31.8.2016 | Svátek má Pavlína






PRÁVO: Jak probíhá monstrproces (5)

8.10.2014

Trestním řízením u Krajského soudu v Brně, veřejnosti známým jako proces s Alenou Vitáskovou, ač se jí z větší části vůbec netýká, se soustavně zabývám od jeho začátku. V článku Jak se dělá monstrproces, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami, jsem se pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v něm. Navázal jsem pak dalšími články, jež jsou dosažitelné na internetových stránkách spolku Šalamoun, Politikonu a leckde jinde, v nichž jsem komentoval vývoj kauzy na základě poznatků, získaných v soudní síni (na NP viz zde).

Dne 24. září 2014 skončilo soudní jednání velmi rychle. Po výslechu dvou svědků předseda senátu Aleš Novotný vydal obhájcům písemné vyhotovení usnesení z 18. září 2014, jímž nevyhověl námitce  podjatosti. Poskytl je všem obhájcům bez výjimky, včetně těch, již se k výzvě k jeho vyloučení nepřipojili. Odročil pak pokračování hlavního líčení na dny 11. a 12. listopadu 2014, neboť musí vyčkat rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o stížnostech, které proti jeho usnesení podali obhájci. Pokračování v jednání by jinak bylo riskantní, protože v případě, že by stížnostní soud obhájcům vyhověl, musely by se s novým předsedou senátu všechny úkony opakovat.

 Vzniklé průtahy potvrzují nevhodnost sloučení věcí  osmi obžalovaných, stíhaných kvůli podezřelému vydání licencí pro dvě fotovoltaické elektrárny rodiny miliardáře Zdeňka Zemka v noci dne 31. prosince 2010, a Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, jež žalobce poslal před soud kvůli zastavení řízení, jež domněle mohlo vést k jejich odebrání. Jde o dva skutky, jež sice spojují zmíněné licence, ale odehrály se v různé době, jejich povaha je rozdílná a nikdo z obžalovaných  neprochází oběma skutkovými ději. Větší část dokazování se obžalovaných dam vůbec netýká. Jejich obhájci se k námitce podjatosti nepřipojili. Nicméně jejich klientky se musí  účastnit jednání (aspoň vysláním obhájců) i v částech, jež se týkají pouze osmi spoluobžalovaných, a kvůli námitkám jejich obhájců budou čekat na rozsudek o šest týdnů déle. Prodlužuje se tak doba jejich psychického strádání a vznikají jim nadbytečné časové a finanční ztráty.

Žalobce jistě dokáže  formálně zdůvodnit své oprávnění spojit pro pohodlí své a soudu dvě věci, jež spolu souvisí jen nepřímo, a jeho nadřízení ve jménu principiální neomylnosti  státních zástupců všechny výtky odmítnou. Nicméně jeho postup je jedním z četných projevů pohrdání žalobců presumpcí neviny, z které vyplývá povinnost důsledně dbát ustanovení trestního řádu o nutnosti zatěžovat životy obviněných úkony trestního řízení jen v nezbytně nutné míře a šetřit jejich osobní důstojnost.  Jejich myšlení jde přesně opačným směrem: v obviněném vidí budoucího odsouzeného zločince, a zločinci přece nemají nárok na ohledy. Duch předlistopadové prokuratury a jejího sovětského vzoru je v jejich hlavách stále živý. O jeho přežívání  pečují bývalí prokurátoři-členové KSČ, kteří stále drží velkou část vedoucích funkcí ve státním zastupitelství, dokonce i v bezprostředním okolí nejvyššího státního zástupce. Proto je vliv předlistopadového přístupu k trestnímu právu ve státním zastupitelství  silnější než duch Listiny základních práv a svobod, která je pro některé z nich nevítanou novotou.

