26.9.2016 | Svátek má Andrea






PRÁVO: Ještě k církevním restitucím

20.10.2012

U příležitosti letošního výročí upálení mistra Jana Husa přednesla Lenka Procházková na Václavském náměstí projev k církevním restitucím. Odmítá zásadně tento vládní projekt a dokládá to mnoha argumenty a historickými apologiemi. Protože zákon o církevních restitucích není dosud schválen a polemiky neustávají, vzal jsem si tento proslov jako etalon jednoho z krajních názorů, abych si dovolil hledat řešení tohoto tématu zatíženého mýty, nepravdami, ztrátou logiky a spravedlivého úsudku.

Ukradené musí být vráceno

Toto stále příznivci restitucí plédované tvrzení je správné a nedá se mu nic vytknout. Ovšem dá se realizovat pouze v případě, že krádež proběhla v době historicky nedávné. Spravedlnost má obecně svoje meze, a jestliže paní Procházková tvrdí o církvi, že získala majetky převážně darem vítězného císaře po bitvě na Bílé hoře r. 1620, které byly ukradeny nekatolické šlechtě, je to přecejen trochu dávno, aby to mohl být argument jakkoliv použitelný. Kdybychom stejným způsobem postupovali ve všech případech, musela by být Amerika vrácena Indiánům a naše země Markomanům, kteří by ji zase museli vracet Keltům atd. Ale i v novější době byla spousta věcí ukradena státem, třeba už Josefem II. část církevního majetku, pozemková reforma za první republiky odnímající část šlechtické půdy atd. Mnohá nabytí majetku jsou v historii velmi problematická, dokonce se těžko právně dokazují majetky zabavené sudetským Němcům.

Z toho vyplývá, že musí být nějaký termín, od kterého se ukradené vrací. To je podle restitučních zákonů 25. únor 1948. Většina majetků k tomuto termínu už byla navrácena. Zbytečné jsou diskuse ohledně nějakých dřívějších termínů ať už pro vracení nebo obhajobu nevracení. Dokonce jsou nebezpečné, aby nevznikly jiné případy nároků, kterých jsou v historii stovky. V nejhorším případě se mohou zvednout nekontrolované požadavky v celém světě, třeba bývalé koloniální velmoci mohou být žalovány bývalými koloniálními národy požadujícími odškodnění za nucenou práci svých předků. Kde potom by se hledaly hranice co vracet a co ne?

Právní konotace

Obecný zákon o restitucích existuje. Pokud se nepřijme zákon o církevních restitucích, platí obecný restituční zákon. Podle toho se už většina restitučních nároků vyřešila a mohou se vykonat i církevní restituce, pokud o ně církve požádají. Jestliže dnes odpůrci církevních restitucí horují proti momentálně schvalovanému zákonu, jednají pouze proti jisté metodě restitucí, nikoliv proti restitucím jako takovým, protože ty jsou právně nezvratné. Přesto se odpůrci staví do pozice, že by se snad církevní restituce nemusely konat. Nikoliv, pouze by církve musely dát záležitost k soudům a vymáhat je. Speciální zákon o církevních restitucích má pouze usnadnit restituci a zamezit soudům. Pokud se nepřijme, bude restituce složitější, výsledek by mohl být pro stát ještě horší. Zároveň zůstane povinnost státu platit církvím jejich potřeby, takže může dojít k paradoxu, že církve majetek nakonec vysoudí, ale odluka od státu nebude a stát bude muset plnit svoje povinnosti dané zákonem o církvích.

Zarazit církevní restituce by teoreticky mohl pouze zvláštní znárodňovací zákon, který by s konečnou platností církevní majetky znárodnil. Znárodnění v této době a na tomto místě vykonat nelze. Stejně by ovšem státu zůstala povinnost platit církvím jejich potřeby, což může v budoucnosti narůst do enormních částek.

