25.5.2019 | Svátek má Viola


PRÁVO: Klinika není černobílá

21.1.2019

V souvislosti s událostmi kolem pražské, žižkovské „Kliniky“, resp. tzv. autonomního centra, se rozvinula pestrá debata daleko přesahující běžný exekuční zákrok. Jako by se věc dotýkala vážných a obecných problémů společnosti.

Zajímá mne v této souvislosti otázka nedotknutelnosti vlastnictví, představy o fetišizaci vlastnictví, jak tuto myšlenku vyslovil jeden z mluvčích tohoto žižkovského uskupení, a také představy o „uzdravujícím“ efektu takových počínání.

Co to vlastně znamená ona „nedotknutelnost“ vlastnictví především nemovitostí? Do jaké míry se na nemovitost vztahuje obecná charakteristika vlastnictví, tedy věc držet, užívat její plody a s věcí nakládat (opustit, zcizit, zničit)?

Vždyť vlastnictví nemovité věci nemůžete nabýt ani pozbýt jinak než podle zákonných ustanovení, nemůžete ji vytvořit nebo přetvořit podle svých představ, ale jen podle nepřekročitelných představ autorů stavebního zákona, nemůžete ji užívat podle svého, ale jen s ohledem na množství vaši vůli determinujících právních předpisů.

Nemůžete ji dát do nájmu podle svých podmínek, ale jen podle ustanovení občanského zákoníku, a dokonce ji ani nemůžete zlikvidovat jinak než podle názorů zákonodárce, jak nedávno zjistil např. vlastník rondokubistické vily na pražských Vinohradech…

A dokonce můžete pozbýt vlastnictví proti své vůli, pokud to veřejný zájem vyžaduje. Kde je ona fetišizace a nedotknutelnost? U nemovitosti nedotknutelnost vlastnictví věci neznamená nedotknutelnost věci samotné, jak s překvapením zjistilo mnoho restituentů v devadesátých letech, když se podivovali, že by stavební úřad mohl s „jejich“ domem mít cokoliv do činění.

Problém totiž je v tom, že nemovitost, která je ve vašem vlastnictví, je zpravidla součástí celku (obce), který již ve vašem vlastnictví není a jehož zájmy a potřeby často determinují přání a zájmy vlastníka nemovitosti samé. Vlastnické právo k nemovitosti je již dnes tak masivně dotčeno obecnými zájmy a veřejnými požadavky, že o nějaké fetišizaci vlastnického práva se rozhodně nedá mluvit.

Ale zas tak jednoduché to není. Je-li obsahem vlastnictví nedělitelná symbióza práva vlastnit a současně povinnost se chovat podle právních předpisů, co nastane, pokud jako vlastník právo a zákon nerespektuji? Opravňuje to někoho jiného ke stejnému nerespektování mého práva? Jistě že ne, ale takové případné nerespektování práva od nevlastníka není o nic víc morálně odsouzeníhodné než porušování práva vlastnického. A pak je tu ještě právo na bydlení, které se v našich zeměpisných podmínkách neobejde bez nějakého práva k nějaké nemovitosti. Co si počít s názorem, že budujeme a chráníme domy, ale nikoliv domovy?

Prázdné, vlastníky neudržované, chátrající domy a lidé bez domova nebo platící za bydlení velmi podstatnou část svých příjmů – jak to jde dohromady s představou o spořádané společnosti?

Záměr pražského magistrátu zamezit, aby soudci a státní zástupci s vysokými platy neužívali byty, kde se neplatí tržní nájem, ale jen 60 korun za metr podlahové plochy, by mohl být pochopitelný, pokud bychom se současně nedozvídali, že tržní nájem je 350 korun, a nekladli si otázku, kdo se takového „trhu“ vlastně může účastnit.

„Klinika uzdravuje“ bylo jedno z hesel napsaných na fasádě Kliniky. Jistě mají v mnohém pravdu ti, kteří tvrdí, že ve squaterské komunitě mohou mladí lidé specifi ckým způsobem realizovat právo na domov a uspořádat si po svém i mezilidské vztahy.

Ale ti, kteří z Kliniky museli odejít a prý nemají kam jít, zveřejnili na Facebooku své představy; jsou vesměs vysokoškolsky vzdělaní (genderová a sociální studia), dlouhodobě nezaměstnaní, a proto nemohou za bydlení nic platit, požadují soukromí, pokoj alespoň 25m2, připojení wi-fia žena se nebude o toaletu dělit s mužem.

Jistě, každý může chtít žít podle svých představ. Ale co reálné podmínky života obyčejných lidí u nás? Pokud by záležitosti kolem Kliniky, jak by se z mediálního zájmu dalo usuzovat, měly představovat obecnější problém naší společnosti, potom se musím ptát: z jaké „nemoci“ to máme být uzdraveni?

Právo, 18.1.2019

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je zástupce ombudsmanky



Diskuse


Š. Hašek
21:07
21.1.2019

T. Torzová
20:19
21.1.2019

M. Mikulec
19:59
21.1.2019

J. Jurax
19:21
21.1.2019

M. Mikulec
18:58
21.1.2019

P. Princ
15:16
21.1.2019

B. Rameš
11:12
21.1.2019

P. Princ
15:06
21.1.2019

J. Schwarz
10:48
21.1.2019

P. Lenc
10:53
21.1.2019

J. Ráž
10:10
21.1.2019

V. Petr
10:30
21.1.2019

P. Kubáč
10:04
21.1.2019

V. Petr
11:30
21.1.2019

F. Houžňák
11:46
21.1.2019

J. Jurax
19:31
21.1.2019

F. Houžňák
11:45
21.1.2019

F. Houžňák
11:50
21.1.2019

Z. Klouček
9:29
21.1.2019

J. Ráž
10:19
21.1.2019

K. Janyška
9:28
21.1.2019

J. Kříž
9:33
21.1.2019

K. Janyška
9:48
21.1.2019

J. Horský
9:09
21.1.2019

V. Kříž 191
9:00
21.1.2019

R. Chodovsky
9:14
21.1.2019

J. Pokoutný
7:59
21.1.2019

V. Kotas
8:13
21.1.2019

M. Zdobinský
9:04
21.1.2019

R. Chodovsky
9:21
21.1.2019

J. Pospíšil 402
3:43
21.1.2019

J. Ráž
10:23
21.1.2019

I. Dekyský
1:14
21.1.2019

K. Pavlik
0:17
21.1.2019

počet příspěvků: 68, poslední 21.1.2019 09:07









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.