Asi bych měl napsat, že si slovutných ústavních soudců (členů 2. senátu Ústavního soudu) vážím a jen si dovoluji s nimi ve věci jednoho jejich výroku nesouhlasit. Dobře, já to tedy píši, ale musím podotknout, že jejich rozhodnutí považuji za natolik nedůstojné, že užití této zdvořilostní formule mi činí jisté potíže.

Požadavek absolutní nezávislosti je požadavkem extrémním

Co sledovali a čí zájem chránili tito tři ústavní soudci? Není to zcela jasné. Ve výrocích publikovaných v tisku soudci vysvětlovali, že jejich záměrem bylo hájit nezávislost soudní moci (personifikované odvolanou předsedkyní Ivou Brožovou) na exekutivě (personifikované ministrem spravedlnosti, předsedou vlády a prezidentem republiky). Extrémní pojetí tohoto principu demonstrovala ústavní soudkyně Dagmar Lastovecká, když prohlásila, že tohoto principu nutně odvozuje, že „není možné odvolávat předsedy soudů ze strany moci výkonné, ale musí se tak dít v rámci moci soudní“ (ČT, 12.9.2006). Jen stranou podotýkám, že zatím ještě kupodivu ústavní soudci trpí to, že soudci jsou výkonnou mocí jmenováni. Brzy se asi budou množit dělením.

Přijmeme-li tento zcela krajní výklad vzájemné nezávislosti všech tří pilířů státní moci, pak můžeme směle požadovat naprostou nezávislost exekutivy na legislativě, a tedy nemožnost vyjádření nedůvěry vládě Poslaneckou sněmovnou. Vláda by přece na parlamentu podle tohoto pojetí měla být také zcela nezávislá. Nebo bychom mohli požadovat plnou nezávislost exekutivy na moci soudní a tvrdit, že ministr může být souzen pouze vládou, tedy svými kolegy, protože přeci nemůže podléhat moci soudní. Je evidentní, že takto absolutistický výklad vzájemné nezávislosti je nesmyslný, není pro něj žádný důvod a nikdo ho nemůže myslet vážně. Na vyhrocené pojetí naprosté vyvázanosti právě justice z působnosti moci výkonné si však máme zvykat.

Nejde o komfort soudce ale o veřejný zájem

Vrátím se ale k myšlence, že není zcela jasné, jaký zájem svým rozhodnutím 2. senát Ústavního osudu sledoval. Jádro jeho argumentace obsažené v dotyčném nálezu leží totiž jinde než v principu nezávislosti soudů. Je opřeno o čl. 21, odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého „Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím“. A zde stojí za to zamyslet se nad důvody samotné existence principu oddělení všech tří pilířů státní moci. A nejen tohoto principu, ale i dalších ústavních principů.

Je smyslem například poslanecké imunity zvýšení komfortu poslance? Je cílem zajistit mu větší klid pro jeho práci? Je cílem dosáhnout jeho větší pohody? Je smyslem zvýhodnit poslance a dopřát mu lepší život, než mají neposlanci? To zajisté ne. Cílem a smyslem je chránit zájem občana a voliče. Zejména toho občana a voliče, který si zvolí svého reprezentanta do parlamentu a jehož zájem by byl poškozen, kdyby tento jeho reprezentant například jako člen opoziční strany byl šikanován vládnoucí mocí. Je samozřejmě věcí správného nastavení těchto mechanismů, aby byl vždy sledován zájem občana a voliče a nikoli vyšší komfort poslance. Je ale jasné, že smyslem je hájit občana a ne poslance.

Stejně tak se poslanci někdy diví, že je omezována jejich svoboda prostřednictvím např. nutného počtu členů klubu, nutného počtu zákonodárců pro podání návrhu zákona nebo prostřednictvím práva zmocněnce volební strany libovolného kandidáta strany z kandidátky stáhnout. Všemi těmito ustanoveními se ale nesleduje míra komfortu poslance, nýbrž právě a jen míra hájení zájmů jeho voliče.

Veřejným zájmem je i kvalita rozhodování soudů a jejich kontrola

Podobně tomu tak je i u ústavního principu nezávislosti moci soudní. Má tento princip za cíl zvýšit komfort pro soudce, má hájit jejich zájem a jejich práva? Nikoli. Jediným smyslem je co největší míra hájení práva občana na spravedlivý a nestranný soud, a to i v případě, kdy se občan například soudí se státem, orgánem výkonné moci nebo se jeho zájem kříží se zájmem třeba mocného politika nebo strany. Proto je soudce při výkonu svého rozhodování na výkonné moci nezávislý. Proto a jen proto. Nejde o osobní pohodu soudce, jde o zájem občana, účastníka řízení.