Trestní stíhání Aleny Vitáskové se tak postupně mění v nekonečný příběh. Nejde jen o to, že musí snést stres, nadměrnou ztrátu času a peněz z tohoto procesu, ale časem  se asi bude muset podrobit úkonům trestního řízení ve věci, vyvolané čtenářům již známým žalobcem  Radkem Mezlíkem kvůli zrušení původních licencí a jejich nahrazení novými s účinností od 31.prosince 2010 (viz díl IV). Záležitost tak  pro ni neskončí rozsudkem v probíhajícím procesu. I kdyby ji žalobce tentokrát neobžaloval, život jí bude ztrpčovat narušení chodu úřadu trestním stíháním jeho důležitých zaměstnanců.

 Také zahájení nového trestního řízení je projevem pohrdání presumpcí neviny: žalobce předjímá výsledek správního řízení soudního, jež ke zrušení nových licencí vyvolal nejvyšší státní zástupce. Myslí si, že správní  soud prokáže nesprávnost rozhodnutí ERÚ, ale pro případ, že by výsledek byl opačný, bude jistě postupovat tak rychle, aby aspoň stačil způsobit obviněným co nejvíce nepříjemností dříve, než se jim dostane ve správním řízení satisfakce. Pokud se v odhadu zmýlí, jeho snaha vyjde naprázdno a daňoví poplatníci budou muset oželet peníze, vložené do předčasně zahájeného trestního řízení. Psychické  strádání nespravedlivě stíhaných ovšem nikdo neodčiní.

Ani tím příběh neskončí. Alena Vitásková čelí nyní také podnětu k prověření podezření, že se nečinností a následným přenesením přezkumu 120 podezřelých licencí na NSZ mohla dopustit trestného činu, neboť tím navodila nebezpečí promlčení.  Tentokrát studený vítr zafoukal ze  strany NSZ.

Tato část příběhu má také kořeny v r.2010, kdy ERÚ administrativně nezvládl smršť několika tisíc žádostí o vydání licence. V lednu r. 2011 byla ustavena pracovní skupina, která měla přezkoumat podezřelé případy. Vytipovala jich šestnáct a ve třech případech pak ERÚ podal  trestní oznámení.

Alena Vitásková se při nástupu v srpnu r.2011 domnívala, že hříchy roku 2010 jsou zahlazené. Z omylu ji vyvedlo až zahájení trestního řízení kvůli vydání licencí pro elektrárny rodiny Zemků. To ale ještě stále netušila možný rozsah problému. Na jaře r. 2013 ERÚ obdržel podnět Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen MPO) k prověření dalších 180 licencí. Došlo k dohodě mezi Alenou Vitáskovou a  nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, že ERÚ v návaznosti na svou vlastní přezkumnou činnost předá vybrané spisy na NSZ, čímž umožní nejvyššímu státnímu zástupci, aby dle své úvahy bez průtahů podal žaloby z veřejného zájmu na odnětí podezřelých licencí. Přezkumné řízení podle správního řádu, prováděné ERÚ, je velmi zdlouhavé. Postoupením vybraných spisů se mělo předejít možnému promlčení.  ERÚ jich vytipoval k předání na NSZ 120.

Na základě vyhodnocení spisů, postoupených z ERÚ na NSZ, podal nejvyšší státní zástupce z veřejného zájmu  19 správních žalob, k nimž přidal další čtyři na základě vlastního šetření. Zhruba dvacet spisů bylo postoupeno k prověření policii, u několika málo již vypršela tříletá promlčecí lhůta, ale u většiny  došlo NSZ k závěru, že buď je podnět k odnětí licence nedůvodný, nebo není na jejím odnětí naléhavý společenský zájem. Další správní žaloby kvůli licencím, vydaným do 31.prosince 2010, již nelze očekávat, protože vypršela tříletá promlčecí lhůta.

Z uvedeného je zřejmé, že v důsledku administrativního chaosu při vydávání licencí v r.2010 vznikla velmi složitá situace. Náprava přezkoumáním celého souboru vydaných licencí byla zřejmě nad síly ERÚ či kohokoli jiného. Přezkum aspoň části z nich komisí pracovníků bývalého vedení ERÚ přinesl výsledky, které se na pozadí výše uvedeného požadavku MPO zdají být hubené. Situaci zhoršilo přerušení kontinuity řízení výměnou vrcholového vedení v r.2011: Alena Vitásková nemohla v srpnu r.2011 tušit, že vstupuje  na zaminované pole důsledků chaosu z r.2010. Pokud ji bude chtít žalobce usvědčit z úmyslného trestného jednání, bude muset prokázat, že mohla vědět o možnosti existence většího počtu neodhalených vadných licencí, že ERÚ měl dostatečnou pracovní kapacitu na to, aby navíc ke svým průběžným úkolům přezkoumal spoušť, kterou v kvalitě  vydaných licencí po sobě zanechalo bývalé vedení, a posléze nalézt motiv k úmyslnému brzdění přezkumu vytipovaných licenčních spisů.

Posuzovat přiměřenost administrativního úsilí ERÚ bez znalosti záludnosti správního řízení je neodpovědné. Držitelé licencí mají účinné prostředky pro obhajobu svých zájmů, při nejmenším k protahování řízení, včetně možnosti vtáhnout do věci správní soud. V případě předmětných elektráren rodiny Zdeňka Zemka Alena Vitásková  učinila z moci úřední první kroky k přezkoumání a případnému odnětí licencí v říjnu r.2012, výsledek se dostavil až v lednu r.2014. Příčinou zdlouhavosti řízení nebyla nečinnost úředníků ERÚ, pouze vlastníci jako účastníci správního řízení plně využili svých zákonných práv k obhajobě svých zájmů. 

Celek tří trestních kauz, přímo nebo nepřímo se dotýkajících Aleny Vitáskové, potažmo ERÚ, má ústavněprávní souvislosti. Střetávají se v nich dva ústřední orgány státní správy s přesně vymezenou pravomocí, na sobě navzájem nezávislé, jednající v režimu odlišných právních předpisů, tedy správního a oborového práva na straně jedné, trestněprávních předpisů na straně druhé. Silnější postavení v soustavě moci výkonné má ERÚ, který na rozdíl od NSZ nepodléhá vládě. Předsedkyni ERÚ smí odvolat pouze prezident republiky při zachování zákonných podmínek, nejvyššího státního zástupce může odvolat vláda bez udání důvodů. Podle zásady subsidiarity trestního práva by podezřelá prvostupňová rozhodnutí ERÚ měla přednostně přezkoumat předsedkyně ERÚ jako druhostupňový orgán, popřípadě správní soud, přičemž předmětem posuzování musí být soulad vydaných rozhodnutí se správním řádem, energetickým zákonem a dalšími oborovými předpisy. Není jiná cesta ke zjištění správnosti úředního postupu a případné společenské závažnosti možného pochybení.

A platí zásada, že nástroje trestního práva jsou „ultima ratio“. V případě, že by na ně mělo dojít, mají orgány činné v trestním řízení výhodu, že nejsou vázány tříletou promlčecí lhůtou správního řízení, takže k předbíhání civilního řízení nemají rozumný důvod.

Ve výše uvedených případech státní zastupitelství postupuje proti ERÚ z pozice síly, nadřazujíc trestněprávní hodnocení podezřelých skutků nad hodnocení dle správních a oborových předpisů a v případě probíhajícího řízení proti Aleně Vitáskové a Michaele Schneidrové vycházejíc při dokazování úmyslu ze spekulací. Nyní se dalo znova na pochod, ačkoli bylo žalobou nejvyššího státního zástupce zahájeno správní řízení, v němž soud rozhodne o tom, zda zkoumané rozhodnutí o obnově licencí pro Zemkovy elektrárny bylo správné. Protože správní řízení je zdlouhavější než trestní, nelze vyloučit paradoxní možnost, že obvinění budou odsouzeni za vydání správných rozhodnutí. Státní zastupitelství se v tomto případě vlamuje do postavení předlistopadové prokuratury, která měla pravomoc neomezeného dohledu nad zákonností rozhodnutí všech státních úřadů.

Státní zástupci hájí svůj postup v tomto případě zákonnou povinností stíhat každý trestný čin, o němž se dovědí. V tomto případě ovšem dochází ke kolizi se zásadou subsidiarity trestního práva, která má ústavněprávní zakotvení. Větší zdrženlivost žalobců by byla nepochybně na místě, aniž  by způsobila škody.

Ostatně v praxi si státní zástupci často vykládají povinnost stíhat všechny trestné činy po svém. V některých případech uplatňují výběrový přístup ke spravedlnosti. Jeho krystalicky čistou ukázkou je právě trestní stíhání Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové. Bývalé vedení ERÚ vědělo naprosto přesně, že přístup ředitele licenčního odboru k žádostem Zemků o licence byl neobvyklý a vědělo o podivných okolnostech vydání licencí v noci 31.prosince 2010 po druhém ohledání elektráren. Připustíme-li, že tehdejší předseda ERÚ Josef Fiřt jako druhostupňový orgán neměl pravomoc zabránit řediteli licenčního odboru ve vydání licencí, pak nemůžeme pominout skutečnost, že měl dost důvodů k tomu, aby hned 2. ledna 2011 zahájil z moci úřední přezkum rozhodnutí o vydání licencí, což neučinil. Srovnám-li obsah obvinění Aleny Vitáskové s popisem jeho chování v této věci, z mého laického pohledu se věci jeví tak, že žalobce měl k jeho trestnímu stíhání nejméně tolik důvodů jako v jejím případě. Ale Josef Fiřt a jeho souputníci Blahoslav Němeček, tehdejší místopředseda ERÚ,  Antonín Panák, tehdy ředitel sekce legislativněprávní a pozdější místopředseda ERÚ zájem žalobce nevzbudili a v trestním řízení působí jako svědci obžaloby. 

Vztah státního zastupitelství a ERÚ má v tomto případě i subjektivní stránku. Účast na trestním řízení v postavení obviněného je psychicky velmi náročná, přímo stresující. Zvláště v případě dlouhodobého procesu se nezbytně promítne do výkonnosti postižené osoby, často i do jejího zdravotního stavu. Velmi dlouhé trestní stíhání vedoucích pracovníků může zprostředkovaně  působit rušivě na chod jimi řízených jednotek. Trestní stíhání Michaely Schneidrové trvá od října r.2012 a včetně odvolacího řízení současného brněnského procesu bude jistě pokračovat ještě nejméně rok, v případě použití mimořádných opravných prostředků i déle. Alena Vitásková je v postavení obviněné od března r.2013 a s ohledem na nově zahajované věci má slušnou naději, že se konce trápení před odchodem do starobního důchodu vůbec nedočká. S přihlédnutím k presumpci neviny je na místě požadovat, aby státní zastupitelství postupovalo s maximální možnou zdrženlivostí, protože účinky jeho postupu mohou mít rušivý vliv na chod významného ústředního úřadu.

Celkový pohled na všechny tři dotčené kauzy pak působí dojmem, že nějaké sudičky v zákulisí rozhodly, že Alena Vitásková musí být odstraněna bez ohledu na cenu, kterou za to stát zaplatí.

Vše se shodou okolností odehrává v době, kdy v debatě o novém zákonu o státním zastupitelství žalobci usilují o posílení své nezávislosti, vzpouzejíce se proti standardnímu postavení advokáta státu. K posuzování jejich požadavků by se mělo přistupovat s přihlédnutím k obvyklým evropským právním úpravám, které nekontrolovanou moc prokuratury nebo státního zastupitelství neznají, ale i k domácím zkušenostem: i dnešní „málo nezávislé“ státní zastupitelství dokázalo spuštěním „kauzy Nagygate“ smést vládu a v kauze Aleny Vitáskové zasahuje do chodu důležitého státního orgánu.



Diskuse


B. Rybák
18:58
8.10.2014

A. Bocek
7:10
8.10.2014

V. Kolman
10:33
8.10.2014

J. Krásenský
6:06
8.10.2014

J. Bruner
2:08
8.10.2014

počet příspěvků: 5, poslední 8.10.2014 06:58









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.