykle neprovádí v případech, v nichž nedošlo k předání peněžních částek.

Zmíněné čarování s věcmi, které přímo s žalovanými skutky nesouvisí, ovšem nemůže mít velký vliv na výsledek projednání obžaloby. Podstatná jsou obvinění, která vznesli američtí svědci. Osud obžalovaných bude záviset na tom, jak vyhodnotí věrohodnost jejich svědectví soud. Jako laik se domnívám, že kdyby po skončení výslechu svědka Duncana Sellarse předseda senátu vyzval strany k přednesení závěrečných řečí a následně vydal rozsudek, výsledek by se patrně příliš nelišil od toho, k němuž dospěje po dokončení připraveného dokazování.

Výše jsem projevil jisté výhrady ke způsobu vedení přípravného řízení. Nedomnívám se však, že by zmíněné výstřelky znemožnily soudu spravedlivě vyhodnotit jednání obžalovaných. Nemohu předjímat, k jakým závěrům soud dospěje. Nicméně nechť budou jakékoli, obhajoba nebude mít důvod ke stížnostem na krácení práv v soudní části řízení, která je vedena naprosto korektně.