Lhát se nemá. Platí to i pro poslance Ondráčka. Má se ale kriminalizovat politická činnost?

O měsíc se odkládá rozhodnutí Poslanecké sněmovny ve věci vydání poslance Zdeňka Ondráčka k trestnímu stíhání. Důvod je procedurální, k věci se ještě nevyjádřil mandátový a imunitní výbor. Výbor věc projedná v úterý. Už jeho jednání a hlavně výsledek bude v centru pozornosti. Zdeněk Ondráček rozhodně není v naší sněmovně muž no name, tedy postava bez tváře. Poslancuje pět let, do politiky vstoupil jaksi od píky, tedy od zastupitelské funkce městské a poté krajské. Byl a zůstal komunistou, ve svém životopise má pasáž o službě v pohotovostním útvaru Veřejné bezpečnosti a za své výkony v tomto útvaru získal přízvisko mlátička. Nicméně u policie zůstal a dokonce dosáhl na prověrku NBÚ pro stupeň utajení přísně tajné.

Jeho zvolení do sněmovny způsobilo rozruch. Miroslav Kalousek ho označil za komunistickou mlátičku a komunistického fízla. Mandátový a imunitní výbor uložil Kalouskovi omluvu, ten to ale odmítl a našel pro to širokou podporu. Letos bylo Ondráčkovo jméno v titulcích hodně dlouho, protože se táhla rozepře kolem jeho jmenování do sněmovní komise pro kontrolu GIBS. Funkce se vzdal a teď čelí policejnímu stíhání.

Vědomé lhaní

Neúspěšný prezidentský kandidát Michal Horáček na Ondráčka podal trestní oznámení kvůli pomluvě. V žáru předvolební kampaně prezidentských voleb Ondráček horlivě podporoval kandidaturu Miloše Zemana a v polovině prosince loňského roku doslova prohlásil, že Horáček je podle dostupných informací bývalý vekslák a spolupracovník StB s krycím jménem Sázkař.

Z policejního spisu, jehož obsah prosákl na veřejnost, vyplývá, že Ondráček vědomě lhal. Sám Horáček jednal velmi otevřeně a dokumentace zájmu StB o jeho osobu je veřejně dostupná na internetu. Po věcné stránce tady asi nejsou vážné nejasnosti. Horáček neprodával před Tuzexem bony, a vekslákem tudíž nebyl a lustrační osvědčení má čisté. Mandátový a imunitní výbor, ten především, bude řešit otázku obecnější povahy: smí politik lhát? Když lže, může za to být trestně stíhán?

Je paradoxní, že Ondráček sám byl terčem lživého obvinění. Mlátičkou sice byl, dokonce se k tomu ještě za starého režimu hrdě hlásil v komunistické televizi a lhal vní o tom, že demonstranti byli ozbrojeni. Nicméně nebyl fízl v tom smyslu, že byl údem Veřejné bezpečnosti, nikoli StB. Proto se za něho mandátový a imunitní výbor postavil a vybízel Miroslava Kalouska k omluvě. Pomluva je kvalifikovaná podle paragrafu 206 jako trestný čin, pokud mluvčí říká nepravdu s cílem ohrozit něčí vážnost a hlavně ho poškodit v zaměstnání. Michal Horáček v té době usiloval o prezidentský úřad a toho mohl dosáhnout, jen když získá maximální vážnost u spoluobčanů. I tady je tedy oprávněnost kvalifikace snadno obhajitelná, a jednání výboru by tedy mohlo být krátké s výsledkem jednoznačným.

Dá se ale předpokládat, že to tak jednoduché nebude.

Politik je veřejná osoba a jeho pokožka musí být tvrdší než kůže laického občana. V naší zemi je svoboda tisku – pokud jde o útoky na politiky – v podstatě bezmezná. Své by o tom mohl vyprávět Jiří Paroubek, který byl v době svých hvězdných hodin terčem neslýchaných karikaturních útoků. Pokusil se bránit soudní cestou a nikdy se mu to nepodařilo – soudy drží linku, že politik je bytost zvláštního druhu a coby osoba veřejná si musí nechat líbit prakticky všechno.

Někdy to jsou útoky opravdu nevybíravé, připomeňme vaječnou artilérii proti Miloši Zemanovi před čtyřmi lety na Albertově. Tehdy salvě vajec neunikl ani německý prezident Joachim Gauck, který Zemana doprovázel. Policie tehdy jednala velmi liknavě a v podstatě nechávala událostem volný průchod. Případ vyvolal nevoli a byl tu tlak na to, aby se výtržnost řešila tak, jak se výtržnosti řešit mají. Přístup úřadů však byl i nadále neslaný nemastný.

Císař pán je vůl

Útoky na prezidenta republiky jsou kapitola sama pro sebe. Ostatně sám Zdeněk Ondráček se účastnil pokusu obnovit zákonnou ochranu prezidenta před hanobením. Zatím ale jsme pořád národ Antona Špelce ostrostřelce a nechceme si nechat vzít právo zvolat, že císař pán je vůl.

Toto je asi rámec, ve kterém se bude rozhodování mandátového a imunitního výboru pohybovat. Kdyby šlo o nějakého pana Ondráčka a nějakého pana Horáčka, pak by šlo o jasnou pomluvu. Ty se ve společnosti vyskytovaly vždycky a kéž by tomu bylo tak, že je řeší a vyřeší soud jako věc občanskou a nikoli trestní. Za lež zaplať a běž, tak by mělo být. Že máme paragraf dvě stě šest, to je mrzutá komplikace, lze ji ale pochopit.

Až bude výbor rozhodovat, bude taky muset brát v úvahu, jaký precedent způsobí. Michal Horáček žádá, aby se lži učinila přítrž, a má pravdu. Ale zároveň to bude tak trochu kriminalizace politické činnosti. Ne nadarmo je paragraf nejzakroucenější znak v sadě písmen a znaků běžně používaných.

LN, 22.9.2018

Neff.cz