Právník realitní makléřky o dosud pravomocně neuzavřené kauze

Než se pustíte do čtení následujících řádků, vězte, že každé slovo a každá věta jsou psány s rozmyslem tak, aby mou klientku Elišku Noskovou nemohly poškodit v dosud pravomocně neuzavřené kauze, kterou vám chci přiblížit.

Přijde vám, že provokování jiných lidí, aby udělali chybu a pak za to dostali pořádně do zubů, je normální? A přijde vám, že je normální založit výsledky výzkumu nějakého jevu na lidských obětech svého zkoumání, zatímco za oběti překvapivě považuje své lidské nástroje výzkumu místo skutečných obětí? A přijde vám normální, aby takovou činnost prováděl státní orgán? Přeji vám pokud možno co nejméně nepříjemné probuzení do nové reality.

Přesně to se stalo mé klientce Elišce Noskové, realitní makléřce, které jednoho dne přišla výzva od Mgr. Davida Strupka, advokáta spolupracujícího s Poradnou pro občanství a zároveň zastupujícího Lenku Balogovou, zaměstnankyni stejné Poradny pro občanství, která je zároveň vedoucí ústecké pobočky, k výplatě výpalného ve výši 100.000,- Kč a omluvě za to, že se má klientka měla dopustit diskriminace. Elišce Noskové se najednou obrací svět vzhůru nohama a pouští se do pátrání, co se vlastně stalo a proč má platit takovou nehoráznou sumu a omlouvat se za jakousi diskriminaci. K té mělo dojít v telefonním hovoru, který má klientka měla po představení se předat k vyřízení svému kolegovi a ten měl po identifikaci volající jako Romky této rovnou odmítnout zprostředkovat prohlídku údajně nabízeného bytu v Lovosicích proto, že si to údajně majitel bytu nepřeje po mnohočetných špatných zkušenostech. A protože byznys je tvrdá hra, hned poté, co paní Nosková odmítla výpalné zaplatit, podle názoru paní Balogové začal k požadovaným stům tisícům běžet zákonný úrok z prodlení.

Následovala antidiskriminační žaloba a poměrně masivní podpora veřejné ochránkyně práv dr. Šabatové, která se usilovně snažila vystupovat jako nezávislá osoba poskytující v podstatě vřelé otcovské rady v tom směru, že bude dobré ty peníze zaplatit a příště si dát pozor. Ale když si uvědomíte, že právě veřejná ochránkyně práv tento hon zahájila a má přímý vliv na to, že žaloba byla podána, cítíte správně zvláštní pocit kudly v zádech a že něco je strašně špatně. Zahájila hon na základě dohody o spolupráci, kterou s Poradnou pro občanství uzavřel ještě dr. Varvařovský, aby Úřad veřejného ochránce práv měl zajištěn podmínky pro provokace (situační testování). To se v reálu rovná potýkání se Davida s Goliášem, kde ale Goliáš dostal v první litoměřické instanci ve třetím kole zatím nepravomocné K.O., přestože to tak na první pohled ani z médií jako K.O. nevypadá, když se má má klientka omluvit. Od doručení písemného vyhotovení rozsudku bude žalobkyni počítáno patnáct dní k odvolání a uvidíme, zda se nechá marným uplynutím odvolací lhůty odpočítat.

O čem je rozsudek?

Elišce Noskové byla uložena povinnost se Lence Balogové písemně omluvit. A tím špatné zprávy končí a začínají zprávy skvělé. Soud zamítl požadavek na úhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení a soud zamítl i nárok na náhradu nákladů řízení pro výjimečné důvody. Tím hlavním důvodem pro rozhodnutí v tomto znění je pak to, že provokace byly na státní zakázku a měla je vykonat zaměstnankyně Poradny, tedy nešlo o nezávislou osobu, u níž by se mohlo jednat v případě odmítnutí provokace vykonat o porušení pracovních povinností (tedy forma donucení k provokacím), tedy ani nemohlo dojít k újmě pracovníka Poradny, který za danou činnost navíc byl honorován.

Jako celek je tak potřeba rozhodnutí číst tak, že (1) není možné si z provokací udělat byznys, o což jsme usilovali především s vědomím celospolečenské důležitosti (samozřejmě jde o první vlaštovku) a že (2) ve finálesi vlastník skutečně může rozhodnout, s kým smlouvu uzavře a neuzavře, jen je na cestě k tomuto rozhodnutí nasypáno podstatně více hřebíků (co si budeme povídat, naprosto nesmyslných po vzoru kam čert nemůže, alespoň nasmrdí), než bývalo v dobách před antidiskriminačním zákonem a s tím skutečně soud nic udělat při sebevětší vůli nemohl a nemějme mu to prosím za zlé, ale naopak je potřeba za toto odvážné rozhodnutí poděkovat a vážit si jej. V rámci možného tedy samozřejmě není učiněna přítrž provokacím (situačnímu testování), které soud označil za zákonné. Zrovna v tomto bodě si ale musíme počkat na podrobnější odůvodnění rozsudku, protože nacpat pod výzkum provokace, když široko daleko skutečně nenajdete v právních předpisech žádné svolení k provokacím, to bude dle mého soudu poměrně obtížné zdůvodnit. Navíc veřejný ochránce práv dle mého hlubokého přesvědčení smlouvou požádal Poradnu o něco, co jemu samotnému zákon neukládá (co je to výzkum?), tedy zakazuje (zásady správního řádu) – nikdo nemůže na jiného přenést více práv, než má sám. To je stará dosud platná římská zásada. Myslíte, když prodáte sousedův dům, že to bude platné právní jednání? A myslíte, že když vám to někdo překazí, že ho můžete úspěšně zažalovat o ušlý zisk? V takových absurdních relacích se budeme často točit, připravte se. Tohle je totiž jen začátek.

