28.3.2024 | Svátek má Soňa


PRÁVO: Kiksy církevních restitucí

18.2.2012

Omyly výčtového zákona a pravda o tom, jak se voršilky "napakovaly"

Není sporu, že dvaadvacetiletá historie pokusů o restituci církevního majetku zaznamenala i nepodarky, jinak též zmetky, po německu kiksy. Pokus totiž chodívá ruku v ruce s omylem. Jednou zákonodárce vydá něco, co vydáno být nemělo. Jindy zase to, co se mělo navrátit někdejšímu majiteli, dostal někdo úplně jiný. Je to daň prvotní formě vydávání tohoto majetku, jež se odehrávalo pomocí tzv. výčtového zákona (č. 298/1990 a novela č. 338/1991 Sb.). Součástí normy byl konkrétní výčet nemovitostí. Z 891 zadržovaných objektů, patřících do roku 1950 řeholním řádům a kongregacím, měl stát vydat celkem 270, z toho 95 na Slovensku. Dva objekty – bohosloveckou fakultu a kněžský seminář – získalo zpět olomoucké arcibiskupství. Nutno dodat, že namísto původních komplexů byly vydány jen některé budovy a drobné přilehlé pozemky, bez hospodářského zázemí. Objekty (teď počítám jen ty v ČR) se skládaly dohromady z 1052 položek, tj. pozemků a budov. Každá z onoho tisíce položek měla platnost zákona a to bylo kamenem úrazu.

Bezkonkurenčně nejznámějším omylem při sestavování seznamu domů a pozemků určených k vydání je případ pražského kláštera Římské unie Řádu sv. Voršily a Národního divadla. Ve své knize "Jak jsem se mýlil v politice" píše někdejší předseda ČSSD Miloš Zeman: "Katolická církev opustila úvahy o křesťanském milosrdenství a začala se domáhat polí a lesů. Klasickým příkladem byla situace, kdy administrativním omylem Federální shromáždění přiřklo řádu voršilek restaurační budovu Národního divadla. Milé voršilky začaly s touto budovou čile kšeftovat a nakonec ji – omyl neomyl – prodaly firmě Themos." (s. 108) Že se Zeman mýlil v politice, přiznává sám. Mýlil se i v ekonomii, v prognostice, dokonce i v tom, co je mu ještě bližší, totiž v hodnocení kvality piva. Nemohl by se tedy mýlit i tentokrát?

Zemanův názor ovšem potvrzuje další kapacita. Takto promluvil v poslanecké sněmovně hokejista Jiří Šlégr, známý pod výmluvnou přezdívkou Guma, když výčtový zákon kritisoval:

"Mimo jiné byla vydána i jedna z budov skutečně funkčního celku, totiž komplexu Národního divadla, postavená v 80. letech minulého století. Tuto chybu v zákoně dodnes nikdo nenapravil […] Církev omylem vydanou budovu obratem prodala obchodní společnosti, jejíž dluhy vůči Národnímu divadlu v řádu desítek milionů nakonec naštěstí vyřešil exekutor, ovšem další spory o vysoké částky s možným dopadem na rozpočet divadla a Ministerstva kultury, se pořád vedou. Zjevnou chybu v zákoně neumožnila římskokatolická církev nikdy napravit, ačkoli si jí byla vědoma." (7. 2. 2012)

Děkuji poslanci Šlégrovi za jeho historickou vsuvku. Dokumentuje první z nepravdivých tvrzení, že omylem vydaná budova byla prodána obratem, neboli se s ní, vyjádřeno zemanovským jazykem, čile kšeftovalo. Druhý zahnízděný blud praví, že voršilkám bylo vráceno to, co jim nikdy nepatřilo.

