Možná si na to vzpomenete také. V osmdesátých letech vystavěla Veřejná bezpečnost na výpadovkách z Prahy montované buňky pro své příslušníky. Jedna větší a jedna menší strážní budka. Cestou na chalupu jsem se svého otce jednou zeptal, co tam dělají. Odvětil, že se policajti chystají na ruský model. Bude se kontrolovat, kdo kam z města jede a kdo přijíždí, a rozčíleně doplnil, že brzo budeme muset mít na cestu z města povolenku. Moje matka mu kontrovala, že má asi pravdu, ale že je paranoidní. Co je paranoidní, jsem nevěděl, přesto se mi zdálo, že to nebude hezká osobní vlastnost.

Dnes už vím, co znamená být paranoidní. A taky vím, že ve vztahu občan-stát je to jen vyšší forma obezřetnosti, kterou je třeba se vybavit. Že si stát o nás shromažduje nesmyslně mnoho údajů, jejichž účelem je nakonec stejně buzerace a kontrola, je více než jisté. S vývojem informačních technologií, naší pohodlností a strachem ze ztráty blaha se stáváme důkladně kontrolovanou jednotkou, o jejímž pohybu a kontaktech si stát uchovává vše, co jen trochu jde.

Za hlubokého nezájmu veřejnosti již dlouho platí zákon ukládající sledovat a uchovávat dlouhou dobu veškeré pohyby osob, tedy odkud telefonovali, komu telefonovali, jak dlouho, kde byl jejich mobil, kdy si zapnuli počítač, kdy a s kým chatovali, komu posílali e-maily, jaké stránky navštěvují a kdy se koukli do své e-mailové schránky. Jinými slovy obsah jejich elektronického života. Ten je, jak známo, odrazem života reálného, zjistíte z něj hravě, kde máte chalupu, kam jezdíte po práci na pivko, kdo je váš nejoblíbenější kamarád, jestli vás víc zajímá fotbal, pletení nebo porno.

Základem demokracie je ochrana soukromí a volného a svobodného užívání života. Neexistuje jediný hmatatelný důvod, proč o občanech tyto informace sbírat a uchovávat. Je to takové státní prohledávání kabelek a projíždění mobilů, šmírování sousedů a jiné podlosti.

Zdůrazňuji, že proklamace o ochraně před teroristy a organizovaným zločinem jsou populistické nesmysly. Dlouhodobá špionáž vlastních občanů po 11. září nepřinesla žádný hmatatelný výsledek spočívající v zatčení významného teroristy nebo zmrazení ekonomických aktivit mafie v naší zemi. Vždyť i Pitra naše tajné služby a policie lovily nakonec na volavku. Stávající právní úprava je navíc extrémně protiústavní.

Uchovávání elektronické stopy je automatické sledování pohybu a části listovního tajemství. Už jen znalost adresáta vašeho e-mailu bez konkrétního podezření policie proti vám je jeho narušením. A to nemluvím o profesionálních povinnostech mlčenlivosti, kterou mají například lékaři či advokáti. Představte si, že vás nějaký úředník ve snaze zmáčknout vystaví holému faktu, že váš lékař po vašem odchodu z ordinace volal nejdřív na onkologii a pak vaší ženě. Zde zřetelně vidíme, jaká povinnost uchovávat tato data je. Jen a jen nebezpečná.

Nejtrapnější je úřednické zaklínání se směrnicemi Evropské unie, prý nám to nařizuje, a tak co dělat. Není tomu tak, a každý se nemusí chovat jako ovce. V sousedním Německu se našlo 35 tisíc občanů, ano, čtete správně, kteří požádali Spolkový ústavní soud, aby zakázal plošné špehování. Ten jim vyhověl a stručně vyložil základní pravidlo vztahu státní moci k elektronickému životu svých občanů.

Sledovat všechny atributy elektronického života jednotlivce, včetně jeho pohybu, informací, komu volal a na jaké stránky se díval, jistě možné je. Ale jen a pouze za podmínek demokratickému státu vlastních a běžných. Při konkrétním podezření na spáchání zvlášť závažné trestné činnosti konkrétní osobou. Tak se rázem sledování osmdesáti milionů osob zredukovalo na několik stovek, a nezdá se, že by německá demokracie utrpěla.

Zdá se, že Němcům prospěla zkušenost s nacismem a jsou oprávněně na podobné špehovací manýry velmi citliví. Naše česká společnost však ve své většině stále sleduje taktiku žáby vhozené do studené vody, která se pomalu zahřívá. Uvědomujeme si vůbec, že třeba snaha zavést elektronické mýtné podle kilometru, veškeré kamerové systémy sledující bezpečnost v ulicích a jiné vymoženosti se jen pouhým propojením pár kabelů a instalací jednoduchého softwaru stávají dozorcem v nejtěžší káznici?

Komunisté by zaplesali, kdyby mohli v osmdesátých letech disponovat obdobnou technologií. Absolutní sledování pohybu a zvyků vlastních občanů, včetně jejich ekonomických zvyklostí a finanční situace, je už velmi, velmi blízko.

Předpokládám, že brzo se najde politik, který si v boji za světlé zítřky a zaslepen touhou po hlasech uvědomí, že když budeme sledovat, kdo do města vjíždí a kdo jede ven, povinně vytvoříme databázi propojení s mobily občanů a možná přidáme elektronickou občanku, tak budeme mít dokonalý přehled, který nám umožní „účinnou pomoc při pátrání po ztracených dětech“.

V kriminále, kde bude každá rodina zavřena v cele a každé dítě bude mít na krku obojek se státním čipem, lze dokonce ztrátám dětí zabránit úplně. Tak proč to rovnou nenařídit? Jistě, jsou to paranoidní úvahy. Nebo spíše můžeme říci, že současné špehování je natolik neviditelné, že znaky vězení, ve kterém žijeme, nechceme vidět.

Zlaté časy budek Veřejné bezpečnosti u výpadovky.

LN, 24.8.2010

Autor je advokát