Legální bramboračka

Pojďme se na to podívat hlouběji a upřímně nekorektně. Soud zdůraznil, že vlastník si může rozhodnout, s kým smlouvu uzavře nebo neuzavře. To znamená k čemu je to divadlo před tím, že vlastník jen nesmí nikoho předem vyloučit? Tak ho vyloučí jindy, ale vyloučí ho. Proč máme v zákoně zjevný nesmysl, který jen překáží, prodlužuje, dělá z lidí herce a lháře a je naprosto evidentně k ničemu a jen škodí? Že nás učí slušnému chování, vzájemné úctě a brání skupinám charakterizovaným určitým problémem, aby se k nim kdokoliv choval nesprávně? To je pitomost, protože pokud v jakékoliv skupině existuje problém, tak tím, že lidem přikážete zákonem tento problém ignorovat, tento problém nejen že nepomáháte řešit, mírnit a napravovat, ale pácháte ještě větší škodu a problém zvětšujete. To si patrně někteří sociální pomatení inženýři odění do kabátku navrch z látky šité úctou k lidským právům a svobodám (zato podšívkou rudou až hanba) neuvědomují a řeší to jak? Přijmou zákon, že se problém prostě zakazuje. Už se těším na den, kdy lidovecko-socialistické euroelity konečně přijdou na to, že je potřeba přijmout ten nejlepší zákon na světě o dvou paragrafech - § 1 Vše špatné se zakazuje; § 2 Podrobnosti, co je špatné stanoví prováděcí předpis (s miliardou příloh). Co má potom chudák soudce udělat? A co mají dělat chudáci lidi? A to nás vede k tvrdému dopadu na otázku cui bono? Komu to tedy udělá dobře, když ne lidem, kteří chtějí svobodně vstupovat nebo nevstupovat do právních vztahů nebo těm, kteří mají nějaký problém a úplně sami na něj evidentně nestačí? Chtěl jsem tuto úvahu nechat na čtenářích, ale když se řekne „á“ – je to pro dobro jen těch, co parazitují na společenském problému a živí se na něm. A vymýšlením takových právních předpisů si zajišťují chlebíček ti, kteří v případě kritiky jen mohou říct, že tomu nerozumíme. Na čtenářích už nechám úvahu, kdo všechno to je. A to je dle mého hlubokého přesvědčení institucionalizovaná sprostota, legální dekadence a úpadek takového kalibru, že se nikdo nemůže divit, když mezi lidmi úcta k zákonům těžce upadá a hledají všechny cesty, jak zákony obcházet (tím nemám na mysli nic konkrétního).

Co s tím?

Ještě než si načrtneme jak z této dekadence vybřednout, je potřeba se podívat do minulosti, jak jsme do toho zabředli. A ruku na srdce, všichni, kdo jsme přispěli svým hlasem k tomu, že prvního máje roku 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie, mne nevyjímaje. Evropská unie nám poslala antidiskriminační směrnici, že ji musíme zakomponovat do svého právního řádu, jinak dostaneme pokutu. A že je to blbost a že tohle po nás nikdo chtít nemůže a že to ruší náš tradiční koncept vlastnického práva (neruší, přeci doplňuje)? Ale může – odkažme se na „ústavní“ dokumenty Evropské unie, jasně jsme se k tomu zavázali, měli jsme si to všichni přečíst a zpozornět ještě více, když se přijímala Lisabonská smlouva, která tomu nasadila korunu. Evropská unie přijme směrnici, my ji musíme přivést do českého právního řádu, i kdyby to byl největší nesmysl pod Sluncem, a nařízení je dokonce použitelné přímo. Část z nás tento absurdní vývoj nedokázala dopředu odhadnout, považovala EU za došlap oběma nohama na Západ a svou volbu by nejraději vzala zpět, druhá část si úspěšně vsugerovala, že na té Evropské unii jsou podstatné dobré věci, ale nikdy se nedozvíme jaké (protože vše se dá sjednat bi/multilaterálně taky, např. volný pohyb osob, služeb, kapitálu a služeb a EU ani její šílenou byrokracii a plýtvání na to nepotřebujeme), hlavně jakási společná evropská myšlenka, což je vrchol sebeklamu, když si uvědomíme hluboké kulturní, hospodářské, historické i právní rozdíly jednotlivých zemí, a ti, co hlasovali proti, nám mohou oprávněně nadávat a určitě by své rozhodnutí neměnili.

Možnosti máme dvě. Buď svým evropským partnerům na rovinu řekneme, že nám stávající nastavení systému nevyhovuje a společnými silami zkusíme najít lepší řešení, nebo se nám vysmějí a budeme muset vystoupit z Evropské unie. Kdo se takového jasného požadavku a kroku bojí nebo jej považuje za nesmyslný, ať si znovu přečte, o čem v tomto článku píši. Absurdistán netrápí jen paní Noskovou v litoměřické kauze, trápí nás všechny a rezignovat na vůli toto aktivně řešit znamená se odevzdat do otroctví a hanby. Takové dědictví bych svým dětem opravdu nepřál.

15. srpna 2015

Autor je advokátem v Praze – Střešovicích

Převzato ze Svobodni.cz se souhlasem autora