Uprchnout ze země, v níž je proti vám vedeno trestní stíhání, je záležitost velké odvahy a železných nervů. To ale samo o sobě důvodem k obdivu být nemusí. Pokud se takový člověk dopustí zavrženíhodného konání a v zemi, kde vládnou zásady moderní civilizované společnosti, na něj čeká spravedlivý soud, příliš sympatií svým útěkem nezíská. A samozřejmě naopak. Právě to „naopak“ platí po mém soudu o případu entomologa Emila Kučery.

Začnu obecně a omlouvám se všem příznivcům Indie. Jak zrajeme, postupně si vytváříme vztah k jednotlivým zemím této planety. K většině z nich máme nespíš poměr neutrální – nezajímají nás, ale nemáme pocit, že by si zasloužily záporné znaménko. Několik vyvolených řadíme mezi favority, jiné poutají naši pozornost, ale máme vůči nim větší či menší výhrady. Např. kritizujeme jejich politický systém. Pak existuje skupina států, kterou slušně řečeno „nemusíme“ (kde se za nevěru zaživa kamenuje nebo homosexualita trestá veřejným udušením na rameni jeřábu). Konečně poslední kolonku představují země, demokratické země, u nichž visí otazník.

V mém případě je jednou z takových zemí Indie.

Lidnatá demokracie třetího světa, významný ekonomický stát asijského kontinentu, člen jaderného klubu. Regionální mocnost budící respekt, ale současně vyvolávající těžko definovatelnou nedůvěru. Ne, nejde o posvátné krávy, obrovské kastovní rozdíly, rituální „očišťování“ ve špinavé řece Ganze, občasné sektářské násilnosti. Jde o prazvláštní pocit, který člověk léta chová ve svém nitru, aniž by vlastně věděl proč. Dojem veskrze subjektivní, možná předsudek.

S tímto vztahem k Indii žiji několik desetiletí. Upřímně řečeno, žádná tragédie, v běžném životě mě trápí důležitější věci, Indii rozhodně „neřeším“ každý den. Až letos jsem byl nucen věnovat jí více pozornosti poté, co média přinesla zprávu o zatčení dvou českých entomologů, Emila Kučery a Petra Šváchy. Podvědomě mě napadlo, že teď má Indie unikátní šanci významně si v mých očích zlepšit reputaci. Ani jednoho z obou sběratelů neznám a v broucích se nevyznám – nejsem tedy podjatý. V dané kauze jde o věc principu.

Chápu, že každá země si může vytvářet zákony, jaké chce, že má právo chránit svoji přírodu a že cizinci jsou povinni tato pravidla respektovat. Nejsem ovšem srozuměn s tím, když lidé, kteří prokazatelně nejsou zločinci, jsou za takové vydáváni jenom kvůli tomu, že se dopustili určité lidské či administrativní chyby. Chápu, že pašeráci sloních klů v Africe, kde tato vzácná zvířata vybíjejí, zaslouží adekvátní trest. Nikdy se ovšem nesmířím s tím, a zde jsme u onoho principu, aby člověk, který připraví o život jiného člověka, dostal neúměrně nízký trest ve srovnání s tím, kdo sprovodí ze světa jakékoli zvíře (případně zpronevěří určité množství peněz, ale to je téma pro jiný článek).

Nejsem přesvědčen o tom, že sběratelé brouků – odborníci (z nichž jeden dokonce světově proslulý) jsou zloduchové, kteří patří za mříže. Zejména za situace, kdy není věrohodně prokázáno, že sběr prováděli v národním parku (máme zde tvrzení proti tvrzení, což v civilizované společnosti musí být výhodou pro podezřelé, nikoli pro žalobce, neexistuje-li neprůstřelný důkaz svědčící v jejich neprospěch).

Připusťme ale, že oba pánové by byli usvědčeni z toho, že sbírali brouky v areálu parku, a oba by obdrželi po všech odvoláních tři roky vězení. Pak bychom se museli zeptat, jak vysoké tresty ukládá indická justice v případě zabití při dopravní nehodě (30 let?). A co v kauze úmyslné, promyšlené vraždy? Tři sta let? Nebo tři tisíce? Vždyť o co vyšší hodnotu má jeden lidský život oproti dvěma stovkám brouků (z nichž část sežere zaživa jiný živočich)! Ale budiž. Kdyby vše v tomto příkladu bylo výsledkem skutečně spravedlivého procesu se vším všudy, nezbylo by než se s verdiktem smířit a pokusit se dostat oba odsouzené z indického žaláře prostřednictvím intervence českého státu.

Skutečný vývoj kauzy ovšem napovídá, že na pomyslné lavici obžalovaných (anebo alespoň hanby) se měla místo obou entomologů objevit místní justice a její praktiky. Jestliže se pánové Kučera a Švácha dopustili administrativního přestupku (sběr bez povolení – což je v civilizovaném světě nanejvýš na zabavení zboží a přiměřenou pokutu, je-li to neúmyslné), pak indická „spravedlnost“ si počínala tak, že ztratila morální právo je za jejich pseudozločin soudit. A to tím, že tamní systém zneužil jejich stresové situace a k podpisu jim předložil bianko archy s tím, že jde o formální záležitost – doplnění seznamu zadržených věcí. Ve skutečnosti však vyšetřovatelé zneužili podepsané papíry k „výrobě“ přiznání. Už to samo o sobě, pomineme-li další orientální manýry, opravňuje k podezření, že oběma zadrženým nebylo Západní Bengálsko, potažmo indický stát s to zaručit svobodný a spravedlivý proces. Jako absurdní frašku, která v očích každého západního pozorovatele musí snížit reputaci Indie k bodu mrazu, se jeví verdikt, kdy dva muži přistižení při téže skutkové podstatě jsou odsouzeni tak rozdílně. Jeden do vězení, druhý je shledán nevinným.

Všechny tyto okolnosti tvoří více než pádný důvod k riskantnímu, ale jedinému možnému kroku: k rozhodnutí v této tragikomedii dále neúčinkovat a její prkna co nejrychleji opustit. Emilu Kučerovi se to podařilo, za což si zaslouží upřímnou gratulaci, sympatie a potlesk na otevřené scéně. Pokud jeho případ měl nějaké smysluplné řešení, pak právě toto.

Vlastně by mu Indie měla být vděčna. Kdyby zůstal, byli bychom ze solidarity nuceni sledovat další vývoj této děsivé strory a s úžasem hledět na to, jak se tato země propadá do stále větší a větší justiční ostudy. Nebyla snad Indie spravována Británií se staletou tradicí anglosaského práva? Co z toho všeho zůstalo v podvědomí jednoho domorodého soudce v Západním Bengálsku, že je schopen vynést tak skandální verdikt? Může být za počínání v absurdní kauze českých entomologů vůbec nazýván ctihodným?

Stejskal.estranky.cz