Na čem mají zájem účastníci řízení? Jistě na nestrannosti a nezávislosti soudů a soudců. Ale určitě také na jejich profesionalitě, rychlosti, odbornosti, na co nejdokonalejším řízení. A tedy i na demokratické kontrole jejich práce. A jsou-li tyto principy v konfliktu, je logicky nutno dát přednost tomu, který evidentně více hájí zájem občana. Nezávislost soudců není principem samotným pro sebe. Má nějaký cíl. A tím cílem není sebevědomí a dobrý pocit soudců z nedotknutelnosti, ale jen a jedině právo občana, aby jeho pře byla rozhodnuta – v případě, kdy takové nebezpečí hrozí – bez diktátu či jiného zasahování výkonné moci. Z toho plyne, že tato nezávislost nemůže být absolutní (stejně jako třeba poslanecká imunita), ale pouze a právě taková, jaká odpovídá zájmům občana a jaká nenarušuje zájem občana na kvalitním fungování soudů a na jejich demokratické kontrole.

Z toho ale neplyne pouze to, že 2. senát ÚS zvolil extrémní a ve své extrémnosti nepřijatelný výklad míry nezávislosti moci soudní a samotného jejího smyslu. Z předmětného nálezu v této věci lze odvodit ještě zásadnější a vážnější věc. Sama stěžovatelka Iva Brožová vždy tvrdila, že jí nejde o vlastní zájem, ale že jí jde o nezávislost soudů. Pokud by 2. senát Ústavního soudu setrval na argumentaci (podle předchozích vět sice vypjaté, extrémní, věcně nesprávné a principiálně chybné), bylo by to možné považovat pouze za případ jisté profesionální slepoty plynoucí z toho, že orgán justice se stal rozhodčím ve hře, kdy jedním z mužstev je opět orgán justice. Takový postoj je sice nepřijatelný, ale z lidského hlediska pochopitelný.

Ústavní soudci hájili občanku Brožovou, nikoli princip

Jenže předmětný nález se opírá nikoli pouze o údajný princip naprosté nezávislosti soudů (včetně manažerských funkcí předsedů soudů), ale o již citovaný článek 21 odst. 4 Listiny. Ústavní soud tedy nehájil (jak sama stěžovatelka chtěla) nezávislost soudů, ale údajné právo samotné osoby předsedkyně soudu na rovné podmínky přístupu k veřejné funkci. Ústavní soud nehájil veřejný zájem, nesledoval ochranu občanů před tendenčním rozhodováním výkonnou mocí ovlivněnými soudy, ale hájil údajné právo občanky Brožové na její veřejnou funkci.

Nebudu se pozastavovat nad tím, že právo jakéhokoli funkcionáře na rovné podmínky přístupu k veřejné funkci nemůže být upřeno odvoláním z funkce. To bychom nemohli odvolat už nikdy nikoho. Rozhodnutí prezidenta na velmi podložený návrh ministra spravedlnosti a spolupodepsané předsedou vlády přece nezakládá jakoukoli nerovnost přístupu občanky Ivy Brožové k jakékoli funkci. Toto rozhodnutí tyto podmínky nemění a nepokřivuje ani pro občanku Brožovou, ani pro žádnou skupinu občanů, do které lze občanku Brožovou zahrnout. Tato argumentace se mi zdá ale natolik nedůstojná, že ji nehodlám hluboce rozebírat. Tíží mě totiž cosi jiného.

Hlavní cíl – zájem občana – zůstal stranou

Jestliže 2. senát ÚS použil jako svůj argument čl. 21 odst. 4 Listiny, pak tím o svém pojetí postavení justice ve svobodné společnosti a v demokratickém státě řekl tyto zásadní charakteristiky:

ne, že by se 2. senát ÚS pokusil argumentovat tím, že zájem občanů je více ohrožen případným právem prezidenta republiky na návrh ministra spravedlnosti a společně a ve shodě s předsedou vlády odvolat předsedu soudu, než případným špatným fungováním soudu,

ne, že by se 2. senát ÚS pokusil argumentovat tím, že výtky vůči práci předsedkyně NS dr. Brožové nejsou takové závažnosti, aby tím byl ohrožen zájem občanů na správném fungování soudu více než zájem občanů na ochranu soudu před jakoukoli ingerencí moci výkonné,

ne, že by se 2. senát ÚS pokusil argumentovat tím, že jeho extrémní pojetí totální nezávislosti soudů je natolik důležité pro občany, že by jiné, vyváženější pojetí pro ně znamenalo větší riziko, než je riziko plynoucí ze špatného fungování soudů.

Nic z toho. Druhý senát ÚS zvolil zcela jiný postoj. Dal najevo, že mu nešlo o zájem všech občanů na fungování a nezávislosti soudů, ale o zájem občanky Ivy Brožové na své neodvolatelnosti. Tím vlastně tito ústavní soudci řekli, že i nezávislost soudů v jejich pojetí slouží soudcům k jejich životnímu komfortu a ne, že je principem hájícím zájem všech občanů.

Psáno pro Centrum pro ekonomiku a politiku