Samozřejmě patřilo, jinak by k omylu dojít nemohlo. Voršilky měly v oblasti celý komplex pozemků, inkriminovaný s parcelním číslem 212 i s budovou č.p. 1435 však řád už v prosinci 1931 prodal státu. Transakce byla také řádně zanesena do pozemkových knih. Komunistické nepořádky ovšem vtrhly i do této evidence, tzv. střední občanský zákoník z roku 1950 zrušil povinnost zapisovat změny vlastnictví a roku 1964 byly pozemkové knihy zcela uzavřeny. Lidé, kteří v nich uměli hledat a rozuměli systému zápisů, časem odešli. Naprosto nečekaný nápor po roce 1989 zastihl státní notářství, kde byly tehdy pozemkové knihy uloženy, zcela nepřipraveno. Pouhou nepozorností se stalo, že byl řádu vrácen spolu s okolními i více méně tentýž pozemek s novým parc.č. 944/2 na katastru Prahy-Nového Města. Na pozemku stála navíc budova s původním č.p. 1435, tentokrát ovšem už jako restaurační objekt Národního divadla, který ke vší smůle neměl vyčleněnou samostatnou stavební parcelu. Při zpracování návrhu zákona si nikdo souvislost neuvědomil a zanesl pozemek i budovu do seznamu.

Někdy je omyl vydáván za úmyslný čin tehdejšího poradce předsedy federální vlády Cyrila Svobody, jiní zase tvrdí, že místopředseda vlády Jozef Mikloško chtěl takto voršilkám údajně nahradit ztrátu jiného pozemku v sousedství, který nemohl být vydán. Svobodovu účast ovšem nikdo z pamětníků výslovně nepotvrzuje a Mikloškova verse se mi zdá být konstrukcí vystavěnou ex post za účelem omluvit dobrým úmyslem selhání svého úřadu. Oficiálně se při následujících jednáních vždy mluvilo o nezáměrné chybě. Té si nepovšiml žádný z tehdejších poslanců Federálního shromáždění a návrh prošel.

Zákon nabyl platnosti okamžitě dnem vyhlášení, tj. 19. 7. 1990. Sestry o celé věci informovaly ředitele Národního divadla Jindřicha Černého teprve v listopadu následujícího roku. Ten prý do té doby neměl o ničem ani tušení. Jednání o podmínkách nájmu rychle padlo, hned poté sestry – které si s nepotřebnou stavbou očividně nevěděly rady – nabídly zpětný bezúplatný převod pozemku i budovy. Ředitel však na radu svého podředitele Srstky i tuto nabídku odmítl s tím, že je nutno jít výlučně cestou revokace zákona a nic od nich "darem" nepřijme. Nemohou prý darovat to, co jim nepatří, a on by přijetím jejich nabídky vyjádřil souhlas s nespravedlností. Pan ředitel byl v podobných záležitostech stejně nezkušený, jako řeholnice – další události ukázaly, že to nebyl příliš prozíravý postoj. Pozemek i budova voršilkám v tu chvíli totiž nesporně patřily mocí zákona, byť i chybného.

Úřední jednání, která se pokoušela záležitost vyřešit, nevedla k cíli. Činovníci ministerstva kultury pod vedením Milana Uhdeho při pokusu o řešení natáhli klotové rukávy až k ramenům a začali dumat, zda je podzemní část budovy souvislá s nadzemní, anebo je součástí pozemku? A co dělat, když suterén pozemek přesahuje? Co se stane s podzemím, zůstane-li pozemek řádu? Jak hluboko do země sahá vlastnické právo? A existuje vůbec takový řád, není to cizí mocnost? Možná ani ten dům neexistuje, vždyť dostal popisné číslo nedopatřením? … a tak podobně.

