Demokratická společnost se musí bránit. Například i proti házení vajec na hlavu státu

V souvislosti s odsouzením komunisty Michala Kesudise za „ubohá a hanebná slova“ o českých vojácích v Afghánistánu ostravským soudem se Petr Kamberský v článkuVajíčková pusinka (LN 5. 9.) ptá: „Jsme si jisti, že chceme všechny odporné a zavrženíhodné výroky postihovat trestním právem?“ A někteří dokonce kladou otázku, zda tato reakce na „schvalování atentátu“ není „jako za Heydricha“.

Jistě nikoliv. Před úvahou, zda vůbec a jak trestat „odporné a zavrženíhodné výroky“, navrhuji shodnout se na třech východiscích: zveřejňovat sám o sobě, že jsem omezený hlupák, není zakázáno a nemělo by to být ani trestané, zákon není nástroj na vylepšování povahových vlastností, a konečně – každá, i demokratická, společnost má právo, a tedy i povinnost se bránit.

Pokud někdo zveřejní, že nemá rád Židy, neboť ti podle Protokolů sionských mudrců chtějí ovládnout svět, pokud někdo soudí, že čeští vojáci jsou pohůnci amerických imperialistů atd. atd., opravdu důvod pro právní zásah nenalézám. Sdělovat, že jsem pitomec, by nemělo být postihováno. Nemít rád Vietnamce nebo Romy je jedna věc, ale vyvěsit na dům nápis „Romům byty nepronajímáme“ je věc druhá. Právo nikomu nebrání být omezeným rasistou, ale brání čistotu veřejného prostoru, ve kterém se odehrává život společnosti. To není pokrytectví: jistě by bylo dobré, kdyby nikdo neměl ve své povaze nenávist k jinému národu, jiným lidem atd., ale k tomuto cíli právní prostředky nevedou. Ty mají jen zajistit, aby veřejný život společnosti byl ovládán zásadami, na kterých se společnost dohodla, nikoliv zajistit, aby si všichni lidé mysleli totéž. Zákon je pouhé minimum morálky...

Je známým paradoxem demokratické společnosti, že ta musí někdy postupovat nedemokraticky. Myslím si, že žádná hodnota demokratické, liberální společnosti nemá přednost před samotnou její existencí, a že společnost má proto právo činit kroky i proti jednotlivým hodnotám a právům (svobody slova, svobody shromažďování atd.) ve jménu své vlastní existence. Přiměřenost je ovšem i zde matkou moudrosti a okamžik, kdy tak učinit, je problém moderního demokratického státu: zodpovědět otázku, kdy se právo na soukromé vlastnictví mění ve společnost ohrožující kořistnictví nebo kdy se svoboda slova mění na destruktivní štvanici, není jednoduché.

„Ktož jsú boží bojovníci“

Význam pro posouzení má i místo a čas. Tvrdit na stránkách novin vycházejících v Austrálii, že Miladě Horákové se zase tak moc nestalo, bude asi něco jiného než publikovat obdobné tvrzní v Čechách. Vyvěšení vlajky Konfederace bude jistě větší problém v některém ze států USA než na chatě v Posázaví. A hákový kříž bude v Indii, na rozdíl od Evropy, považován jen za symbol štěstí. To, co se nás bezprostředně dotýkalo a dotýká, má jiný význam než to, o čem jsme slyšeli: popírání genocidy Arménů v roce 1915 bude v Čechách asi posuzováno jinak než popírání genocidy Židů ve 40. letech minulého století.

Respekt k názorům jiných není pochopením pro kroky legitimizující cestu ke stavu, kdy názory jiných již respektovány nebudou. Vydat knihu Mein Kampf není totéž jako tvrdit, že tato kniha obsahuje návody, jak řešit současnou uprchlickou krizi.

Existence společnosti je založena na vědomí a sdílení určitých hodnot, jejichž zpochybnění ji ohrožuje, neboť ji mění v myšlenkovou a skutkovou anarchii bez nezbytné hierarchie hodnot. Při významných příležitostech hrajeme husitský chorál „Ktož jsú boží bojovníci“, ačkoliv o husitech si mnozí nemyslí nic pěkného.

Nerad bych se ovšem v souvislosti se stíháním Marty Semelové ohledně jejích výroků dožil toho, že budeme zkoumat, ne co bylo řečeno, ale kdo to řekl. Nedávno totiž publicista Jan Berwid-Buquoy, vydávající se za historika, zveřejnil hojně přepisovaný a sdílený článek o Miladě Horákové, kde uvádí „skutečnosti“, vedle nichž jsou výroky Semelové zcela zanedbatelné. Nejenže zde naznačuje spolupráci manželů Horákových s nacisty, ale obviňuje dokonce Horákovou z podvodu, když prý následky kožní choroby, kterou prý trpěla a kvůli níž údajně vždy nosila dlouhé rukávy, vydávala za stopy po poutech z doby nacistického věznění. Nevšiml jsem si, že by se některý státní zástupce o toto zajímal.

A pokud jde o „vajíčkovou pusinku“, jde o něco zcela jiného: nejde o výroky, ale o čin! Házet vajíčka na někoho jen proto, že s ním nesouhlasím, nebo proto, že mluví vulgárně, není možné, neboť jde sice o komické, ale přece jenom násilí. A pokud někdo hází vajíčky na prezidenta mluvícího na shromáždění k uctění dne bojů za svobodu, jen obtížně to bude možné nepovažovat za „hrubou neslušnost“, která je však skutkovou podstatou trestného činu...

Autor je zástupce veřejné ochránkyně práv

LN, 16.9.2015