Otázky vymývače mozků ČT (oficiálně Otázky Václava Moravce), vysílané 21. července 2013, byly v části věnované usnesením Nejvyššího soudu ČR z 16. července 2013 mimořádně výmluvnou ukázkou intenzivního účelového vymývání mozků bezbranné veřejnosti podsouváním polopravd a nesmyslů, jež většina diváků nemůže prohlédnout.

Nejvyšší soud zmíněnými rozhodnutími vyhověl stížnostem podle §10 trestního řádu bývalých poslanců Marka Šnajdra a Petra Tluchoře proti jejich trestnímu stíhání kvůli jednání, jež proběhlo v Poslanecké sněmovně a spočívalo v tom, že se vzdali poslaneckých mandátů výměnou za příslib "trafik" ve firmách se státní účastí. Údajně se tak nechali odměnit za to, že odešli, aby nehlasovali proti přijetí daňových zákonů, s jejichž prosazením spojila vláda svou existenci. Nejvyšší soud rozhodl, že jejich jednání bylo kryto poslaneckou imunitou, takže za ně nemohou být stíháni.

Manipulátorský výkon moderátora pořadu patřil k tomu nejzdařilejšímu, co kdy předvedl. Nenechal nikoho na pochybách, že rozumí trestnímu právu, i když mu nerozumí, a vtloukal do hlav diváků názor o pomýlenosti soudců Nejvyššího soudu ČR, spojený s oživováním představy, že také poslanci Vítu Bártovi poskytl Nejvyšší soud ČR neoprávněnou ochranu a zachránil ho před spravedlivým odsouzením.

Jako hlavního pomocníka si přibral soudce Jana Šotta, umanutě podléhajícího utkvělé představě o své pravdě neumětela, která musí jednou zvítězit nad bludy soudců vyšších instancí. Soudce Jan Šott kdysi proslul výrokem, že se právo zastavilo před branami politiky, uvedeným v odůvodnění zprošťujícího rozsudku ve věci poslanců Víta Bárty a Jaroslava Škárky. Reagoval jím na usnesení Nejvyššího soudu ČR, který podle §10 trestního řádu k stížnosti obžalovaného poslance Víta Bárty rovněž rozhodl o jeho vyjmutí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Společně s Václavem Moravcem výrok rozvíjeli a dokazovali jeho platnost i v případě bývalých poslanců.

Ve vztahu k usnesením Nejvyššího soudu ČR z 16. července 2013 přišel soudce Jan Šott s dalším pozoruhodným výrokem: rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR prý dalo Poslanecké sněmovně ráz prostředí volného zločinu.

Skutečnost ale nasvědčuje tomu, že pokud se něco zastavilo, pak to nebylo právo před branami politiky, ale společná nedostatečně rozvinutá chápavost moderátora a kverulujícího soudce před složitostmi trestního a ústavního práva.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR v kauze Víta Bárty a Jaroslava Škárky sice spojuje s rozhodnutími ve věci poslanců-"trafikantů" číslo paragrafu trestního řádu, okolnost, že se vůbec netýkají merita věci a výstupy ve prospěch obviněných, ale jsou mezi nimi také podstatné rozdíly.

V případě Víta Bárty Nejvyšší soud ČR znectil neumětela Jana Šotta za to, že odsoudil obžalovaného za veřejné vystoupení v poslaneckém klubu Věcí veřejných, na které se vztahovala ochrana imunitou. Předmětné jednání vyšlo najevo až při dokazování před soudem. Žalobkyně Hana Vrbová o něm nevěděla, nebo v něm nespatřovala trestné jednání, proto nepožádala Poslaneckou sněmovnu, aby vydala Víta Bártu ke stíhání také pro tento skutek. Jan Šott se nemohl smířit se skutečností, že obžalovaného smí soudit jen za činy, kvůli nimž byl Poslaneckou sněmovnou vydán k trestnímu stíhání. S usnesením Nejvyššího soudu se vyrovnával stylem trucovitého děcka, jemuž vzali oblíbenou hračku, a vztekle dupal po obrazu Nejvyššího soudu v očích veřejnosti. Těžištěm zkoumání byla otázka, zda se ochrana imunitou vztahuje i na jednání v místnosti poslaneckého klubu. Výstupem z posouzení věci Nejvyšším soudem byla překážka pro odsouzení Víta Bárty za skutek, který žalobkyně nenapadla. Soudce Jan Šott z posedlosti pominul tzv. obžalovací zásadu, čímž porušil zákon.

