Ani vzrušující zprávy o skandálním chování Vlastimila Rampuly, rozvracejícím státní zastupitelství v nejlepším případě kvůli svému nadměrně zbytnělému egu, neodvedly notorické baviče a skandalisty mezi politikáři a novináři od oblíbené hry zvané "kopni si do svého prezidenta".

Záminkou jim bylo zejména udělení milosti paní Anně Benešové, zakladatelce a ředitelce Metropolitní univerzity Praha, pravomocně odsouzené Městským soudem v Praze k podmíněnému trestu za porušování povinnosti při správě cizího majetku, jímž měla univerzitě způsobit škodu promíjením školného ve výši 6 166 000 Kč. (zde). Rozlehl se povyk, zahrnující podezírání pana prezidenta z korupčního a klientelistického jednání a staronovou písničku o nutnosti oklestit prezidentovu pravomoc kontrasignací. V tom ryku zaniklo docela rozumné prezidentovou vysvětlení, uveřejněné 17. února 2012 agenturou Mediafax (zde), stejně jako nestranné a v podstatě kladné vyjádření Jana Kouckého na ePortálu ze dne 23. února 2012 (zde). Je pravda, že původní kusé oficiální vysvětlení bylo mírně řečeno nešikovné, ale představa, že je osobně formuloval pan prezident, je zřejmě vzdálena skutečnosti stejně jako navazující rozumování o obmyslnosti, které se měl dopustit jeho pozdější úpravou.

Pozornosti unikla zmínka, že univerzita se nepřipojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, čili že zmíněné peníze jako ztrátu nepociťuje, a téměř polovina ztráty šla ve prospěch desítek tělesně postižených, studujících v rámci programu Škola bez bariér. Na pozadí současného boje studentů státních vysokých škol proti zavedení školného je rozsudek svým způsobem absurdní. Na jedné straně bezplatné studium ve státních školách za peníze daňových poplatníků je pravidlem, na druhé straně promíjení školného soukromoprávním subjektem, který prominuté peníze nepostrádá, je trestné a stát se patrně cítí poškozen za nepoškozeného, který o jeho péči nežádal. Je ovšem otázka, zda tříčlený senát, jehož předseda a další člen jsou bývalí komunisté a soudci protiprávního režimu, byl způsobilý rozlišit mezi státním a soukromým majetkem.

Ve spršce kamenování, která se snesla na pana prezidenta, se znova přemílaly staré známé argumenty jako udělení milostí čtyřem lidem z okolí Františka Mrázka či milost pro Zdeňka Kratochvíla a z nich vyvozené blábolení o "podivných milostech" Václava Klause. Když jsem po jednom z vážených psavců žádal důkazy, sdělil mi, že objeví-li se opakovaně nějaké tvrzení v médiích, které nikdo nenapadne u soudu, stává se součástí veřejného prostoru a novináři mají právo s ním zacházet jako s ověřenou informací. To je ovšem sofistikovaně přeformulovaný geniálně jednoduchý výrok válečného zločince Josepha Goebellse.

Protože znám osobně některé z "podivně omilostněných" a jejich trestní spisy, troufám si tvrdit, že při poctivém přístupu k faktům by se beztak skromný počet "podivných milostí" značně scvrkl.

Zvykli jsme si již, že do pana prezidenta při nejrůznějších příležitostech kopou stále stejní jaloví mluvkové v Poslanecké sněmovně a nájemní zlolajníci v médiích. Současné mediální běsnění ale přineslo překvapivou novinku: vystoupení prvostupňového žalobce případu, státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 Marka Bodláka, který napadl pana prezidenta velmi ostře dne 16. února 2012 v Lidových novinách (zde) a v Událostech, komentářích ČT (zde). Zapomněl při tom informovat veřejnost, že z palety trestných činů, kvůli nimž paní Annu Benešovou po vazebním stíhání zažaloval, sítem soudního řízení prošel jen jeden.