Prehistorii celé aféry dobře shrnuje článek Josefa Chuchmy Nesmiřitelní (Respekt 1993, č. 17, s. 22–23). Sestry, jež s provozováním tak rozsáhlého objektu neměly zkušenosti, pronajaly v červenci 1992 po dohodě s divadlem budovu firmě Themos s.r.o., jež se věnovala finančnímu poradenství a spravovala též stejnojmenné privatisační fondy (zrušeny 1999). Vzájemná komunikace bohužel neklapala, Národní divadlo trvalo na podmínce změny zákona a tato změna nebyla na obzoru. Proto se voršilky rozhodly v únoru 1993 budovu Themosu prodat a pozemek si ponechat. K prodeji se snad přiklonily pod dojmem sporů o vydání stavebních pozemků pod navrácenými kláštery v Brně a Liberci – o tom však níže. Pohnutkou snad byla i nutnost opravy znovu nabyté klášterní školy v Ostrovní ulici. Obchodní transakce byla završena v červenci téhož roku, tři roky po schválení výše uvedeného restitučního zákona. Tři roky – to je ten Šlégrův "prodej obratem", respektive po zemanovsku "čilé kšeftování". Suterén s technologickým zázemím divadla zůstal státu, Themos koupil toliko nadzemní část domu a to se vším risikem, že o ni přijde. Však také pokus o vklad koupě do katastru nemovitostí okamžitě napadlo ministerstvo financí žalobou, avšak jen pro zachování formy, protože nemělo naději na úspěch. Cena byla u tak riskantní investice přirozeně laciná, pouhých 20,4 milionu Kč (tak zní smlouva, tradují se ovšem částky 12, 26 nebo 40 mil. – podle ocenění z roku 2009 byla hodnota budovy 157 mil. Kč).

Prodej veřejnost pobouřil. Okamžitě se rozpoutala divoká mediální kampaň, kterou divadlo mocně přiživovalo – po naší zlaté kapličce se natáhl chamtivý černý spár. Přes varování tehdejšího náměstka ministra kultury Michala Prokopa se z celé záležitosti stalo politikum na další řadu let. Hned v březnu podali poslanci Jiří Honajzer (ODS) & spol. návrh zákona na vyvlastnění, nikdy se však o něm nehlasovalo, sami navrhovatelé jej stáhli, neboť Klausova vláda si přála dohodu (tisk 156, 7. a 18. schůze). Po pár měsících, v listopadu 1993, přišel František Kozel (také ODS) s návrhem novely, jíž by byla budova komplexu ND z původního zákona jednoduše vyškrtnuta. Později navrhl vyplatit ještě náhradu kupní ceny. Idea z právního hlediska naprosto nesmyslná byla v březnu 1995 zamítnuta jen těsně díky nepřítomnosti řady zastupitelů, z hlasujících byla totiž malá většina pro. Nejčastější námitkou byla neústavní retroaktivita, poněvadž podle návrhu by vlastnictví nikdy na řád nepřešlo, což se zjevně neshodovalo se skutečností. Překážela i konfiskační tendence (tisk 747, jednání 23., 24., 25. a 29. schůze, hlasování 15. 3. 1995).

To již Obvodní soud pro Prahu 1 zápis změny vlastnického práva v srpnu 1994 povolil a k přepisu došlo zcela ironicky pouhé dva dny po zamítnutí Kozlova návrhu (sp. zn. 16 C 623/93-136). Tím se uvolnila cesta k dalšímu jednání mezi ministerstvem kultury a zástupci firmy Themos. Výsledkem byly roku 1995 uzavřené smlouvy o provozování budovy, věcných břemenech a podobně, na jejichž zpracování se podílel i známý soudce (tehdy advokát) Vojtěch Cepl ml. Katastrální úřad však odmítl věcná břemena zapsat do katastru, Themos také nebyl ideální smluvní partner a vynutitelnost smluv u nás není valná. Právní situace kolem budovy se stále více komplikovala rovněž vinou zástavy, exekučního řízení proti Themosu pro dluh za energie a celého tuctu soudních sporů mezi divadlem, firmou a voršilkami, vedených systémem "každý s každým". Všechny nabídky na odkoupení přitom firma neúprosně odmítala. Situace dospěla do stadia zákopové války a žádný z pokusů o průlom se dodnes nezdařil.

