26.5.2019 | Svátek má Filip


PRÁVO: Co je špatného na vázaném mandátu?

5.6.2009

Prezident Klaus se v pátek rozhodl nepodepsat zákon o vázaném mandátu, ale ani ho nevetoval. To je velmi výjimečný postup, který prozrazuje, že zde jsou různá pro i proti a že prezident zřejmě zákon vážil na lékárnických vahách. Možná nechybělo mnoho a zákon mohl být podepsán, možná chybělo málo a zákon mohl být vetován.

O čem zákon vlastně je?

Vázaný mandát je o tom, že představitelé české vlády v Evropské radě (summit EU) a v Radě EU (schůzka ministrů) v celé řadě případů už nebudou smět hlasovat a zavazovat republiku, jak chtějí, ale vláda bude potřebovat předchozí souhlas Parlamentu, obou jeho komor. Není jediný důvod spojovat vázaný mandát pouze s Lisabonskou smlouvou – způsob „úkolování“ českých zástupců v radách EU je vnitrostátní záležitostí každého členského státu a nikde není psáno, že Parlament do něj nemá co mluvit. Jak vzkázal prezident Klaus, něco takového tu mělo a mohlo být už dávno.

A proč tu vlastně takový zákon nemáme už dávno?

Těm, kteří věří, že z Bruselu přichází vždy jen dobro a že Češi si neumějí vládnout, takový stav vyhovoval. Ty ostatní na myšlenku zavedení vázaného mandátu přivedl až listopadový nález Ústavního soudu. Jedním z hlavních důvodů, proč se Senát na Ústavní soud obrátil, byly tzv. pasarely. To jsou jakési zkratky, „myší díry“, umožňující leccos obejít a měnit tak pravidla v průběhu hry – podrobně jsem o nich psal zde. A Senát si nebyl jist, zda změna pravidel v mezičase je v souladu s českou Ústavou.

Ústavní soud Senátu odpověděl, že s použitím paserely musí vždy souhlasit všechny členské státy, a nehrozí tedy, že by pravidla byla změněna proti naší vůli – Česká republika bude moci vždy paserelu zablokovat. A je problémem České republiky, nikoli Lisabonské smlouvy, že nemá zákony, které by umožnily demokratickou kontrolu použití paserel – česká Ústava tomu nebrání a Lisabonská smlouva rovněž ne. Ústavní soud tak vlastně podmínil soulad Lisabonské smlouvy s naší Ústavou právě přijetím zákona o vázaném mandátu (a nejen jeho, ale toho si zatím nikdo nevšiml).

Po nálezu Ústavního soudu zavládla tichá panika, narychlo se připravila novela zákonů o jednacích řádech komor zavádějící vázaný mandát. Dlužno podotknout, že právě tento zákon umožnil řadě politiků, kteří se dříve dušovali, že pro Lisabonskou smlouvu nikdy ruku nezvednou, změnit názor a s čistým (?) svědomím pro ni hlasovat.

Co je na zákonu dobrého, je tedy zřejmé: Je to první krok, jak demokratický deficit Unie eliminovat na vnitrostátní úrovni a zapojit do rozhodování Evropské rady a Rady EU i českého zákonodárce.

A teď, co na zákonu vidím špatného?

Především, zákon odporuje Ústavě, konkrétně jejímu čl. 39 odst. 4 ve spojení s článkem 10a. Každé použití paserely v praxy znamená odklon od Lisabonské smlouvy, její přímou nebo nepřímou změnu, obecnou či ad hoc. Lisabonská smlouva je smlouvou podle článku 10a Ústavy, jako taková vyžaduje ústavní většinu, český Parlament by tedy v kontextu toho, co řekl Ústavní soud, měl i k použití paserely dávat souhlas ústavní většinou. Ale zřejmě nebude: Přijatý zákon to neřeší a jeden z předkladatelů, Marek Benda, se nechal slyšet, že se bude hlasovat prostou většinou, protože by bylo protiústavní (sic!) zavádět nová hlasování ústavní většinou. To by podle něho mohl jen ústavní zákon.

