Jasně, dvojí zdanění je víc peněz, ale takový dvojí odpad, to je panečku raketová fyzika…

Platba za komunální odpad je v ČR ponechána na konkrétních úřadech dané obce. Ty se můžou rozhodnout, jestli budou vybírat peníze od lidí, co mají v obci trvalé bydliště, nebo od lidí, co v obci vlastní nemovitost. Ani jedno z toho není stoprocentní, vždycky to narazí na nějaký problém, ale není to jistě nic nepřekonatelného. Teda – teoreticky.

Už několikrát jsem tu chválil budějcký magistrát za vstřícnost, flexibilitu a další chvályhodné věci (třeba tady nebo tady), ale tentokrát se poklausovsku mračím (a zároveň zdvihám obočí, skvělá obličejová gymnastika!). A souvisí to právě s odpadem.

Trvalé bydliště mám v Českých Budějovicích. České Budějovice vybírají poplatek za odpad podle seznamu přihlášených k trvalému pobytu. Ou kej. Před rokem jsme koupili byt v Praze a já se většinu doby zdržuju v Praze. A Praha, jak už jistě tušíte, vybírá poplatek za odpad per majitel nemovitosti. Ergo tedy platím dvakrát, Budějcům a Praze, ačkoli odpady generuju pouze na jednom místě. Nejsou to horentní sumy, ale na druhou stranu, jak říkal Bill Gates: „Nezbohatnul jsem tím, že bych platil poplatky za odpad ve dvou městech“. Naštěstí jsme se dozvěděli, že to je řešitelné, že stačí na ten magistrát, kde člověk de facto většinu roku není, napsat přípis, že tam člověk nebydlí, a oni poplatky můžou odpustit.

Takže jsem napsal do Budějovic na magistrát, že se tedy zdržuju jinde, tam platím poplatky za odpad, a že bych tedy uvítal, kdyby mi tamní poplatky odpustili, a doložil jsem k tomu potvrzení, že platím v Praze. Banalita, brnkačka, ale za tři dny přišlo vyrozumění, že se mé žádosti nevyhovuje, protože jsem neprokázal, že v té Praze fyzicky jsem.

Zavolal jsem tedy na magistrát, mluvil s dotyčnou paní přes odpady, a vedli jsme zcela absurdní hovor, který vám teď nastíním.

Moje otázka byla jasná: Jak chce magistrát doložit, že se opravdu většinu doby pohybuju v Praze? Podle úřadu to je prosté: Stačí doložit od zaměstnavatele docházku na pracoviště, které je v Praze, a to po celý rok. Na námitku, že přeci můžu po šichtě sednout do auta, jet domů do Budějc, tam celou noc produkovat odpad a ráno zase jet do Prahy, takže to nic nedokazuje, řekla paní: „No, to máte pravdu, ale to, co jste poslal, nestačí.“

Poddajný občan v takové chvíli dojde na personální a tam požádá. Jenže já jsem potížista. Navíc jsem byl zaměstnán až od března 2014.

Tak jsem kul železo a povídám: „Ale co když jsem OSVČ?! Nemám žádného zaměstnavatele…“ Na to paní povídá: „Nojo, to ne… Tak to byste musel nějak jinak…“

Říkám: „No úplně nejjednodušší je, jako v jiných případech, že napíšu čestné prohlášení, že odpad trousím celý rok v Praze, to vám zašlu, úřad na to konto zruší platby v Budějcích, a bude-li mít dojem, že jsem v čestném prohlášení lhal, tak na to už má nástroje!“

Prý ne. Prý to nestačí. To mě zarazilo, protože úřady jedou na čestná prohlášení i v mnohem zásadnějších věcech, než je pětikilo za popelnici, navíc by to bylo nejjednodušší. Paní se mnou souhlasila, že by to opravdu bylo jasné a logické, ale prý to nelze. Prý je to potřeba doložit nějak nezvratněji.

„Třeba,“ povídala, „byste si mohl sehnat svědectví sousedů z toho domu, že vás tam opravdu vídají!“ Ani na chvíli ji nezarazila zjevná pošahanost toho nápadu.

