Dalo by se předpokládat, že nálezy a názory Ústavního soudu jsou pro ostatní soudy závazné a jejich nerespektování v rozporu s právními předpisy soudního řádu. Jak však dokazují některé případy polistopadových restitucí, je skutečnost zcela jiná. I přes tyto zveřejněné pomůcky a návody, jak jednotlivé restituční případy řešit, soudní senáty názory Ústavního soudu ignorovaly a raději rozhodovaly po svém.

Z obecního hlediska je úvodem namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně prohlásil, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některé z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, nebo nález sp. zn. 19/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19).

Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod stěžovatelů. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjat. formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 9).

Obecné soudy v určitých fázích svého rozhodování v zásadě vypustily ze svých úvah podstatnou skutečnost, stěžejní pro danou věc, totiž že se jedná o kauzu restituční, případně vyvodily z této skutečnosti nesprávné závěry. Ústavní soud přitom již několikrát zdůraznil, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Ke splnění účelu a cíle restitucí je proto zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám vstřícně, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů, nebo osob jednajících v podstatě za stát, nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale, ve vztahu ke konkrétní věci, s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.

Podobných výroků Ústavního soudu na toto téma je mnohem víc, ale není účelem tohoto příspěvku učinit jej nečitelným. Jeho podnětem byl konkrétní případ restitučního sporu o majetek poválečného národního správce, ale jsem přesvědčen o tom, že pokud by restituční soudy toto jediné prohlášení Ústavního soudu zapracovaly do všech svých rozhodování, nebylo by v naší zemi tolik občanů zklamaných polistopadovým vývojem.

Je politováníhodné, že již obecné soudy I. a II. stupně ve svých rozsudcích nedokázaly uplatnit názory Ústavního soudu, ale aby toho nebylo málo, tak ani Nejvyšší soud ve svých usneseních často nerespektoval své vlastní nálezy a názory. Zákonné nesrovnalosti v úkonech komunistických úřadů neposuzoval jako křivdu totalitního režimu a bez jakýchkoliv následků je označil jako pouhou nedbalost komunistických státních orgánů. Ve svém šetření sám odhalil znárodnění nemovitosti přímo při prodeji živnostenského podniku do vlastnictví, ale definovat ho jako křivdu hodnou nápravy se soud ani nepokusil. Spokojil se s pouhým konstatováním, že přídělové rozhodnutí navodilo faktický stav neposkytující jakoukoliv právní jistotu příjemci přídělu pro další provozování živnosti.

Není již toto samotné konstatování dostatečným důkazem křivdy? Přece žádný z tehdejších živnostníků neopouštěl svou existenci ve vnitrozemí bez zákonných záruk právní jistoty na trvalé pokračování podnikání. Soud jednoduše odmítl vydání věci s odůvodněním, že nemovitost nebyla nabyta a basta. Vlastně rozhodl tak, jako by nebylo jeho povinností odhalit a napravit křivdu komunistického režimu, ale rozhodovat jako v běžném sporu o majetek, ve kterém prodávající převezl kupujícího.

Restituce jako jeden z prvních kroků vedoucích k demokratizaci státu tak po sobě zanechala hořkou příchuť nespravedlnosti nezaviněnou špatnými zákony, ale státními soudy, které byly a jsou hlavní příčinou toho, že napravitelné, ale jejich špatnými verdikty nenapravené křivdy komunistické totality přetrvávají dodnes. Že skutečně přetrvávají, dokládá další výrok Ústavního soudu o tom, že zločiny a křivdy komunistického režimu jsou nepromlčitelné. Oprávněným restituentům už vůbec není možné dávat vinu za neúspěch v jejich dlouholetém restitučním řízení. Ti určitě udělali vše, co bylo v jejich silách a možnostech. A jestliže tímto jednáním soudu byl restituent již podruhé protiprávně připraven o vlastnictví stejného majetku, byla polistopadovou justicí dokonaná křivda komunistickým režimem vlastně umocněna na druhou, neboť pro takový čin chybí jakýkoliv motiv.

Co po tolika letech od skončení restitucí v uvedené věci dělat? Možná by se dalo, ale absolutně chybí jakákoliv politická vůle k revizím špatných rozhodnutí restitučních soudů. Lze pouze s nepříjemným pocitem nespravedlnosti konstatovat, že rozhodnutí o nápravě křivd minulého režimu se sice podařilo prosadit, ale vlastní křivdy na občanech zapříčiněných soudy není současný polistopadový stát ochoten napravovat.