22.5.2019 | Svátek má Emil


PRÁVO: Čas uzákonit eutanázii je zde

28.9.2012

"Chtěl bych umřít jako můj dědeček, ve spánku s úsměvem na rtu, ne v hrůze jako dvacet lidí, které vezl v autobuse." Humor je jeden z možných způsobů, jak se vyrovnat s nevyhnutelnými strastmi života. A smrt je jen jednou z nich, pravda, poslední. Minimálně zde na zemi.

Odpůrci uzákonění důstojné smrti začasté jako Miloš Horanský (Proti eutanázii, 8.9.2012 MFD – Kavárna) pochmurně straší koncem naší kultury, když budeme eutanázii tolerovat. Nic takového nehrozí. Jejich škarohlídství je postavené na strachu, strachu ze svobody, strachu z individuality jedince, který chce dostat rozhodování o svém konci pod svoji kontrolu. Není to projev zpupnosti, ale zodpovědnosti a sebeúcty. Jeho obsáhlý text obsahuje tradiční postupy diskuzí o etických tématech, vysoké se proplétá s nízkým, konkrétní argumenty se mísí s obecnými proklamacemi. Autor pracuje s matením pojmů a vnitřní rozpory překonává z pozice paternalismu. Strašné je, jak účelově a cynicky přistupuje k zbytečné bolesti umírajících, člověk není jedinečnou individualitou, účelem sám o sobě, ale prostředkem východvy ostatních. Připustěním eutanázie podle Horanského "pustošíme živé". Nemohu se smířit s tímto paternalismem, touto necitlivostí ke zbytečné bolesti tisíců umírajících, kteří mohou urychlit svůj skon jen drastickými cestami.

Život sám je ve svých nejrůznějších projevech mimořádně barvitý a jedinečný, vedle krásných stránek zrodu, lásky a přátelství má i své tragické okamžiky konce, zrady, násilí a bolesti. Dávno už nežijeme v těsném sepětí s přírodou, abychom život vnímali cyklicky podle opakujících se ročních období. Každá část dávala svůj smysl a bylo snazší se smířit s existencí nevyhnutelného konce.

Náš dnešní život jde zdánlivě lineárně od narození k neustálému zlepšování a růstu. Problémy lze vždy vyřešit, nemoc vyléčit. Dnes už léčíme nejen nemoci skutečné, ale i těhotenství nebo stáří. Smrt je v tomto pojetí nepochopitelnou a nesmyslnou událostí kazící tak pěkně rozjetý projekt. Umírání je jedním z posledních tabu moderní společnosti. Jisté je, že pozemský život smrtí končí. Zda něco bude po smrti, neřeším. Jako agnostik si s tímto pohledem vystačím, nikomu ho nevnucuji a neberu jiným, že mají své víry a přesvědčení. Zachování života je vysoká hodnota, jedna z nejvyšších, ale ne jediná. Těžko bychom oslavovali sebeobětování hrdinů či mučedníků pro hodnoty jiné, např. svobodu, kdybychom je vnímali jako hodnoty nižší než život jednotlivce. Je to tedy složité. Není sebevražda jako sebevražda.

Nejednám pod dojmem osobní zkušenosti, ale na základě argumentů a hledání správného uspořádání věcí a společnosti jejíž jsem součástí. Prosazuji uzákonění asistované a aktivní eutanázie (jako v Nizozemí a Belgii) veřejně od roku 2002. Po desítkách diskuzí na nejrůznějších fórech s příznivci, pochybovačí i zarytými odpůrci přijetí zákona umožńující zajištění odchodu ze života umírajícím trpícím nesnesitelnými bolestmi na základě jejich svobodného rozhodnutí, se můj pohled významně posunul. Uvažovaná pravidla pro eutanázii by měla být podstatně zjednodušena. Není nutné vázat pomoc při odchodu ze životě pouze na lékaře nebo zdravotníky.

Diskuze o eutanázii je zatížena silnými emocemi, předsudky a vtahováním historie všude, kdy byla vedena. Staří Řekové si pod eu-thanázií (dobrá-smrt) představovali ukončení života z důvodů zachování cti či důstojnosti. Se ctí je to v dnešní době všelijaké a jen málokdo by pro ni umíral. Od původního obsahu slova jsme dnes významně posunuti do oblasti zdraví a nemoci. Aktuální česká diskuze se v případě eutanázie točí kolem pěti hlavních oblastí.

Na prvním místě je svobodná volba ukončení života a povinnost státu chránit nebo naopak zajistit realizaci eutanázie. Mám právo rozhodovat o svém životě a jeho případném ukončení? Zde se neshodnou zastánci života jako daru od vyšší síly a života jako osobní zodpovědnosti každého jednotlivce. Právníci hovoří o právu na sebeurčení. Mám právo požadovat po lékaři odbornou pomoc? Někteří lékaři odmítají být "vrahy a katy", jiní naopak upozorňují na povinnost lékaře mírnit utrpení, neprodlužovat zbytečně bolest a respektovat přání pacienta. Šermování s Hippokratovou přísahou lékařů je krajně problematické, kdo si přečte její znění, dozví se hodně o pohanských bozích. Český právní řád nezná výhradu svědomí umožňující lékaři odmítnout vykonat pacientem požadovaný úkon, je však možný jeho zástup, tak jako to známe z problemtiky potratů.

