20.4.2024 | Svátek má Marcela


PRÁVO: Exekuční byznys přestává být kšeftem století

14.4.2012

Nadělat dluhy a pak neplatit, to se trestá všude na světě. Anebo by se to alespoň trestat mělo. A když pomineme první, tzv. "divokou" fázi zdejší transformace s jejími četnými excesy v podobě nikdy nesplacených bankovních úvěrů, protože dlužníkům údajně "nevyšly jejich podnikatelské záměry", tak se to od začátku 21. století, kdy začal platit zákon o exekucích, nevyplatí dlužníkům ani v ČR.

Těm ovšem – a to ještě donedávna – obzvlášť krutě: z dlužných korunových částek, například u dopravního podniku nebo v nemocnicích, se v exekuční mašinérii snadno stávaly desetitisíce, na jejichž konci mohla být i exekuční dražba střechy nad hlavou za pakatel.

Ještě v lednu se Ústavní soud zabýval případem, kdy konečná částka, kterou exekutoři po dlužníkovi vymáhali, převýšila celkovou dlužnou částku 2248 korun, kterou dlužník po exekutorově výzvě nota bene okamžitě zaplatil, celkem padesátkrát. Tato horentní suna se podle výpočtu dlužníka, který stížnost k ÚS podal, skládala z nákladů nalézacího řízení ve výši 18.500 korun, nákladů oprávněného v exekučním řízení ve výši 34.200 korun a nákladů na exekuci ve výši 78.000 korun. Možné to bylo proto, že soud nespojil dohromady jednotlivé pohledávky – šlo o jízdy načerno hromadnou dopravou v Praze – ale vymáhal je zvlášť.

Nebylo to poprvé, co se ÚS stížnostmi ohledně exekucí zabýval a vydával závazné nálezy, podle kterých se měly soudy v ČR řídit. Ne vždycky to ovšem dělaly.

Teprve po deseti letech, kdy se podobné do nebe volající případy exekucí množily a byly prezentovány v médiích, se státní mašinérie rozhoupala: ministr spravedlnosti Pospíšil vydal k letošnímu 1. březnu vyhlášku, která snižuje odměny pro exekutory a advokáty natolik, že se částka, celkově vybíraná nad konkrétní dlužnou sumu, zredukuje podle jednotlivých případů o 30 až 70 procent. Mělo by se tím zabránit tomu, aby se z korunových dlužných položek za poplatky v nemocnici nebo jízdné, staly v exekučním procesu desetitisíce. Podle ministra Pospíšila je taková odměna neadekvátní tomu, co nakonec právník vykoná.

Do budoucna se ovšem uvažuje o změně exekutorského zákona tak, aby exekutorské odměny odpadly úplně. Respektive, aby je nenesl dlužník. Podobně je tomu například v Německu, kdy podle rozsudků tamních soudů nemusí dlužník hradit náklady externí inkasní agentury: pokud si ji věřitel najal, tak ať si ji také zaplatí. Má totiž možnost chovat se tak, aby žádné dodatečné náklady nevznikly: jakmile dlužníkovi pošle třikrát upomínku a nedočká se odezvy, předloží pohledávku soudu, který po zaslání tzv. "poslední výzvy" nařídí soudní exekuci. Také ve Švýcarsku je praxe taková, že náklady na vymáhání dluhu nese věřitel.

Podle chystané novely zdejšího exekučního zákona by měl dlužník napříště dostat, a to pomocí tzv. předžaloby, alespoň zřetelný signál, že se schyluje k exekuci kvůli dluhu, který nezaplatil.

V případech bagatelních částek, vymáhaných exekutory, stanovil ovšem mezitím strop pro náklady na advokáty protistrany ÚS. Podstatné je, že jeho nález je směrodatný i pro spory, které právě probíhají. Podle advokátní komory jde prý o "solidaritu se zloději". Podle společnosti Člověk v tísni se jedná o krok, který stát svým občanům už dávno dlužil.

V každém případě to vypadá, že vymáhání drobných pohledávek, ať už vzniklých dluhy v hromadné dopravě, při dodávce energií, u telefonních společností nebo u poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, přestalo být pro advokátní společnosti, které se specializovaly na jejich hromadný výkup od věřitelů, díky ÚS výnosným byznysem i v ČR.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6