Nicotnému úředníčkovi z nejspodnějšího patra státního zastupitelství se možná zachtělo napodobit Vlastimila Rampulu v postoji vyjadřujícím přesvědčení, že podléhá jen té autoritě, kterou si z výše své geniality sám zvolí. Když soukromá osoba advokátka Hana Marvanová veřejně zkritizovala soudkyni Městského soudu v Praze, místopředseda soudu ji existenčně ohrozil návrhem na kárnou žalobu v České advokátní komoře. Když v tomto případě profesionál, který má být strážcem zákonnosti v trestním řízení, se nepřímo veřejně přizná, že nectí Ústavu ČR, cítí se povýšen nad ni i nad hlavu státu a nestará se ani o závazná pravidla chování státního zástupce – advokáta státu, vymezená v §24 zákona o státním zastupitelství, neděje se nic: žádný z možných kárných žalobců si neobul okované boty, aby samozvanému soudci pana prezidenta vysvětlil, že mu jako jednomu z posledních služebníků státu nepřísluší hodnotit rozhodnutí, které je z Ústavy nepřezkoumatelné. Mezi svobodou slova a projevu nevzdělané husopasky a státního zástupce je podstatný rozdíl.

Skutečnost, že lidé s tak nízkou úrovní právního povědomí, jako je Vlastimil Rampula a Marek Bodlák, jsou nadáni mocí posílat lidi za mříže anebo naopak ochránit před trestním stíháním, a všechny projevy svévole se jim beztrestně promíjejí, je jedním z klíčů k objasnění záhady neblahého prvenství České republiky v počtu uvězněných osob. Lid obecný klne soudcům, ale ti v řadě případů na základě zmatečně provedeného přípravného řízení nic než špatný rozsudek upéci nemohou.

Mnozí kritici páně prezidentova rozhodnutí se přímo posmívali odůvodnění milosti odkazem na potřebu odsouzené pečovat o těžce nemocného manžela. Tvrdili, že podmíněný trest ji v uspokojování potřeby nijak neomezuje. Jejich posměšky jsou ale jen dalším dokladem asociálnosti "věrchušky" a její odtrženosti od životních podmínek prostých občanů. Všichni, kdo tento názor hlásali, jsou lidé zhýčkaní životem v postavení s vysokým platem a dalšími vymoženostmi, mnozí se životními zkušenostmi omezenými na prošoupávání kalhot o poslanecké a úřednické židle. Výjimkou mezi nimi je např. poslankyně Dagmar Navrátilová, která vyzvala ministra Miroslava Kalouska, aby si zkusil žít z platu obyčejných lidí.

Pro péči o nemocného je přece nutné mít zajištěn přiměřený příjem. Anna Benešová samozřejmě odešla 11. prosince 2011 z funkce statutární ředitelky univerzity, kterou založila 8. října 2001. Musí si najít nové zaměstnání. Lidé se záznamem v trestním rejstříku jsou ale na trhu práce značně znevýhodněni. Jeho předkládání se požaduje téměř všude, záznam je důvodem k odmítnutí žadatele a když už odsouzení najdou práci, pak nejspíš v podřadném zaměstnání se špatnými podmínkami.

Je možné, že rozsudek Městského soudu v Praze neobstojí při přezkoumání Nejvyšším soudem ČR na základě dovolání. Ale i kdyby obstál, tuto milost bych za "podivnou" nepovažoval. Milost prezidenta republiky není opravným prostředkem, srovnatelným např. s odvoláním nebo se stížností pro porušení zákona. Nenapravuje případná pochybení justice. Milost není aktem spravedlnosti, ale odpuštění. Při rozhodování o ní se přihlíží k širším okolnostem než k těm, které zvažuje soud podle trestního řádu. Pan prezident některé zmínil např. ve zmíněném článku v Mediafaxu, ale nevyčerpal je. Hodnotí se osobnost jako celek a na jednu misku vah se klade souzené provinění a jím způsobené škody, na druhou dobré skutky. V prospěch udělení milosti by mohla hovořit skutečnost, že sama odsouzená se na úkor univerzity neobohatila. Mělo by se přihlížet k dobrodiní poskytnutému několika desítkám tělesně postižených studentů, z nichž většina by jinak nevystudovala. Kvalita jejich života se tak nesporně zvýšila. K dobru by jí měla být přičtena zásluha o založení a dlouholeté řízení snad nejúspěšnější české soukromé vysoké školy, kterou jako její ředitelka přivedla k dnešnímu rozkvětu. A také strávení měsíce života ve vazbě vybízí ke shovívavosti.