„Ale to je přeci taky nesmysl, ti lidé nevědí, že to jsem já, nelegitimují mě… navíc to už zavání trošku jako ochranným dozorem. Neměl bych se chodit hlásit denně na úřad, že tu opravdu jsem a nejsem někde jinde?“

Na to paní souhlasila, že to rozhodně ne, ale že tedy opravdu neví, co s tím.

„A nechcete sledování od mého operátora? Ten neustále ví, kde je můj mobil, a je schopen vám poslat data, ze kterých uvidíte, že jsem akorát doma nebo v práci…“ To už jsem ji trošku trollil, to uznávám, ale dostala mě, když řekla: „To by asi nestačilo. Tam by zase nebylo jasné, že ten telefon máte opravdu u sebe vy!“

V tu chvíli jsem pochopil, že opravdu čestné prohlášení budějckému magistrátu nestačí a stačit nikdy nemůže. On chce jednoznačný důkaz, že v Budějcích nejsem, a apriori předpokládá, že tam, já lump, jsem, tvořím odpady, ale chci se vyhnout placení, tak jsem si koupil byt v Praze, kde se jistě ani nezdržuju, a to všechno jen proto, že chci získat neoprávněnou výhodu. I za cenu toho, že někomu z Prahy dám telefon a řeknu mu: Hele, nos ho u sebe, ať to vypadá, že jsem v Praze!

Z čirého zoufalství jsem navrhoval účty za plyn a vodu – a zároveň je zamítal s tím, že to nic nedokazuje, to může spotřebovávat nějaký nájemník, a paní z magistrátu mi jen přitakávala. Nakonec jsem se chytil pomyslného stébla: „Podívejte, přeci nejsem jediný, kdo tuhle situaci řeší, přeci nás je víc…“ Paní pookřála: „To máte pravdu. Ještě tu je jedna paní doktorka práv, co má taky trvalé bydliště v Budějcích, ale pracuje v Praze jako OSVČ! S tou jsme to řešili taky dlouho, asi půl roku…“

Řešení je nablízku…

- „A jak ta to řeší?“

- „No, nijak. Na nic jsme nepřišly. Takže to platí tady i v Praze.“

Smyčce burácí, opona padá, není co dodat.

Samozřejmě je tu vždycky možnost zrušení trvalého bydliště, případně přepsání do Prahy, ale s tím je hlavně mrzení. To mě spíš zaráží, jak je možné, že Magistrát statutárního města, Budějovic, Českých, dělá takovéhle vofuky kvůli poplatku za odpad. Jsme tam s neznámou paní doktorkou práv dva, komu stálo za to se o to zajímat a podniknout dohadování s úřadem, a ani jeden z nás nepřišel na to, s čím přijít, aby nám úřad uvěřil, že se tam opravdu nezdržujeme! A když to čestně prohlásíme, tak to nestačí. Ne že by si magistrát prověřil, jestli nelžeme. On předem ví, že bychom mohli lhát, tak nám to a priori neuvěří. Popřípadě ví, že to vlastně prokázat jednoznačně nelze – a tak povinnost prokazování hodí na žadatele, a nabízí naprosto obskurní nesmysly, jako potvrzení od zaměstnavatele, že jsem celý rok pracoval jinde, nebo svědectví sousedů! Připadám si, jako kdybych byl amnestovaný zločinec, co se musí hlásit probační službě. A to všechno, opakuju, kvůli pětikilu za odpad ročně!

(A zcela pomíjím to, že ten jednoznačný důkaz musím poslat vždycky v listopadu nebo prosinci, a oni mě zpětně osvobodí od platby za ten který rok. No je to celé na hlavu padlé.)

„Ještě se poradím s právníkama…“ povídám té paní, a ona říkala nadšeně: „Jo, jo, to udělejte, a dejte nám prosím vědět, jestli na něco přijdete, protože my tu na úřadě s kolegyněma na nic nepřišly!“ Na nic nepřišly, což se nedivím, když jim nic není recht a jednoznačně prokazatelné.

S právníkem jsem se poradil. Když jsem mu to říkal, tak se rozesmál a dlouho, dlouho se smál… S kolegama z médií, s nimiž se denně v té Praze potkávám, jsme taky zatím na nic nepřišli… Ale třeba nás něco napadne, když o tom napíšeme. Třeba se ozve někdo z jiného magistrátu, kdo to už vyřešil.

Převzato z webu Misantropův zápisník se svolením autora