Na druhém místě je zmírnění bolesti při umírání. Vyhýbání se bolesti je lidskou přirozeností, je však sama osobě důvodem k odchodu ze života? Lze bolest léky dostatečně zmírnit či úplně odstranit? Na tyto a podobné otázky odpovídají odborníci různě. Je bolest přirozená součást umírání? Odpůrci uzákonění eutanázie, převážně z řad věřících, tvrdí, že ano. Fakta hovoří jasně, některé bolesti lze utlumit jen za cenu fatálního utlumení vnímání nemocného. Umírajícímu je prodloužen život v utrpení za cenu zbavení vědomí. Umírající v tomto případě nežije, ale pouze vegetuje.

Třetí oblastí jsou nejasnosti s definicí eutanázie. Nesmyslné je spojování dobrovolné, svobodně vyžádané eutanázie s nacistickým vražděním. Eutanázie je představitelná jen pro osobu, která o ni svobodně, opakovaně a zodpověně požádá. Osoba je smrtelně nemocná podle posouzení dvou na sobě nezávislých lékařů. Pasivní eutanázie je přerušení nebo neaplikování léčby, kterou by byl prodloužen život. Nepřímá eutanázie je podání utišujících léků, které mají jako vedlejší účinek předvídatelné, ale nezamýšlené urychlení smrti. Výše uvedené typy eutanázií nebudí emoce a jsou obecně akceptovány. Jiné je to v případě asistované eutanázie, kdy je poskytnutí prostředků osobě, s jejichž pomocí si tato sama způsobí smrt (Švýcarsko, Oregon). Aktivní eutanázií rozumíme jednání, které přímo způsobí smrt. Jde o případy osob, které požádali o eutanázii dopředu, pro případ, že v kritickém stavu již nebudou samy schopny s asistencí ukončit svůj život.

Poslední klíčovou otázkou je možnost zneužití. Kritici ignorují současnou bezprávní situaci, která bezpochyby vede ke skrytým excesům ve stovkách případů ročně. Potvrdilo mi to i několik špičkových lékařů. Při uzákonění eutanázie hrozí přesně opačný problém než nadužívání, pokud budou pravidla nastavena příliš komplikovaně, pak budou obcházena. Např. v Belgii lékaři v anonymních průzkumech přiznávají jednou takový počet eutanázií dle zákona i mimo. Porušení zákona je pochopitelné, pravidla jsou nastavena tak, že se do nich mnozí žadatelé o eutanázii nevejdou a hledají pak jiné cesty. Polovičatost proto není na místě.

Návrh zákona o důstojné smrti, jehož jsem spoluautorem, byl představen v roce 2007, je postaven na zkušenostech belgické normy. Na základě několika kol připomínek byl upraven do podoby, kterou na podzim 2008 projednal senát. Návrh zákona i s důvodovou zprávou lze najít na portálu eutanazie-dobrasmrt.bluefile.cz. Návrh předložený nezávislou senátorkou Václavou Domšovou byl výraznou většinou senátorů odmínut, jen devět senátorů nepodpořilo jeho zamítnutí. O té doby čeká na nové předložení. K výraznému posunu správným směrem došlo za současného ministra zdravotnictví. Novela zákon o zdravotních službách, účinná od 1.4.2012, významným způsoben rozšiřuje práva pacientů v mnoha oblastech. Lékaři jsou povinni respektovat "dříve vyslovená přání" umírajících i v případě odpojení od přístrojů.

Pro legalizaci asistované i aktivní eutanázie existuje mnoho dobrých důvodů jak morálních, tak praktických. Nastolení jasných pravidel odstraní excesy, pomůže zvýšit důvěru mezi lékaři, nemocnými, jejich příbuznými i v celé společnosti. Přišel čas uzákonit eutanázii. Paternalističtí strážci tabu prohráli s argumentaci u veřejnosti i lékařů. Podle tři roky se opakujících průzkumů pro deník MF Dnes si setrvale přes 62 procent lidí přeje uzákonnění eutanázie, zhruba pětina veřejnosti je proti. Anonymní ankety mezi lékaři a sestřičkami potvrzují shodu s názory veřejnosti. Až na jednotlivce (poslanci Šťastný, Rath) se politici tématu vyhýbají, zatím.

Jsem hluboce přesvědčen, že česká společnost je připravena přijmout obdobnou normu jaká platí přes deset v Nizozemí, osvědčila se v Belgii. Kompromisní návrh, počkejme až bude společnost vyspělejší, opomíjí utrpení a důstojnost tisíců umírajících, jejich rodin i lékařů dnes, zítra, pozítří. Jde o nejhumánnější možný zákon, nikomu nic nevnucuje, nepřikazuje, jen rozšiřuje legální možnost, jak podle vlastního uvážení odejít ze života v případě trpkého konce. Nečekejme, konejme.

Text vyšel v sobotní příloze MF Dnes - Kavárna



Diskuse


M. Bílý
18:59
28.9.2012

R. Vašíček
17:15
28.9.2012

J. Friedlaender
11:09
28.9.2012

J. Kadeřábek
15:52
28.9.2012

B. Rybák
10:29
1.10.2012

M. Kosejk
10:53
28.9.2012

V. Váňa
9:35
28.9.2012

A. Richter
1:36
28.9.2012

M. Kosejk
11:02
28.9.2012

počet příspěvků: 13, poslední 1.10.2012 10:29









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.