Diskuse o církevních restitucích tedy může být zcela legální a smysluplná jen v oblasti velikosti náhrady, která této restituci podléhá. Ostatní jsou nesmyslné úvahy, které nás navíc stojí peníze, protože odkládáním stát jen prodělává a neprovedením odluky církví a státu se dostává do nebezpečí platit i kněze nových církví včetně muslimů, jak bylo mnohokrát vysvětleno. Nekonkrétní a emotivní projevy jsou neproduktivní. Přívrženci restitucí obvykle předkládají jasnější právní argumenty.

Historické mýty původní a nově konstruované v souvislosti s církvemi

V souvislosti s navracením církevních majetků zaznělo mnoho historických témat. Původní národně orientované mýty českého národa se většinou zakládají na určitých historických událostech, které obvykle nejsou kompletně smyšlené. Nicméně události jsou určitým způsobem redukovaně a emotivně podávány a vytváří mýty. Novodobí přepisovači historie se snaží o opak, tedy tyto mýty zcela popřít, což historické pravdě neodpovídá. Mnozí se snaží o opačnou redukovanou "pravdu", která obvykle má ještě horší reálný základ než původní mýtus. Když se třeba mluví o době "temna", národní mýtus obsahuje příběhy o útlaku nevolnického lidu, o náboženské nesvobodě, o pálení českých nekatolických knih. To všechno je pravda a nelze to popřít, lze to jen emotivně a barvitě podat na jedné straně, na druhé se snažit o vymazání z paměti, zlehčení, relativizaci. Oponenti národních mýtů se soustřeďují na architektonickou kulturu baroka, která je krásná, na hudbu, která v té době vznikla apod. To je také pravda a vyvrací, že šlo opravdu obecně o dobu "temna". "Temno" tedy bylo, ale v jisté oblasti, v oblasti náboženské a vůbec názorové nesvobody, téměř otrocké práce, v potlačování českého spisovného jazyka atd. Temno tedy není zcela vymyšlený pojem, když uvážíme, že ještě v r. 1750 se běžně hledaly a likvidovaly české evangelické knihy dodávané tajně ze Slezska. Nicméně jako zastřešující termín pro celou epochu je přehnaný.

Horší ovšem jsou vzájemné útoky postrádající věcnou diskusi a házející svoje "pravdy" do očí protivníkovi. Na jedné straně české národní mýty stále kolují ve své barvité a extrémní podobě, na druhé straně přepisovači historie a tvůrci nových mýtů tvrdí, že Jirásek si to všechno vymyslel a že náboženská nesvoboda a útlak nevolníků v té době nebyly, církev byla mírná a hodná, lidé žili ve víře svůj krásný život pod vedením kněží, upalování čarodějnic bylo selhání jednotlivců a pálení českých knih – prostě nebylo. Ve skutečnosti by nikdo (včetně přepisovačů) v té době nesvobody a útlaku žít nechtěl. Na druhé straně není pravda, že katolická církev odnárodňovala a byla nástrojem germanizace. Obyčejní venkovští faráři národní uvědomění upevňovali, kázali česky a vedli lid k vlastenectví. Dokonce svatořečení Jana Nepomuckého byl velký národní svátek a stavění jeho soch součástí národní hrdosti.

Dále jsem si dovolil odpovědět na hlavní otázky v této souvislosti kladené:

Je komunistická krádež církevního majetku ospravedlnitelná krádeží majetku nekatolické šlechty po r. 1620? Vykonali tedy komunisté nějakou "historickou spravedlnost"? Ospravedlnitelná není v žádném případě, museli by totiž majetek vrátit oné nekatolické šlechtě, což neudělali. Má tedy stát nějaký nárok na takový majetek? Samozřejmě, že ne.

Vznikl majetek církve útlakem českého lidu v době temna? Ze značné části vznikl. Církev dostala po Bílé hoře většinou válkou zničené majetky nekatolické šlechty a měšťanstva, kláštery ležely dvě stě let v troskách ještě od husitských dob, kostely byly evangelické, tedy bez bohaté výzdoby apod. Bez práce nevolníků by ta barokní nádhera nevznikla. Stejně je to se šlechtickými zámky. V celém světě jsou majetky z té doby nabyté prací nevolníků a otroků. Nikde ovšem se nevykytuje požadavek je dnes nějak nahrazovat, nebo kvůli tomu zabavovat státem.

