28.3.2024 | Svátek má Soňa


PRÁVO: Katedrála a pravidla hry na spravedlnost II.

17.3.2009

IV.

Tzv. církevní majetek

Pro celkové pochopení problému tzv.církevního majetku (druhý vymezený okruh argumentace advokáta státu) je zapotřebí se obšírněji zabývat postavením církve římskokatolické v době před vydáním vládního nařízení č. 55/1954 Sb. a to v období ještě před vydáním zákona č.217/1949 Sb., kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní a zákona č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem.

Zjevně dodnes nepřekonaná je definice církve ve smyslu právním, profesora Antonína Hobzy: „Církev ve smyslu právním znamená zevně a jednotně organisovanou náboženskou společnost bez ohledu na přesvědčení členů. Ve smyslu náboženském znamená církev společnost stejně věřících. V tomto smyslu nemá církev v právu žádného významu, neboť právo zásadně vnitřního přesvědčení jednotlivcova nepřezkoumává. Právo upravuje jenom zevní vztahy jednotlivců i jich jednot (svazů).“ 4) Pokud jde o právní subjektivitu církve římskokatolické i její způsobilost vlastnit majetek lze rovněž citovat profesora Hobzu: „V Československu, podobně jako již dříve v Rakousku a Uhrách, pokládají se ve smyslu tzv. teorie institutové za majetkoprávní subjekty jednotlivé církevní instituty, nikoli však církev celá; ta jako celek nemá u nás žádného vlastnického práva, pročež nemůže žádnou částí tzv. církevního majetku disponovati jako svou vlastní věcí. Celá katolická církev není v Čsl.R. vůbec právním subjektem. Název “církevní majetek“ neznamená dnes majetku jenž církvi “patří“, nýbrž majetek, jenž slouží církevním účelům (na základě zákonů státních). Státu přísluší právo zmíněnou způsobilost církevním institucím buď odejmouti nebo jakkoli omeziti. Nabývání t.zv. církevního majetku, jeho pozbývání i všechny právní změny jeho následkem právních jednání řídí se nyní u nás výlučně právem občanským (§ 38 zák. o zev. pom. – stejná zásada platí i na Slovensku a Podk. Rusi podle recipovaného práva uherského). Podle toho, co bylo řečeno, nemá žádného právního významu u nás ustanovení Kodexu o tom, že církev katolická (jako celek) a apoštolský stolec mají “přirozené“ právo nabývati majetku a jej spravovati. Totéž právo náleží prý podle kanonických předpisů (nikoli jako přirozené) jednotlivým kostelům a právnickým osobám církví uznaným, za něž však nejsou pokládány církevní provincie, diecése a fary. Pro posouzení otázky, má-li ten který církevní institut u nás způsobilost nabývati majetku, je rozhodna okolnost, byl-li uznán státem; pouhé uznání církví nestačí.“ 5)

Až do roku 1949 platila pro nakládání s tzv. církevním majetkem pravidla, jež jsou uvedena blíže ve výše uvedené publikaci na str. 252 a samozřejmě vycházejí z tehdy platné právní úpravy: „Ke zcizení je nutně třeba svolení příslušného státního úřadu, biskupa (nehledě k věcem nepatrným), a vedle toho mají býti slyšeni všichni interesenti, zejména patron. Rakouský konkordát požadoval pro zcizení církevního majetku svolení papeže a císaře nebo jejich zástupců. Bližší podmínky pro obor práva světského obsahovalo nařízení ministerstva kultu a vyučování z 20.června 1860 č.162 ř.z. – platné i pro majetek klášterní (podle min. nař. z 15.IV.1861). Hlavní ustanovení tohoto nařízení, tak jak dnes u nás platí, jsou tato: a) žádného schválení státního není třeba pro prodej do 200 Kč, zavázání do 2000 Kč, nájem do 3 let. b) Zemský úřad uděluje jménem vlády (dříve jménem panovníka) svolení pro prodej do 16.000 Kč, zavázání do 30.000 Kč, nájem do 15 let, souhlasí-li biskup, jehož prostřednictvím žádost má býti zemskému úřadu předložena zároveň s vyjádřením patronovým. c) V případech závažnějších uděluje svolení ministerstvo školství a národní osvěty a to buď samo, jde-li o zcizení do 40.000 Kč, zavázání do 80.000 Kč a pacht do 30 let, nebo na základě zmocnění vlády při zcizení do 240.000 a při zavázání do 360.000 Kč. V posledním případě musí povolení výslovně se odvolati na zmocnění udělené vládou (usnesení min.rady z 24.VII 1919 č. 13342)“.