V případě tří "exposlanců-trafikantů" šlo o stížnost proti sdělení obvinění pro jednání, ke kterému došlo ve sněmovně. Nebyl zde tedy spor o vymezení "chráněného území", ale o určení hranic nároku poslanců na ochranu jejich jednání imunitou. Žalobce nepropásl možnost vyžádat si vydání k trestnímu stíhání pro daný skutek, protože v době zahájení řízení podezřelí již nebyli poslanci. Výstupem je překážka pro stíhání za skutek definovaný ve sdělení obvinění, která nebrání stíhání pro skutek jinak definovaný.

Nezastřeným cílem obou spoluhráčů bylo vnutit veřejnosti představu, že Nejvyšší soud poskytl ochranu pachatelům trestné činnosti, jejichž vinu mají za prokázanou. Vít Bárta měl být podle nich nepochybně odsouzen a z podtextu vyznívá rozhořčení nad tím, že i "trafikanti" unikli spravedlnosti: pořad se tak stal soudní stolicí, u které presumpce neviny neplatí. Ve stejném duchu vyznívala i diskuse návštěvnic pořadu, bývalé ústavní soudkyně, senátorky Elišky Wagnerové a dočasné ministryně spravedlnosti, exprokurátorky Marie Benešové, které aspoň své výhrady podávaly umírněněji.

Ministryně spravedlnosti se v této souvislosti vyjádřila k mediální štvanici na Ivo Ištvána, a to v duchu neměnné zásady "starých ještěrů" (její terminus technicus pro "délesloužící" vedoucí státní zástupce, vesměs s komunistickou minulostí), že státní zástupci mají zajištěnu beztrestnost, nechť provedou cokoli: kritiku postupu orgánů činných v trestním řízení označila za hysterii a oznámila, že nehodlá podat kárnou žalobu na Ivo Ištvána. Ač kořeny jejího uvažování tkví ve zlozvycích normalizační prokuratury, v tomto ohledu se s ní zcela ztotožňuji. Veškerá dosud vyslovená kritika je totiž předčasná, protože se opírá pouze o novinářské žvásty a cílené mediální úlety obhájců, o skutkové podstatě obvinění a provedených úkonech nevíme téměř nic. Předběžně ale nemám dojem, že by se severomoravští žalobci v této věci dopustili vědomých a cílených pochybení.

Nejméně zaujetí v neprospěch obviněných nakonec projevil Ivo Ištván, který nedal najevo rozmrzelost nad hlubokým zásahem Nejvyššího soudu ČR do konstrukce stíhání obviněných exposlanců. Vyložil věcně stav kauzy po vyjádření Nejvyššího soudu, připustil možnost zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání Nejvyšším státním zastupitelstvím. Projevil vůli pokusit se pokračovat ve stíhání na základě přeformulovaného sdělení obvinění, ale také připravenost stíhání úplně zastavit, nepodaří-li se pokračování na novém základě. Byl vlastně jediným hostem pořadu na straně "žaloby", tedy odpůrců rozhodnutí Nejvyššího soudu, který jeho usnesení nepohaněl, pouze věcně rozebral jeho možné dopady.

