Dne 18. ledna 2017 se konalo v Justičním areálu v Praze Na Míčánkách veřejné soudní jednání s ředitelkou Střední zdravotnické školy v Ruské, PhDr. Ivankou Kohoutovou, která je nařčena, že neumožnila nosit muslimským studentkám hidžáb. Na stranu afghánské a somálské studentky se rázně postavila ombudsmanka paní Anna Šabatová. Konečný verdikt má padnout 27.1. 2017.

K celé kauze mám několik poznámek. Je obecně známo, že náboženské symboly mají i svá konkrétní zdůvodnění. V případě nošení šátků muslimskými ženami existuje ve více písemných zdrojích zřejmě z koránu vycházející teorie, že závoj nebo šátek byl v zásadě zaveden pro Prorokovy ženy, aby se zabránilo tomu, že by na ně jiní muži dotírali s vilnými úmysly. Nošení závoje se pak rozšířilo na další věřící ženy.

Korán o nošení šátků říká: „Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje. A toto je nejvhodnější k tomu, aby byly poznány a nebyly uraženy. A Bůh je odpouštějící a veliký (korán, súra Spojenci 33:59, str. 553 - Hrbkův překlad, Odeon 1972, uvádějí rovněž aktuálně a s komentářem www. islamskestranky.com).

Na tento citát a obecné povědomí o chování islámu k ženám zřejmě reaguje ve své knize „Neexistující Al-Andalus - Jak intelektuálové znovu vymýšlejí islám“ současná španělská filosofka Rosa María Rodríquez Magda. Rodríquez Magda se dle mého názoru zcela právem s ohledem na nezahalené ženy táže: „Je přípustné posuzovat zbytek žen jako předmět kořistění a znásilnění? Proč hodnota ženy spočívá v tom, že se skrývá před cizími pohledy? Neznamená to skutečný smysl vlastnění? Proč se nezakročilo proti mužům a jejich násilnickým a zavrženíhodným choutkám, místo toho, aby se omezila svoboda žen?“ (str. 99, Brno, L. Marek 2010).

Podle amerického odborníka na politický islám B. Warnera nošení šátků (konkrétně burky) skutečně mimo pochybnost zavedl sám prorok Mohamed, který k tomu přinutil všechny své ženy („Samostudijní kurz politického islámu“, str. 58, GSPI 2016). Prorok Mohamed, který je muslimy považován za mravní vzor, měl současně asi 8 - 11 manželek, včetně šestileté Aiši + větší množství otrokyň či konkubín. Lze najít i zmínky o tom, že nebylo mimo etický rámec Proroka použít i sexuální násilí na ženách porobených odpůrců islámu (viz. např. korán, súra 33:50, str. 552). Samozřejmě vyvstává otázka, jak dalece lze akceptovat tento vzor sexuálního chování i v evropské kultuře, české školství nevyjímaje

Z výše popsaného úhlu pohledu přítomnost muslimských šátků na školách v jistém smyslu a při doslovné interpretaci věroučných zdrojů islámu může ukazovat na prostovlasé a evropsky oděné studentky (ateistky, křesťanky, židovky atd.) jako na lehčí zboží a lehko dosažitelné sexuální objekty. Navíc, samy muslimské studentky, jestli vědomě přijímají nošení šátků jako jakýsi symbol vlastní ctnosti a nedotknutelnosti, viditelně na ostatní studentky na jako lehčí zboží poukazují, což je nestaví do právě hezkého světla.

Jako náboženské zdůvodnění konvenující např. s židovsko-křesťanským duchovním dědictvím Evropy bych chápala, že nošení muslimského šátku ženu jako plnohodnotnou lidskou bytost nějak blíže a viditelně váže k absolutnu, které svobodně vyznává a uctívá. V případě islámu to však vypadá, že se spíše jedná o jakousi doporučenou sexuálně obrannou strategii, navíc plně dokládající až pokořujicí podřízenost žen vůči mužům. Tuto podřízenost podle mne lze vnímat i jako odporující Všeobecné deklaraci lidských práv a stávající legislativě demokratických zemí.

O islám se zajímám již od roku 1982 a přečetla jsem vedle koránu i mnoho jiné dostupné literatury, navíc sama za sebe také hovoří současná společenská realita v mnoha islámských zemích, kde nelze rozhodně postavení žen považovat za rovnoprávné s muži. Myslím, že mohu s dobrým svědomím trvat na názoru, že islám je vůči ženám nepřátelský a diskriminační, což dokládá i korán súra 4 - Ženy, kdy je možno ženu nejen bít (4:38/34, str. 526), ale mužům jsou povoleny i „i ty, jimiž vládnou pravice jejich“, s kterými mohou sexuálně obcovat, jestliže hůře zvládají manželství s muslimkami (4:3, str.521-522 Hrbkova překladu, Odeon, 1972). Již dlouho si kladu otázku, kde a jakým způsobem takový mladý věřící muslim přicházející do Evropy ono povolené sexuální vyžití s otrokyněmi či konkubínami, jak jsou „ty, jimiž vládnou pravice“ v mnoha zdrojích definovány, bude hledat. I zde mám určité obavy, že šátky mají svůj poněkud zneklidňující význam ve smyslu viditelně oddělit zrno od plev, což je na úkor lidské důstojnosti a bezpečnosti evropských žen a dívek, které na islám přestoupit nehodlají.

Určitě se nemýlím, když na závěr svého článku dodám, že povinností paní Šabatové jako veřejné ochránkyně práv je hájit práva i lidskou důstojnost nejen muslimek, ale i těch dívek a žen, které se s islámem neztotožňují. V tomto smyslu jsem počátkem ledna 2017 poslala paní Šabatové dopis a čekám na odpověď.