Falešnost štvavé kampaně vedené proti prezidentovi republiky ovšem řádně vynikne teprve jejím srovnáním s nezájmem o informaci, která je daleko závažnější: O příběh muže, kterého poslal soud na rok do vězení, aby pak policie po 14 letech dopadla pravého pachatele, a nespravedlivě odsouzený se po 18 letech dočkal zprošťujícího rozsudku a odškodnění ve výši 340 500 Kč za neoprávněné věznění. Za 18 let nepříjemného života s cejchem násilníka nedostal nic. Ten případ je vzácný, nikoli však zcela ojedinělý. I mou úzkou agendou ojediněle procházejí podobné příběhy. K nim je třeba přičíst stále se vyskytující případy dlouhodobého vazebního stíhání nevinných lidí. Odhaduji, že mezi téměř 24 tisíci vězni je nejméně několik desítek buď zcela nevinných, nebo odsouzených k nepřiměřeně přísným trestům. Není ovšem nejhůř: kdyby byl povolen trest smrti, měla by naše justice na svědomí justiční vraždy.

Tímto hrůzným stavem se politici, novináři a celá veřejnost nezabývají. Všichni se tváří, jako by se jich to netýkalo až do doby, než se s orgány činnými v trestním řízení seznámí sami nebo někdo z jejich blízkých. Díky této netečnosti máme stále mezi soudci a státními zástupci asi třetinu bývalých činitelů represivního aparátu protiprávního režimu, většinou bývalých členů KSČ, z nichž několik jedinců se podílelo na politických procesech (např. na posledním odsouzení Václava Havla k nepodmíněnému trestu). Ve státním zastupitelství ovládají bývalí prokurátoři podstatnou část vedoucích míst. Nejméně část z těchto pohrobků normalizace ("starých ještěrů" dle Marie Benešové) má malé pochopení pro nezbytnost dbát ústavních práv trestně stíhaných a podle toho vypadají jimi vedené procesy. Soudci i státní zástupci jsou dlouhodobě hýčkáni nadřízenými, kteří jim beztrestně trpí téměř jakékoli projevy svévole. A když už by jim hrozilo potrestání, zapůsobí stavovská či "soudružská" solidarita, která je ochrání.

Připouštím, že důvodnost několika milostí, udělených oběma českými prezidenty, vzbuzuje pochybnost. Není to nic divného: každé lidské počínání je zatíženo chybami. I prezident má právo na omyl a není zrovna nutné, aby k němu byl přiveden korupčním jednáním. Ovšem ani omylem udělenou milostí nevzniká společnosti nějaká významná škoda. Při celkově nízkém počtu milostí, jež uděluje Václav Klaus, je praktický význam jeho pravomoci značně omezen, takže zuřivé kopání do něj téměř po každém balíčku milostí je naprosto nepřiměřené. Milost má mimo individuálního přínosu pro pár omilostněných jedinců nechtěnou cenu nástroje umožňujícího "zviditelňování" jinak bezcenných lidí.

Naproti tomu dostane-li se do vězení například odsouzený na základě křivého obvinění, jehož křivost je patrná na první pohled, ale orgány činné v trestním řízení ji nechtějí vidět a naopak zmanipulují důkazy tak, aby ji zastřely, vzniká škoda zcela nenahraditelná.

