Proč se stát neodvolal proti rozsudku Evropského soudu v případu Kinský?

V překotném dění těchto dnů se na tuto kauzu jaksi zapomnělo, což asi některým lidem v české administrativě a justici nevadí. Tím spíš ale stojí za připomenutí. Zhruba v polovině května totiž uplynula odvolací lhůta vůči rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Františka Oldřicha Kinského proti České republice. Ačkoliv Kinský zemřel dříve, než soud rozhodl, celá věc běží dál, spor převzali Kinského dědicové.

Nemá smysl zde otevírat původní otázku celého sporu, která by se při troše zjednodušení dala shrnout takto: Bylo či nebylo legální poválečné vyvlastnění Kinského s odůvodněním kolaborace s nacisty, když jemu samotnému bylo v roce 1945 devět let a po celou dobu války žil v Argentině? Nechme pro tuto příležitost jádro sporu stranou a podívejme se na kauzu z jiného úhlu, očima štrasburského rozsudku. Ten dal Kinskému částečně za pravdu v tom, že české úřady hrubě porušily jeho právo na spravedlivý proces. Soud proto nařídil vyplatit odškodné ve výši necelých patnáct tisíc eur. A lhůta na odvolání proti rozsudku skončila nedávno.

Jak už teď víme, český stát se neodvolal. Zdůvodnění najdeme ve slovech mluvčí ministerstva spravedlnosti Petry Hrubé: "Rozsudek nabude právní moci a bude třeba z něho vyvodit důsledky. V tomto případě to znamená zaplatit přiznané spravedlivé zadostiučinění a informovat příslušné orgány, aby se podobného porušení už nedopustily." A jsme u jádra pudla, které může napovědět, proč se Česká republika do odvolání nijak nehrnula. V rozsudku se totiž sedm členů senátu jednoznačně shodlo na kritice české administrativy, tvrdé tak, že se to jen tak nevidí.

Soudci ESLP mimo jiné kritizovali, co tuzemské sdělovací prostředky (s výjimkou Lidových novin) svého času jaksi přehlédly, co ale neuniklo mnoha pozorovatelům na západ od našich hranic. Tedy skutečnost, že policie, konkrétně Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), na politickou objednávku zřídila speciální tým a jeho cílová skupina byla definována podle třídního klíče. Ad hoc vytvořený tým "Majetek" totiž dostal na starost sběr informací a poté kriminalizaci lidí na základě příslušnosti ke konkrétní společenské skupině. V tomto případě znělo zadání proti příslušníkům tradiční rodové šlechty, a to nejen proti Kinským. Aby toho nebylo dost, represivní orgány do svého honu angažovaly také českou rozvědku (ÚZSI). Špioni nejenže v této věci operovali jaksi "potichu" na území spřátelených států, ale navíc svým kolegům z ÚOOZ i doporučovali, jak by měli postupovat, aby se vzpurným šlechticům dostali "na kobylku".

Takže, když si to shrneme, máme tady zdokumentován přímo štrasburským soudem příklad praktik, o nichž se dnes hojně diskutuje. Tedy účelové politické úkolování policie a justice.

A co je na tom všem více než alarmující? Třeba to, že zneužití moci na politickou objednávku se tehdy dopouštěly složky a v nich lidé, které nyní vidíme na vrcholných místech bezpečnostních institucí. Speciální skupina a akce končící skandálem, který se dostal až do Štrasburku, byla dílem ÚOOZ. Kdo jej tehdy šéfoval a zadání od sociálnědemokratické vlády vyslyšel? Byl to současný ministr vnitra Jan Kubice. Za rozvědku se v roce 2004 angažoval a zprávy o bádání špionů podepisoval tehdejší důstojník a nynější ředitel rozvědky Ivo Schwarz. A tehdejším ředitelem rozvědky byl muž, který je v bezpečnostní problematice stále vlivnou osobou, poslanec a bývalý ministr vnitra František Bublan.

Takové angažmá, jež kritizoval dokonce i Evropský soud, by v zemi jen o trochu civilizovanější stačilo na okamžité rezignace a konec kariéry zúčastněných. Ale kdepak u nás. Hybatelé skandálního postupu jsou stále na vlivných postech. Pozor, nejde jen o tři výše jmenované pány. Bez kooperace s vybranými státními zástupci a soudci by se jejich akce totiž nemohla ani rozběhnout. A také ti stále sedí na svých místech.

Pak je ale otázka, jak se může státní správa i politika vypořádat s problémy, jako je korupce či klientelismus, když jsou tito lidé stále ve hře. Jedno z tradičních přísloví říká, že staré psy novým kouskům nenaučíš. To by asi měl mít na mysli každý, kdo touhu po pozitivních změnách v této oblasti jen nepředstírá. A ti, kdo o štvanici na šlechtice rozhodli či se jí osobně zúčastnili, by se měli přestat tvářit, že se jich to netýká, a z rozsudku Evropského soudu vyvodit osobní zodpovědnost.

LN, 4.6.2012