Pořady typu Černé ovce nebo Občanské judo nás čas od času seznamují s problémy kolem nepovolených staveb. Často v nich cítíme když ne přímo kritiku, tak podivení, že úřady, zejména stavební, nepostupují dost důrazně, jdou na ruku spíš zřizovateli nepovolené stavby a snaží se stavby spíše legalizovat než trvat na jejich odstranění. Nedivme se jim. Na níže uvedeném popisu fiktivního příběhu nařízené demolice se pokusím ukázat jaká úskalí na ně při výkonu rozhodnutí čekají.

Řekněme, že jsem majitelem nepovolené stavby. Třeba rekreační chaty v obci která spadá pod stavební úřad nejbližšího MěÚ, na pronajatém pozemku, na kterou můj otec bez povolení přestavěl dočasný zahradní domek, a současný vlastník pozemku se stavbou nesouhlasí. Zřejmě dostatečný důvod k tomu, aby stavební úřad, podle ustanovení příslušné části stavebního zákona, nařídil stavbu odstranit.

Po řadě odvolání a námitek - komplikovaných i tím, že spoluvlastník chaty, můj bratr, je již léta v cizině a ani já nevím, kde - zhruba po roce a půl soud potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu a ten stanovil nový termín, do kdy má být stavba definitivně odstraněna a pozemek vyklizen. Pokud se tak nestane, dojde k demolici úředně řízené, samozřejmě na mé náklady. To se moc nelíbí starostovi obce, neboť ví, že pokud nezaplatím, nese náklady na demolici obec, její rozpočet může částka několika desítek tisíc pěkně nabourat a kdo ví, kdy je ze mě a bráchy dobudou. Navíc je to spolužák a jako kluci i později jsme spolu docela dobře vycházeli, a ta chata u rybníka mu zas tak moc nevadí. Jedině že náklady ponese město, které zastřešuje stavební úřad. To má ale s rozpočtem stejné problémy a navíc, co je mu do nějaké chaty patnáct kilometrů za hranicemi svého katastru.

Chatu samozřejmě nezbourám, obce se dohodnou a je stanoven termín demolice, který mi stavební úřad řádně oznámí. Současně je mi zaslán propočet nákladů, za které vybraná firma demolici provede, a stavební úřad mě vyzve, abych k danému termínu chatu vyklidil. Proč bych to ale dělal? Podle zákona mohou nařídit demolici, ale o vyklizení v tomto případě zákon nic neříká.

V uvedený den se u mé chaty sejde velká sešlost. Pracovníky stavebního úřadu a starostu provází pracovní četa firmy demolicí pověřené, a protože se obávají, že budu dělat potíže, je o asistenci požádána i policie. Když zúčastnění zjistí, že je chata zamčená a já nikde, dává vedoucí skupiny pokyn k násilnému otevření. A nestačí se divit. Kromě běžného vybavení jsem stačil do chaty uklidit veškeré krámy, kterých se potřebuji zbavit, kromě pokojových kytek jsem tam nainstaloval i terárium s poměrně vzácnými plazy a to jsem ještě uvažovat, zda bych touto cestou nezaopatřil umístění v domově důchodců pro svou nebohou babičku. Jakmile se vzpamatuje, dá vedoucí akce pokyn k vyklízení.

To je chvíle, kdy je čas objevit se na scéně. Když na můj dotaz ohledně oprávnění k násilnému vyklizení odpoví vedoucí – dost nejistě –, že vyklizení je v tomto případě součástí nařízení o demolici a že věci náležitě sepíší a uskladní na nezbytnou dobu v obecním skladu, odkud si je budu moci vyzvednout, a starosta mě upozorní, že obec může za uskladnění mých věcí požadovat úhradu, reaguji dotazem, co je nezbytně nutná doba pro uskladnění věcí z ledničky, kytek a plazů, kdo bude ve skladě kytky zalévat a plazy ošetřovat, zda si budu moci své věci vyzvedávat postupně a zda je vyčleněný sklad vůbec pro uložení tak rozdílných věcí způsobilý, kdo mi uhradí škodu, pokud mé věci dojdou úhony vlivem mechanického poškození, vlhkosti, hlodavců či hmyzu. Když se ještě zmíním o tom, že dva obrazy a stará puška nad krbem jsou docela vzácné umělecké předměty, a když se zjistí, že ve sklípku jsou v láhvích a plechovkách jakési nepopsané chemikálie, vedoucí skupiny silně znervózní. Když mu na výzvu, abych si živé věci, potraviny, památky a chemikálie odvezl sám, odpovím, že je bohužel nemám kam dát, a když se ještě zeptám, zda je obecní úřad vůbec proti škodám na skladovaných věcech pojištěn, jde do kolen i starosta a vedoucí se rozhodne výkon rozhodnutí přerušit do vyřešení sporných bodů, včetně ověření hodnoty údajně uměleckých předmětů.