Jak z toho ven? Jedině výkladem. Pokud by měl Marek Benda pravdu, znamenalo by to, že ji nemá Ústavní soud když tvrdí, že procedury podle Lisabonské smlouvy nevyžadují změnu Ústavy, ale stačí změny prostých zákonů. Má-li pravdu Ústavní soud, pak je třeba o každé paserele v českém Parlamentu hlasovat ústavní většinou, i když to plyne „pouze“ z Ústavy (z čl. 39 odst. 4) a nikoli z běžného zákona o jednacím řádu.

Za druhé, zákon byl přijat narychlo, pod tlakem okolností. Nebýt Ústavního soudu, nikdo by se s ním neobtěžoval až do doby, než by začal v praxi chybět. Vláda s ničím nepřišla ani po nálezu Ústavního soudu, proto je zákon nakonec výsledkem poslanecké iniciativy. V důsledku toho zákon reaguje pouze na Lisabonskou smlouvu, ani v náznaku nejde dál. Přitom Rada EU je vlastně zákonodárcem, přijímá celou řadu rozhodnutí, která fungují jako evropské zákony, a proto by i v celé řadě dalších případů bylo namístě, aby český Parlament vymezil českým zástupcům meze, s čím ještě smějí souhlasit a s čím už ne. Zatím má jen právo přijmout k evropským předpisům prováděcí zákony.

Ostatně, nemuselo by být od věci podřídit parlamentnímu souhlasu i výběr českých kandidátů do nejvýznamnějších orgánů EU, do Komise a do Evropského soudu. Komise je fakticky jakousi evropskou vládou, proto je absurdní, že našeho kandidáta nominuje pouze vláda a Parlament do toho nemá co mluvit. Logické by bylo, aby Sněmovna mohla vládě českého kandidáta vetovat a přimět ji navrhnout jiného. Stejně logické by bylo, aby Senát mohl vetovat vládě kandidáta do Evropského soudního dvora, institce, která se domnívá být povolána hodnotit i rozhodnutí ústavních soudů členských států, tedy i českého, jehož soudci souhlas Senátu před svým jmenováním potřebují.

Za třetí, zákon na jednu „lisabonskou proceduru“ úplně zapomněl. Lisabonská smlouva výslovně vyžaduje dodatečný souhlas parlamentů všech členských států pro rozhodnutí týkající se nastavení systému vlastních zdrojů Unie, a to jako podmínku pro jejich vstup v platnost. Novela však na tohle vůbec nepamatuje. Až jednoho dne EU rozhodne o evropských daních, u nás nebude takový vnitrostátní předpis existovat a narychlo budeme chystat novelu, abychom EU neblokovali. To není výčitka autorům, to je jen doklad toho, že takto složité zákony se nemají přijímat narychlo a pod tlakem. Času bylo dost – Irové budou hlasovat až na podzim.

Konečně za čtvrté, do zákona se dostal jeden ošklivý faul: Lisabonská smlouva dává všem parlamentům právo podávat žaloby na porušení principu subsidiarity. Ten říká, že předpisy se mají přijímat co nejblíže občanům, na evropské úrovni se mají přijímat jen ty předpisy, jejichž přijetí na národní úrovni by nebylo dostatečně efektivní. I to bylo třeba promítnout do novely jednacích řádů Sněmovny a Senátu. Stalo se však, že novela dává právo podat pouhý návrh, aby se komora možností podání takové žaloby zabývaly, nejméně 41 poslancům, resp. 17 senátorům. Autoři se evidentně inspirovali zákonem o Ústavním soudu, kde žalobu na soulad zákona s ústavou může podat jen skupina 41 poslanců nebo 17 senátorů. U žaloby na porušení subsidiarity však nejde o podání žaloby samotné, tady jde o pouhý návrh plénu Sněmovny či Senátu, aby se takovou možností zabývaly. Buď si tedy autoři zákona spletli hodinky a holinky, nebo jde o poměrně rafinovaný pokus, jak podání takové žaloby v praxi eliminovat.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.