Vznikl majetek církve přesvědčováním věřících, aby církvi majetky odkázali? Tento případ se jistě hojně vyskytoval, ale nemyslím si, že byl zcela nemravný. Církev konala mnoho charitativní práce, ve své době nesla veškerou péči o nemocné a přestárlé, peníze potřebovala také na jiné věci, než jen na svoji organizaci. Je otázka komu tehdy měl umírající svůj majetek odkázat, když neměl potomky?

Josef II. církvi majetky zabavil. Císař Josef II. zařadil církev do svého státního aparátu. Dal jí na starost různé záležitosti, které předtím neobhospodařovala nebo dělala dobrovolně. Třeba sepisování matrik, charitu, pohřbívání apod. Stanovil také způsob financování z majetku církve. Zrušil některé klášterní řády a zabavil jejich majetek. Protože spojil církev se státem, pochází z té doby mnoho nejasností a dodnes tento problém řešíme. Buď bude stát platit kněze a všechny potřeby církve, nebo musí být odluka a majetek vrácen. Jestliže bude dnešní stát platit katolické církvi všechny potřeby, potom tak musí učinit (v rámci rovnoprávnosti) i jiným církvím, i těm, které se o to nově přihlásí. Toto nebezpečí je obrovské. Samozřejmě, že Josef II. tyto problémy neměl, katolická církev byla zařazena ve státním systému, církve evangelické, které povolil, se živily samy. My žijeme v jiné době a nemůžeme si vzhledem k evropskému právu něco takového dovolit.

Církev byla temná zpátečnická organizace. To je klišé, na které se jednoduše nedá odpovědět, protože je to pravda a zároveň není. Církev se po zničující třicetileté válce snažila i za cenu násilí národ nábožensky sjednotit na katolické víře. Předválečná náboženská svoboda vedla k této válce a měla na svědomí onen strašný vzájemný boj křesťanů. Církev nechtěla, aby lidé znali některé nové myšlenky, které by vedly k popření Bible (třeba heliocentrický kosmologický model) protože by tím oslabila svoji autoritu a vůbec by to těžko vysvětlovala prostým lidem. Na druhé straně podporovala a dovolovala vědění v klášterech. Třeba známý objevitel genetiky Mendel byl klášterní mnich, který měl ke své práci všechny podmínky, včetně publikace své práce. Podobné podmínky poskytovala i šlechta. Přitom známí jezuité byli v popředí.

Upalování čarodějnic bylo opravdu selhání jednotlivců, kteří dostávali majetky upálených osob, proto upalování postihovalo především bohaté lidi. Někteří církevní činitelé upalování kritizovali a sami tím čelili likvidaci.

Svobodu vyznání (toleranční patent) a osobní svobodu (zrušení nevolnictví) zavedla světská moc, takové činy nebyly v pravomoci církve. Zcela určitě však církev tyto myšlenky nehlásala a ideově od ní nepocházely. Postoj církevních činitelů z té doby by bylo zapotřebí prozkoumat.

Závěr: Restituce se musí dotáhnout do konce a církve jsou jedny z posledních restituentů. Nelze tak učinit produktivně jinak než dohodou, která potvrdí termín vzniku nároku shodný s ostatními restitucemi a stanoví zároveň i odluku církve od státu. Restituce se musí opravdu provést k tomuto termínu, který nemůže být prolomen. Je zapotřebí učinit to co nejdříve.

Převzato z Podracky.bigbloger.lidovky.cz



Diskuse


K. Filip
18:47
21.10.2012

V. Venc
14:10
20.10.2012

L. Matura
14:19
20.10.2012

T. Vodvářka
7:46
20.10.2012

O. Zuckerová
9:30
20.10.2012

L. Matura
10:31
20.10.2012

H. Grúbr
4:57
20.10.2012

J. Schwarz
8:22
20.10.2012

T. Vodvářka
9:03
20.10.2012

P. Kolář
10:03
20.10.2012

J. Václavíková
10:36
20.10.2012

počet příspěvků: 16, poslední 21.10.2012 06:47









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.