Vzápětí však musí řešit další problém. Co s chatou s vylomenými zámky? Nakonec dveře opatří našroubovanými petlicemi, uzamkne visacími zámky, zapečetí a věřím tomu, že se celou dobu modlí, aby chatu nenavštívili zloději nebo abych ji snad sám nezapálil. A kdyby snad ano, zda by škodu pokryla pojistka městského úřadu. Jeho nesmělý pokus u policie, zda by chatu alespoň týden nepohlídali, skončil, jak ostatně i předpokládal, nezdarem. Zvažoval i najmutí ostrahy od bezpečnostní agentury, když ale slyšel cenu a podmínky, rychle ustoupil. Můj dotaz, zda můžu zatím do své chaty vstupovat, zamítl dost sebejistě, bylo by tím prý narušeno probíhající řízení. Kdo ale zalije kytky a ošetří nebohé plazy?

Když je po nějaké době chata přeci jenom vyklizena, nastává čas demolice. Jak stavební úřad, tak najatá firma mají již věci plné zuby a chtějí s ní proto rychle skoncovat. Přijede velký nakladač, dvě nákladní auta s třemi maníky a hrnou se do práce. A je tu zase prostor pro námitku. Žádná hrubá demolice s odvozem na skládku! Chata, i když demolovaná, je pořád mým majetkem. Jsou tam materiály které se dají znova použít, dřevo je dnes ceněné palivo. Tedy pěkně rozebrat a odvézt na můj pozemek. Na skládku vyvezte jen poslední dvě fůry drobné sutě. Že je to šedesát kilometrů a na skládku jen dva? No a?

Je mi jasné, že ze zákona se nucené odstranění stavby provádí na účet vlastníka. A ten účet opravdu přišel. Je vskutku zajímavý. Posuďte sami: - vyklizení stavby (čas úředníků sepisujících inventář, čas dělníků provádějících vyklízení a balení, náklady na přepravu do skladu); znalecké posudky hodnoty uměleckých předmětů (dva obrazy a puška); posouzení chemikálií, jejich odvoz a předepsaná likvidace (kdo mi uhradí jejich hodnotu?); asistence policie; dočasné zajištění stavby; práce na demolici včetně třídění materiálu, jeho odvozu na můj pozemek a na skládku; skládkovné za ty dvě poslední fůry, náklady na vypracování dokumentace na demoliční práce a dokumentace stavu po demolici; náklady na úpravu rozježděné polní cesty, která byla po předchozích deštích značně rozměklá. Podtrženo a sečteno: téměř dvojnásobek oznámeného rozpočtu. To bych měl opravdu platit? Proč už třeba v původní ceně neuvažovali s rozebráním místo s demolicí a s dopravou materiálu třeba na meziskládku odkud bych si jej mohl vyzvednout, a ne rovnou na skládku? Proč také neuvedli náklady na opravu cesty? Zapomněli, nebo se spoléhali, že to cesta vydrží?

A to mě ještě čekají faktury od obecního úřadu za uskladnění věcí. Jak často a jak dlouho budou chodit? Po půl roce? Po roce? Dva roky? Pět let? Možná by bylo řešením, kdybych si vybral věci, o které mám zájem, a ostatních se svým prohlášením vzdal. Přesto mi vrtá hlavou, co s nimi bude dál. Nechá je obecní úřad zlikvidovat a účet mi pošle? Nebo je dá do dražby a výnos použije k pokrytí nákladů? Co když získá víc než na úhradu nákladů? Vrátí mi přebytek nebo jím posílí svůj rozpočet?

Ale co bych se staral. Faktury prostě nezaplatím. Nemovitý majetek jsem převedl na děti, plat sotva přesahuje životní minimum, tak co si na mně vezmou. Možná se úřadům povede dohonit bráchu. Jsem jenom zvědav, co ten jim v tom případě řekne.

Toto je, dá se říci, laický pohled na věc. Docela by mě zajímal jeho právní rozbor, zda akce probíhala v souladu se zákony a předpisy, kolika jich se případ dotkl, kolik jich bylo případně oběma stranami porušeno.

Stavební zákon řeší tuto situaci dvěma paragrafy, což nepokládám za chybu zákona, ten má být stručný, ale co zde myslím chybí, je samostatná prováděcí vyhláška. A tady je mi nepochopitelný laxní přístup úředníků ministerstva pro místní rozvoj. Ne že by neuměli prováděcí vyhlášku připravit. Viz třeba vyhlášku č. 499/06, která stanovuje rozsah potřebné dokumentace k jednotlivým formám stavebního řízení. Zkuste si v ní třeba najít, co všechno má obsahovat dokumentace pro obyčejnou garáž povolovanou formou ohlášení. Některé stavební úřady se v ní přímo vyžívají a dá se říci, že její pomocí dokáží stavebníky a jejich prostřednictvím i projektanty pěkně vytočit. Ovšem nařídit někomu odstranění stavby je jiné kafe. Dotčený se brání všemi prostředky, námitky, odvolání a jiné obstrukce neberou konce, každý zapojený právník má na věc jiný názor a jak z toho má ubohý ministerský úředník vybruslit a utrhnut všem možným námitkám tipec vyhláškou? Však ony si stavební úřady nějak poradí. Jistě, černou stavbu dodatečně povolí.

Současné znění zákona a absence prováděcích předpisů spíš nahrává dodatečnému povolování černých staveb než jejich odstranění a já se vůbec pracovníkům stavebních úřadů, odvolacích úřadů krajských a starostům obcí nedivím, že se jim do tak časově náročné, nejisté a stresující práce moc nechce.

leden 2010