Další dějství divadelního dramatu se odehrálo roku 2004. Půda byla zkypřena několika peticemi, hereckými protesty a kontroverzním dokumentárním filmem Jiřího Krejčíka Národ v sobě (2003). Krejčík v květnu podal spolu s ministrem kultury Pavlem Dostálem, ředitelem ND Danielem Dvořákem, Vlastou Chramostovou, poslancem Zdeňkem Jičínským, Ludvíkem Vaculíkem, A. J. Liehmem a známým aktivistou Janem Šináglem trestní oznámení pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele na Zdeňka Tempíra, pracovníka katastrálního úřadu, který v březnu 1995 povolil zápis převodu vlastnictví na firmu Themos. Původci zcela zbytečného a šikanosního aktu se zřejmě domnívali, že si vyšetřovatel – až uvidí známá jména – naplní kalhoty a dostane zástupného viníka do potíží. Co na tom, že zapisovatel do katastru není veřejným činitelem, co na tom, že provedl administrativní úkon ve shodě s platným zákonem a pravomocným rozsudkem, aniž by byl oprávněn obojí posuzovat? Hlavně že si tábor míru, pravdy a lásky může alespoň na řadovém úředníku dodatečně zchladit žáhu! Naštěsti bylo oznámení po ročním vyšetřování bez následků odloženo. Vím, že je to z hlediska celého případu jen bezvýznamná episoda, avšak charakteristická pro zápornými emocemi nabitou atmosféru.

Mezitím v poslanecké sněmovně v únoru 2004 oprášili komunističtí poslanci František Beneš & spol. myšlenku z roku 1993 a podali návrh na vyvlastnění budovy i pozemku za úhrnnou náhradu 46 mil. Kč, nikoli tedy čtvrt miliardy, jak někteří oznamovali tisku. Špidlova vláda i zastupitelé nicméně neshledali veřejný zájem na státním vlastnictví domu natolik závažným, aby se musel prosazovat touto cestou: z pěti nadzemních podlaží, o něž ve sporu jde, užívalo divadlo vždy jen jedno jediné jako jídelnu a klub. Pro mne to žádný argument není, ale pro ty, kdo se neustále ptají, jakým způsobem vlastník své jmění využívá a jak s ním nakládá, je to jistě důležité. Známe ty věčné otázky typu: A co s tím budou dělat?

Jak jsem naznačil, ani tentokrát konfiskace neprošla. Proti návrhu hlasovali mimo poslance jiných stran i sociální demokraté Němec, Vojtilová, Svoboda, Koudelka, Seďa, Vlček a Mládek, zdrželi se poslanci Ibl, Rafaj, Hašek, Škromach, Böhnisch, Máša, Sýkora, Votava, Čada, Ekert, Petr, Turek, Vnouček, bez omluvy byli nepřítomni poslanci Černý, Čurdová, Martínek, Smýkal, Vomáčka, Zgarba, Snítilý, Schling a Šedivá. Proč je tady všechny vyjmenovávám? Protože ke schválení zákona chybělo 10 hlasů a máme tu 29 poslanců za ČSSD, kteří buď nehlasovali, anebo byli přímo proti (tisk 589, jednání 30., 38. a 41. schůze, hlasování č. 531, 23. 2. 2005). Takže, milý Gumo, dovolil bych si tvou poslední větu, že "chybu v zákoně neumožnila římskokatolická církev nikdy napravit, ačkoli si jí byla vědoma", trochu přeformulovat. Třebaže řád nabízel nemovitosti k vrácení a byl na zpětnou konfiskaci připraven, socdem poslanci neumožnili zjevnou chybu v zákoně napravit, ačkoli tu příležitost měli. A co jim na návrhu vadilo? To už se jich budeš muset zeptat sám. Například Jan Mládek řekl: "Tu věc je tedy možné provést, ale tady to má ještě jeden účel – aby bylo provedeno explicitní znárodnění s plnou parádou."