Obhajobu Nejvyššího soudu ČR zastupoval předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR Stanislava Rizman, který samozřejmě věcně vysvětloval a hájil rozhodnutí Nejvyššího soudu jak v kauze Víta Bárty a Jaroslava Škárky, tak ve věci zmíněných tří exposlanců. Snažil se čelit přesile, hlavně ovšem demagogickým útokům moderátora, jenž si jako posilu přibíral vstupy soudce Jana Šotta. A právě ve spojení této dvojice byl hlavní půvab rozhovoru se soudcem Stanislavem Rizmanem. Moderátor jej tísnil různými výtkami, například za to, že Nejvyšší soud nezjišťuje, jak se jeho rozhodnutí odrážejí v rozsudcích nižších soudů. A nechával ho poslouchat moudra Jana Šotta, jehož sebevědomé vyjadřování o pochybnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřiměřené školáckým chybám, jež nakupil v řízení proti poslancům Vítu Bártovi a Jaroslavu Škárkovi. Jeho výroky jdou přes hranu povinné zdvořilosti ve vztazích mezi soudními osobami stanovené zákonem o soudech a soudcích. Nejtrapnější na tom je, že pan předseda Stanislav Rizman nemusel mít s tímto drzým protivníkem co do činění, kdyby se obrany důstojnosti soudců Nejvyššího soudu včas ujala jeho předsedkyně v rámci své pravomoci kárné žalobkyně.

Debatou s Janem Šottem se na pořad dostal nesouvisející námět jeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona proti jeho vlastnímu zprošťujícímu rozsudku v kauze poslanců Víta Bárty a Jaroslava Škárky. Jde o naprosto výjimečnou záležitost, jaká zde dosud nebyla: soudce žaluje na sebe, že soudil špatně. Dokladuje pocit nadřazenosti soudce Jana Šotta nad vyšší soudní autority i jeho neobyčejně silnou snahu být za každou cenu jedinečný a přitahovat pozornost. Podání navíc nemá praktický význam: i kdyby paní ministryně stížnost podala a i kdyby jí Nejvyšší soud ČR vyhověl, osudu obžalovaných se to nijak nedotkne. A předmětem stížnosti nemůže být kritika rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které tolik Jana Šotta popudilo, protože zákon zakazuje ministrovi spravedlnosti je napadnout. Jsem jako laik přesvědčen, že soudce, který podává takové návrhy a tváří se při tom důležitě, by neměl být soudcem, protože je svou umanutostí nebezpečný obžalovaným. Takoví soudci bez rozpaků posílají za mříže na základě svého přesvědčení zcela nevinné lidi a brání se pak pokusům o nápravu svých omylů.

Námětu Šottova podnětu (podanému v polovině května a dosud neřešenému) se s výrazem samolibé důležitosti ujala paní ministryně: hned si nechá předložit spis, podívá se, jak věc vyhodnotil odborný útvar ministerstva, a bude uvažovat, zda má vyhovět. Přiklání se spíše k názoru, že by měla stížnost podat. Okolnost, že ministr Pavel Blažek o podnětu nerozhodl, ji nevaruje. Její chuť hrnout se do tohoto dobrodružství má ale háček: ve věci podal 21. června 2013 nejvyšší státní zástupce dovolání. Dovolání má ze zákona přednost před stížností pro porušení zákona, takže až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání se paní ministryně nedostane k trestnímu spisu a bez něho stížnost podat nemůže. Ostatně podat stížnost pro porušení zákona bez znalosti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání by bylo nerozumné.

Poselství pořadu Otázky vymývače mozků z 21. července 2013 lze shrnout tak, že poslanec Vít Bárta musí být odsouzen a tři "trafikanti", kteří právě opustili vazbu, později patrně také. Nejvyšší soud ČR se dopustil velké nepřístojnosti, když zamezil odsouzení Víta Bárty za skutek, pro který nebyl žalován, a znemožnil trestní stíhání bývalých poslanců Marka Šnajdra, Petra Tluchoře a Ivana Fuksy za dohody o výměně mandátu za "trafiky". Zprošťující rozsudek ve věci Víta Bárty nic neznamená, stejně jako pochybnosti o důvodnosti stíhání zmíněných bývalých poslanců, protože jejich vina je Vymývači Mozků a jeho hostům (mimo Stanislava Rizmana) jasná. Nicméně hroznému pronásledovateli nevinných "trafikantů" Ivo Ištvánovi zatím poprava nehrozí.