V závěru kapitoly, která se věnuje zcizování tzv. církevního majetku, pak autor na str. 254 výslovně konstatuje: „Čsl. právo konfesní neuznává žádné pravomoci papežovy ohledně právních disposic s církevním majetkem, jenž se nalézá na státním území.“

Budeme pokračovat v osvětě, která nevím proč, zní mnoha uším nelibě, leč popírat historická fakta se obvykle nevyplácí. Pro poznání právního postavení církví a jejich způsobilosti nakládat s tzv. církevním majetkem před r.1949 je výborným pramenem rozsáhlá diskuse, která proběhla v letech 1945 – 1948 nad otázkou, zda lze či nelze tzv.církevní majetek konfiskovat na základě dekretů prezidenta republiky č.12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa a č. 108/1945 Sb.,o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Diskuse se vedla především o tom, zda jsou církevní korporace subjekty práva veřejného či soukromého a zda tzv. církevní majetek má povahu jmění soukromého či veřejného. Podstatná část dokumentů z této diskuse byla vydána v publikaci Katolická církev a pozemková reforma 1945-1948. V dokumentech je bohatě citováno ze Sbírek rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uspořádaných jak dr.Budwinskim tak dr.Bohuslavem.

Nejucelenější stanovisko k dané problematice bylo podáno ve „Stanovisku Kanceláře prezidenta republiky ke konfiskaci církevního majetku na základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb.“ ze dne 21.května 1946. Přehlednost a závažnost tohoto textu si zaslouží obsáhlejší citaci:

Pro rozřešení otázky, zda může či nemůže být tzv. církevní jmění konfiskováno, je nutno si nejdříve ujasniti, co vlastně se tzv. církevním majetkem rozumí, kdo je jeho subjektem a jaké je povahy. Je totiž jisto, že vžitý a v zákonodárství užívaný termín „církevní majetek“ nebo „církevní jmění“ necharakterizuje správně povahu onoho souboru věcí a práv, který pod tento pojem řadíme, a že zejména slovo „majetek“ nebo „jmění“ má zde význam mýlivý. Majetkem se zde totiž nemyslí majetek v soukromoprávním smyslu, nýbrž soubor věcí a majetkových práv, která slouží přímo či nepřímo církevním účelům. Podle toho, zda potřebám církve slouží přímo či nepřímo, se pak rozeznávají:

1. res sacrae, jako jsou kalichy, mešní roucha, oltáře apod. a

2. res ecclesiasticae in specie, čili církevní jmění v užším slova smyslu, tj. věci a práva, která slouží k úhradě církevních výdajů.

Již z toho vidíme, že se na tento majetek naprosto nehodí představy o majetku ve smyslu soukromoprávním, jehož hlavním znakem je neomezenost a bezvýhradnost, která přísluší jeho subjektu v nakládání s ním. U církevního majetku jest volné nakládání naproti tomu vyloučeno. Z tohoto rozporu mezi pojmem majetku ve smyslu soukromoprávním a skutečností, že církevní majetek není volný a že lze stěží nalézti subjekt, kterému tento majetek právně náleží, vznikla řada teorií, které se snaží subjekt a povahu tohoto majetku vysvětliti.

Základem našeho práva, pokud jde o subjekt církevního majetku, jest teorie institutová. Za subjekt církevního majetku není u nás uznávána církev katolická jako celek, nýbrž její jednotlivé instituce, např. obročí, kostely, nadace apod. (Budw. 7397, Bušek, Hendrych, Laštovka, Müller: Československé církevní zákony). Tím však není řečeno, že církevní majetek podle našeho právního řádu je majetkem soukromoprávním. I když tzv. teorie veřejného vlastnictví není naším právním řádem převzata, blíží se tzv. církevní majetek u nás přece spíše pojmu majetku veřejného. Církev katolická má podle zákona o zevních poměrech církve katolické č. 50/1874 ř.z. veřejnoprávního svazu, její orgánové mají povahu úřadu a působnost jejich povahu působnosti úřední (Boh.1661/22)

Dispoziční právo církve nad tímto majetkem není právem plynoucím z práva vlastnického nebo vůbec majetkového, není vůbec právem soukromým, nýbrž jest právem povahy veřejné, uznaným i zákonodárstvím státním. (Boh. 3348, 4231.) Tak především chybí církevnímu majetku volná disponibilita. Církevní majetek jest jměním účelovým, vázaným kultovým účelem, kterému nesmí být odňat, leč se souhlasem státu.

Z těchto teoretických úvah můžeme shrnouti jako výsledek, že tzv. církevní majetek v našem právním řádu není majetkem ve smyslu soukromoprávním, že jeho subjektem jsou sice jednotlivé instituce církevní, (kláštery, nadace), že však nejsou jeho soukromými vlastníky. Takzvaný církevní majetek je majetkem povahy veřejné, je jměním účelovým a nemůže býti svému účelu odňat bez souhlasu státu. Uznávajíce takto, že subjektem církevního majetku jsou v jednotlivém případě jednotlivé církevní instituce, můžeme připustit, že tyto jednotlivé instituce, resp. jejich členové, se dopustili činnosti spadající pod ustanovení § 1 odst.1, č.3 dekretu č.108/45, případně § 1 odst.1, lit.c) dekretu č.12/45 Sb. a že tedy státní moci konfiskace přísluší. Na druhé straně však, vycházejíce z poznané povahy tzv. církevního majetku jako majetku povahy veřejné a jako jmění účelového, musíme konstatovat, že státní moci přísluší také rozhodnutí, jak v takovém případě s majetkem naložit, zda totiž se shoduje s jeho povahou účelového jmění, aby bylo v konkrétním případě odňato svému církevnímu účelu a použito k účelu jinému, nebo zda je nutno, aby zůstalo církevnímu účelu zachováno a aby bylo pouze přiděleno jiné církevní instituci, resp. aby došlo jen ke změně správce tohoto majetku.“ 6)

Obdobné, i když ne už tak ucelené stanovisko zastávalo ministerstvo zahraničí obsažené v dopise ministerstvu zemědělství ze dne 31. května 1946, str. 105 publikace: “Ministerstvo zahraničních věcí stavělo vždy na stanovisko, že státem uznané církve a jejich orgány jsou dle souhlasné judikatury veřejnoprávními osobnostmi na něž se dekret č. 12/1945 Sb. nevztahuje.“

I ministerstvo spravedlnosti hovořilo stejně, ve svém „spěšném spise“ ze dne 25.listopadu 1946, str. 174 publikace: „Konstrukce, podle které nejsou kláštery a řády považovány za veřejnoprávní korporace s odůvodněním, že neobstarávají část veřejné správy, není z hlediska platného právního řádu udržitelná.“

V předmětné „památné diskusi“ došlo k naprosté shodě názorů mezi státními institucemi a církevními představiteli. Tato shoda byla však podložena judikaturou Nejvyššího správního soudu a platnou zákonnou úpravou. Opat Cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě Temelín Jaksch ve svém dopise prezidentu republiky ze dne 13. července 1946, str. 114 publikace, mimo jiné uvádí: „Nelze proto ani podle § 3, odst. 1 b aplikovati dekret č. 12/45 Sb. na klášter vyšebrodský, a to již z toho důvodu, že znění tohoto ustanovení se nevztahuje na právnické osoby veřejného práva, jimiž jsou podle trvalé judikatury Nejvyššího správního soudu kláštery a jiné církevní instituce.“

Konečně pak takovéto stanovisko zopakoval i Dr. Karol Kmeťko, arcibiskup, předseda biskupských konferencí ve svém dopise předsedovi vlády ze dne 24.května 1947, str. 204 publikace: „Církevný majetok svojím určením je účelový a slúží v prvom rade na plnenie úloh kultových. Imanie farského, kanonického alebo biskupského obročia sú samostatné právnické osoby, nezávislé na osobe dočasného ich užívateľa. Tenktorý dočasný užívateľ nie je majiteľom tohoto církevného majetku, má však povinnosť, aby spravoval církevný majetok tak, že by tento ostal vo svojej podstate nezmenšený. Vrchný dozor nad správou církevného majetku vykonávajú nadriadené církevné úrady a príslušné štátne orgány. Len s ich súhlasom možno z tohoto majetku dačo zameniť alebo odpredať. Tento vrchnostenský církevný a štátný dozor zaručuje riadne a účelné hospodárenie církevného majetku.“

Lze směle a poctivě uzavřít, že v období od založení Československa (ale i v období předchozím) až do r. 1949 byly církevní právnické osoby považovány za veřejnoprávní, a nikoli soukromoprávní právnické osoby a že tzv. církevní majetek měl povahu veřejnoprávní s tím, že konečné slovo při nakládání s ním měl vždy stát. Tato skutečnost vyplývala z platné právní úpravy a judikatury Nejvyššího správníhosoudu a byla uznávána jak státními institucemi, tak nejvyššími představiteli církve římskokatolické.

V kontextu výše uvedeném je proto zapotřebí posuzovat vládní nařízení č. 55/1954 Sb. Toto vládní nařízení – bez ohledu na nesporně proticírkevní státní politiku té doby - potvrzuje pojímání tohoto majetku jako majetku veřejného, tak jak tomu bylo i před 25.únorem 1948 i před II. světovou válkou v Československé republice (porovnejme a pořádně si přečtěme zákon č. 217/1949 Sb. a zákon č. 218/1949 Sb.v původním znění).

Proto poslanec Homola (předseda kulturního výboru Národního shromáždění) ve své zprávě rozlišoval: „…11 objektů, které jsou zapsány v pozemkových knihách na různé církevní orgány a instituce a 2 domy jsou dosud v soukromém vlastnictví občanů.“ 7)

Proto rada ÚNV hlavního města Prahy při provádění vl.nař. č.55/1954 Sb. rozhodla, že u majetku veřejnoprávního charakteru (tzv. církevního majetku) se náhrada neposkytuje na rozdíl od majetku, jenž byl v soukromých rukách, kde náhrada přiznána byla.

Základní změnu v postavení církví a náboženských společností a jejich způsobilosti k nakládání s tzv. církevním majetkem po 17.listopadu 1989 přinesly, jak jistě všichni víme, dva právní předpisy.

Především Listina základních práv a svobod publikovaná pod č.23/1991 Sb. Její čl.2 odst.1.říká: „Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“ V návaznosti na tento článek Listiny jsou důležitá i její další ustanovení a to čl. 15 a 16.

Tím druhým předpisem byl zákon č. 308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností (dodnes platný na Slovensku).

Postavení církví a náboženských společností se zcela změnilo. Přestaly mít veřejnoprávní charakter, stát se těmito předpisy vzdal toho práva, které měl nikoliv snad od února 1948, ale nejpozději od 18. století, totiž práva jakkoli ingerovat do majetkových záležitostí církví a náboženských společností. Pro příště měly a mají postavení soukromých právnických osob. Navíc na základě zákona č.308/1991 Sb. byla přímo zákonem církev římskokatolická registrována jako jedna právnická osoba na území České a Slovenské federativní republiky, což je pravý opak k tzv. institutové teorii, která platila v období předchozím. Situace podle dnešní úpravy (zák.č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností) je obdobná.

Ze všech těchto důvodů zcela správně zákonodárce přistoupil k otázce řešení majetkových požadavků církví a náboženských společností formou tzv. výčtových zákonů, kde stát konkrétním církevním právnickým osobám prohlašuje vlastnictví ke konkrétnímu majetku ke dni účinnosti těchto zákonů. Jedná se o zákon č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého a zákon č. 338/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého.

Tento postup i plně odpovídal i § 1 a 2 zák. č.480/1991 Sb. o době nesvobody:

„§ 1. V letech 1948 až 1989 komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony.

§ 2. Právní akty přijaté v době uvedené v § 1 se ruší jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní zákony.“

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

4) Antonín Hobza, Poměr mezi státem a církví, čtvrté doplněné vydání, Typus Praha – Smíchov, 1931, str.14

5) Antonín Hobza, Josef Tureček, Úvod do církevního práva, Typus Praha – Smíchov, 1929, str.234

6) Katolická církev a pozemková reforma 1945-1948, Doplněk – Brno, 1995, str. 102 - 103

7) Společná zpráva Ústavněprávního a Kulturního výboru Národního shromáždění, přednesená před hlasováním o schválení vlád.nař. č. 55/1954 Sb. dne 15. března 1955

V Brandýse nad Labem 9.dubna 2007