Co my občané můžeme vědět o tomto případě? Nemáme možnost nahlížet do spisu, proto jsou nám známy pouze informace ze sdělovacích prostředků. A k čemu dochází v pohledu z různých stran? Dochází k mediálním hádkám jednotlivých odborníků, kteří se k věci vyjadřuji z pohledů svých oborů.

Psycholog pan Jelínek jednoznačně označil z pohledu své profese chování pana Kulínského jako nepřípustné a uvedl na správnou míru třeba i obsah článku v MF Dnes Dívky ho zbožňovaly a soupeřily o něho. Dospělý člověk je většinou v očích dětí autoritou a je docela logické, že o jeho přízeň usilují, viz třeba dobře pojatý film Obecná škola. Ovšem právě pedagog si musí být svého postavení vědomý, musí se podle toho chovat, nesmí své postavení autority zneužit a už vůbec nezaměňovat dospělost fyzickou a duševní. Tolik dětský psycholog. Proč začínat stanoviskem psychologa? Protože jeho, respektive jejich, protože není sám, kdo se k věci vyjádřil, názory by měli zákonodárci využít při tvorbě zákonů a jejich výkladu. Ovšem naši zákonodárci mají o sobě tak dobré mínění, že názor odborníka je pro ně házením hrachu na zeď.

Nyní nastupuje moc soudní, která by se měla řídit zákony a poskytovat ochranu právům. Já nevím, proč my Češi si pořád myslíme, že musíme objevovat objevené, místo toho, abychom převzali vyzkoušenou věc. Mám na mysli precedens. Soudci stále znovu a znovu projednávají něco, co již bylo několikrát projednáno a vynášejí rozdílné rozsudky, čímž se stává jejich rozhodnutí naprosto subjektivní. Důvod je zřejmý, za svůj rozsudek nenesou žádnou odpovědnost, protože když rozhodnou neadekvátně a poškozený má spoustu času a dost peněz, může se odvolat a v rámci subsidiarity vyšší stupeň soudu možná provede nápravu. Takže paní soudkyně po zdrcující kritice laické i části odborné veřejnosti prohlásila, že nic není definitivní a vyšší instance může rozhodnout naprosto opačně.

Připomenu, že tato rozdílná soudní praxe vedla k odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu a důvodem bylo, že nesjednocovala soudní rozhodnutí. Pro nás občany z toho vyplývá, že nemáme garantovanou právní jistotu zaručenou komunitárním právem. To znamená, že takové a takové chování, by mělo vždy být kvalifikováno stejně, jednotně a tečka. A ne ponechávat na jiném soudu, že ve stejné věci rozhodne naprosto jinak. Mimo jiné by se podstatně zkrátilo projednávání soudních sporů. Stačí se podívat na statistiku německých a našich soudů kolik sporů je řešeno odvoláním.

K advokacii. Advokát Sokol je renomovaný právník a není zde proto, aby poskytoval ochranu právům jak to ukládá Ústava ČR soudcům a jak se někteří jeho kritici mylně domnívají, ale je zde proto, aby „vysekal“ klienta z nesnází. A protože pan Sokol je osobnost (a nejde pouze o ně, ale i o další věhlasné advokáty), bylo důvodem pro pana presidenta nejmenovat soudce mladší 30 let, protože charizma zkušeného obhájce může negativně ovlivnit objektivní rozhodování soudu, předsedá-li mu, říkejme nezkušený mladíček.

Já nevím, jestli pan Kulínský je oběť spiknutí nebo se na svěřených mu dívkách skutečně provinil, tohle nechám na stranách sporu, aby předložily své důkazy. Ale silně mi vadí, že nelze se přehledně orientovat v tom, co je dovoleno a co není dovoleno, co je zneužití a co není zneužití, přičemž skutečně na základě rozhodnutí soudu v tomto sporu nevím, jestli je z pohledu práva dovoleno osahávat nezletilé na intimních místech pedagogem, kterému v dobré víře rodiče své děti svěřili a navíc je za nezletilce zodpovědný. Zde psycholog jasně zaujal stanovisko, ale zákonodárcům, moci soudní i výkonné to není jasné. Oni z pohledu práva vědí, že nejde o trestný čin, ale o co pak jde? Takže v podstatě rozhodli, že jde o chování dovolené.

Ale tohle definovali psychologové a další odborníci jako nepřípustné a na tomto základě by měla vzniknout zákonodárná iniciativa, tím nemíním vznik nového zákona, ale výklad zákona. Ovšem je zde opět náš národní rys, že budeme nejspíše vytvářet další zákon, přičemž by stačil nějaký modelový proces, třeba zrovna ten s panem Kulínským a prizmatem tohoto sporu by se posuzovaly případné další spory, čím by se vyloučil subjektivní pohled soudce na stejnou věc.