Nebudu vás už unavovat dalším průběhem sporu, jenž dodnes po dvaadvaceti letech není vyřešen a je už velmi nepřehledný. Nechci také, aby mé líčení působilo dojmem Schmidtovy mravoličné pohádky o hodném Fridolínu a zlém Dětřichu, neboť se chybovalo na všech stranách, například výběrem neseriosního kupce. Ale byl bych rád, kdybyste si zapamatovali, že voršilky dobrou vůli napravit chybu zákonodárce měly a nebýt nerozumného postoje divadelního ředitele Černého, nemuselo k nekonečné anabasi dojít. Ten si svou chybu ani po letech neuvědomil: "Jsem hrdý na to, že jsem nikdy nevydal restaurační budovu a vlastně tak zavinil právní pat současné situace," prohlásil v Revolver Revue (č. 44, 2000, s. 206). Nevím, jestli tu hrdost sdílí i jeho syn Ondřej, který řídí divadlo v současnosti a potýká se s následky. Když spolu otec a syn roku 2007 rozmlouvali v pořadu M. Prokopa Krásný ztráty, o věci se raději nehovořilo, tak jako se v domě oběšencově nemluví o provazu.

Případ Národního divadla byl v souvislosti s výčtovým zákonem jediným omylem v neprospěch státu, ovšemže kolosálním. V neprospěch řeholníků byly chyb desítky. Opavským minoritům stát nevrátil polovinu bývalého kláštera, poněvadž stojí na dvou pozemcích a číslo budovy bylo napsáno jen před číslem jednoho z nich. Ale budiž – stát onen dům doslova pozdvihl z válečných trosek. Přes padesát budov bylo v zákoně označeno slovy "č.p. X na stavební ploše č. Y", třebaže ostatní většina je popsána slovy "se stavební plochou". Žádný div, že dotčené stavební plochy v takových případech nebyly vydány. Ale co s nimi? V březnu 1995 je na základě interního příkazu Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního zapsali pracovníci katastru nemovitostí do vlastnictví příslušných obcí. Šlo o selhání naprosto analogické s divadelní kausou, jen v obráceném gardu. Většinou se podařilo dosáhnout řešení dohodou s obcemi, ale ještě roku 2000 zůstávalo čtrnáct případů nedořešeno, z toho dva se týkaly právě řádu sv. Voršily. Stejně jako u Národního divadla by musel rozhodnout parlament, ale jak, to je ve hvězdách, poněvadž žádné řešení, které by se alespoň blížilo ideálu, neexistuje. Jsou to všechno strašlivě zamotané historie a jaký je dnešní stav problému, bohužel netuším.

Popsané skutečnosti jsou doufám poučným dokladem, že cesta k úspěšnému vyrovnání mezi státem a církvemi přes výčtové zákony o nějakých 135 000 položkách nevede. Ostatně, jak napsal v listopadu 2004 z posice předsedy biskupské konference olomoucký arcibiskup Graubner v odpověď Pavlu Dostálovi: "Takové množství položek nelze řešit výčtovým zákonem ani po etapách. K tomu je třeba připomenout, že zabavení majetku církvi nebylo provedeno výčtovou metodou, ani vrácení by nemělo probíhat touto metodou."

Naposledy přidělal výčtový zákon církvi starost roku 1997, kdy ho začal Nejvyšší soud fakticky pokládat za komplexní restituční normu, která by vylučovala jakoukoli možnost domáhat se soudně jiného majetku, než v něm uvedeného. Ústavní soud, ač ještě v srpnu 2005 tento výklad odmítal, jej v listopadu překvapivě potvrdil. Paradoxně tak udělal z restitučního zákona obratem zákon konfiskační, poněvadž napříště znemožnil domáhat se soudně i toho majetku, kterého stát nabyl v rozporu s tehdy platnými zákony. Nešlo o excesy ojedinělé, poněvadž si soudruzi s výhledem na "věčné časy" o právní čistotu svých kroků starost nedělali. Motivem ústavních soudců byla snaha zabránit živelnému vydávání a přinutit žadatele trpělivě vyčkat celkového politického řešení. Vypadalo to, že soud udělal za restitucemi nikoli tečku, nýbrž rovnou vykřičník, po čtyřech letech nastal kupodivu příznivější obrat… ale to by byl další nekonečný příběh, na který bude dost času, až jestli bude někdy otázka církevního majetku tak či onak vypořádána

Předchozí příspěvky možno vyhledat zde.

Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici