Nenávistná většinová společnost si přeje nemilosrdné trestání nezákonného chování a má, co chce: v pití piva a počtu lidí za mřížemi jsme na špici Evropy. Vládnoucí pseudoelity, dlouhodobým životem ve slonovinové věži výsadních postavení odtržené od života dolních deseti milionů, populisticky využívají těchto nálad k upevnění své oblíbenosti bez ohledu na to, že se jinak prohlašují za dobré křesťany, kteří se denně modlí "odpusť nám, jakož i my odpouštíme". Příležitost k předvedení neslitovnosti jim čas od času poskytovali oba bývalí prezidenti udělením milosti, která se jim nelíbila. Každý jejich pohoršující krok vyvolal mravoučné horlení proti prezidentově pravomoci, vyžadující buď její úplné zrušení, nebo aspoň podřízení moci nekompetentních ministerských úředníků, což je téměř totéž.

Také Václav Klaus vyvodil pro sebe závěry z odmítání prezidentských milostí po omilostnění Václavem Havlem lékaře, který jako řidič v opilosti zabil člověka. Když se ucházel o první zvolení, sliboval, že milostí "bude jako šafránu", a slib bohužel dodržel. Jeho "špetka šafránu" byla proklatě malá. K jeho dobru je třeba připustit, že tzv. podivné milostí v ní byly jen ojedinělé, a to hlavně až za druhého mandátu. Ač v tomto ohledu skrblík, jako původce pohoršení novoroční amnestií nakonec Václava Havla bohatě předčil. Odměnou mu bylo zběsilé ječení všelijakých pidižvíků, kvůli němuž stejně jako před ním Václav Havel upustil od záměru rozloučit se s úřadem vydáním posledního balíčku milostí.

Miloš Zeman v přístupu k institutu milosti nic nového nevymyslel. Populisticky se svezl na vlně nevraživosti odpůrců Václava Klause. Rozhodl se jej překonat: ani ta "špetka šafránu" nebude, související agenda přejde z Hradu do rukou ministerských úředníků a omilostnění se možná dočkají jen těžce nemocní a umírající vězni.

Institut milosti prezidenta republiky je skutečně problematický. Jde o zcela subjektivní rozhodování, neupravené přesnými pravidly, proto snadno zneužitelné. Kromě toho, jak kdysi uvedl Ladislav Jakl, každá milost je nespravedlností, neboť se nedostane na všechny srovnatelné případy. Troufám si ale tvrdit, že za dané úrovně trestního řízení má své opodstatnění, protože běžné nástroje trestního práva neumožňují řešit některé těžké životní situace, do nichž se bez svého zavinění mohou dostat odsouzení. Prezidentská milost by mohla být také pojistným ventilem v případech, kdy došlo k zjevnému justičnímu přehmatu, ale jeho oběť již nemá žádný právní nástroj nápravy svého osudu. Pohříchu Václav Klaus tuto možnost použití dosti důsledně odmítal, protože nechtěl zasahovat do nezávislosti soudů.

Kromě toho trestní řízení je nespolehlivé. Pohybuje se mezi krajnostmi, jimiž jsou na jedné straně nechuť příslušných orgánů stíhat trestnou činnost, na straně druhé odsuzování nevinných. Obě krajnosti jsou nepřijatelné a zejména věznění nevinných zbavuje Českou republiku práva považovat se za zemi vysoké civilizační úrovně.

Zkušenost ukazuje, že dvoustupňový trestní proces není úplně spolehlivou pojistkou proti justičním přehmatům. Náprava jeho selhání je hypoteticky možná uplatněním mimořádných opravných prostředků. Ty jsou ale nastaveny tak, aby prolomení vadných soudních rozhodnutí co nejvíce ztěžovaly.

Jedním z nich je obnova procesu, které lze dosáhnout pouze za předpokladu předložení nových, soudu dříve neznámých důkazů způsobilých zásadně ovlivnit výrok o vině a trestu. O povolení obnovy musí odsouzený žádat ten soud, který jej původně soudil v první instanci. Pouze na soudu pak záleží, zda nabízené důkazy přijme. Ochota soudců obnovu připustit a umožnit tak nápravu vlastního omylu bývá mizivá a soudcovská nezávislost a právo na volné hodnocení důkazů jim umožňuje žádosti nevyhovět. K povolení obnovy procesu proto dochází jen zřídka.

Dalším prostředkem je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jež je určeno pouze k nápravě právních vad rozsudků. K přehmatům ale dochází především nesprávným vedením dokazováním, jeho neúplností a scestným vyhodnocením důkazů. Právní závěry postavené na nesprávných výsledcích dokazování mohou být po formální stránce správné, takže je nelze dovoláním zvrátit.

Posléze je zde ústavní stížnost, umožňující zrušení rozsudků, vzešlých z řízení, v nichž došlo k porušení ústavních práv obžalovaného. Stížností se podává mnoho, ale úspěch se dostaví jen u nepatrného procenta z nich, protože k porušení ústavních práv opět dochází převážně ve fázi dokazování, jehož výsledky musí Ústavní soud ČR brát jako danost a nemůže je přehodnotit.

Účinným prostředkem je stížnost ministra pro porušení zákona, kterou lze napadnout jakékoli vady řízení. Má ovšem zásadní vadu: o jejím podání nerozhoduje přehmatem postižený odsouzený, ale ministr spravedlnosti, jenž má právo ji podat, nikoli však povinnost. Skutečnost je ještě horší. Protože ministerstvo spravedlnosti nemá pracovní kapacitu na přezkum několika set trestních spisů ročně, téměř všechny přezkumy k podnětům zadává státnímu zastupitelství. Ovšem státní zástupci jsou svou profesí zaměřeni na posílání lidí za mříže a ochrana obžalovaných proti bezpráví jim není vlastní. Takže vyhovění podnětu doporučí jen zřídka. Po nich prochází věc rukama převážně nekompetentních nižších úředníků ministerstva, kteří připraví závěrečný návrh ministrovi. Zatím se stále řídí filozofií ochrany neprolomitelnosti soudního rozhodnutí, kterou během poměrně dlouhého působení v čele resortu tvrdě prosazoval Jiří Pospíšil. Než se jejich stanovisko dostane k podpisu ministrovi, prochází rukama nadřízených, kteří by jej měli zkontrolovat. Ale praxe ukazuje, že kontrola bývá zcela formální, doslova několikavteřinová, a vím o případech, kdy ministr nakonec podepsal rozhodnutí, aniž by věděl, co podpisuje. Ministr je sice ze zákona oprávněný podat stížnost, ale ve skutečnosti to je pro něj okrajová agenda, na kterou nemá kvůli jiným záležitostem dost času.

Spolek Šalamoun již dříve předložil náměty na změnu způsobu projednávání podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, jež by účinnost tohoto nástroje zlepšily, ale dosud se jich nikdo neujal. Silné postavení prezidenta republiky zvoleného přímou volbou ale dodává nadějnost velmi starým námětům spolku Šalamoun na rozšíření pravomoci prezidenta republiky o právo podat stížnost pro porušení zákona nebo přímo nařídit revizi podezřelého procesu. Narozdíl od milosti prezidenta republiky v tomto případě by šlo o sdílenou pravomoc prezidenta jako iniciátora nápravy justičního přehmatu a soudu, který by vnesl do řízení objektivitu a profesionalitu.

Pokud by se tyto myšlenky uplatnily v praxi, zvýšila by se právní jistota občanů, že se nemohou stát bezbrannou obětí justiční mašinérie. Nepředpokládám ale, že by prezident Miloš Zeman chtěl takovou změnu právních poměrů podporovat. Spoléhá se ve všem na odborníky, což členové spolku Šalamoun samozřejmě nejsou. Poradí-li se například s Pavlem Rychetským nebo Marií Benešovou, jimž jako odborníkům důvěřuje, určitě mu řeknou, že justice jede jako hodinový stroj a nevinně odsouzení se vyskytují pouze v myslích kverulantů, takže reformy zmíněného druhu nejsou potřebné.