Špatná milost i špatný rozsudek podrývají důvěru veřejnosti ve spravedlnost, ale špatný rozsudek s sebou navíc přináší individuální škodu – ničivý zásah do života odsouzeného a jeho blízkých. Ovšem neštěstí řadových občanů v českém Absurdistánu nestojí ani za psí štěk, natož za pozornost profesionálních žvanilů a bulváru. Boj proti justičním nešvarům je obtížný a nesmírně pracný. Proto se do něj parlamentní lehkoživkové ani hlídací podvraťáci demokracie nehrnou. Kopání do prezidenta je pro ně snazší.

Jsem si vědom toho, že neomezené právo prezidenta republiky na udělování milostí je ve světě výjimkou. Nápad na zavedení kontrasignace je ale třeba posuzovat s přihlédnutím ke specifickým národním poměrům.

Život členů naší vlády je umně organizován tak, aby byli stále v poklusu a neměli čas čímkoli se zabývat v klidu a do hloubky. Musejí se spoléhat na podklady, jež jim připraví aparát, který je leckdy nevalné kvality.

Důsledky případného zavedení kontrasignace současným ministrem nespravedlnosti můžeme vyvodit z jeho nepřátelského postoje k institutu stížnosti ministra pro porušení zákona. Ve srovnání se svými předchůdci jejich četnost snížil a prověřování podnětů svěřuje převážně státním zástupcům, kteří jsou vycvičeni jako "lovci lebek", nikoli jako hledači spravedlnosti. Pokud by stejným způsobem přistupoval k posuzování prezidentových záměrů na udělení milosti, uplatnila by se jeho posedlost zásadou neprolomitelnosti soudních rozhodnutí a obecně nepřátelský vztah k odsouzeným. Beztak nedostatečný počet milostí by se ještě více snížil. Ministři přicházejí a odcházejí, aparáty zůstávají a ze setrvačnosti si jedou po svém, takže ani v případě výměny ministra by se stav hned příliš nezlepšil. Úvahou o důsledcích kontrasignace současným předsedou vlády, který se ve věcech práva a spravedlnosti projevuje jako diletant, se raději nebudu zabývat.

Nápad je špatný též proto, že by došlo k omezování silné pravomoci prezidenta udělené přímo voliči, činitelem s nesrovnatelně slabším mandátem.

Nechci tvrdit, že v oblasti udělování milostí je vše pořádku. Spíše než udělené "podivné milosti" mě ale znepokojují osudy žádostí vyloučených předem, tedy takových, k nimž si ani při opakovaném podání žádosti o milost prezidentská kancelář neobstará podklady k posouzení. Zaujalo mě i soustředění většiny kritizovaných milostí do poměrně krátkého časového úseku. Nicméně se znalostí věci a osob nepřipouštím možnost, že by se Václav Klaus a jeho nejbližší spolupracovníci nechávali uplácet.

Vadí mi, že stát nemá v institutu milosti pojistný ventil, který by zapůsobil v případě, že došlo k justičnímu přehmatu, pro jehož nápravu nejsou k disposici použitelné procesní prostředky. I když se mi to nelíbí, musím současně respektovat právo pana prezidenta, aby při nepatrnosti "špetky šafránu", jejíž velikost si sám ze své vůle vymezil, nevyužíval svého práva způsobem, jenž by se dal vykládat jako zásah do nezávislosti soudů. Proto bych neuvažoval o omezení práva prezidenta kontrasignací, ale naopak bych jeho pravomoc rozšířil o právo nařídit přezkumnou obnovu řízení, podezřelého ze závažného porušení zásad férového procesu. Zde by se právo prezidenta omezilo na vyslovení podezření, vše ostatní by bylo v rukou soudů. Že to ve "staré Evropě" nemají? Ano, ale také nemají justici zamořenou pohrobky normalizace.

Autor je člen spolku Šalamoun