Všichni účastníci trestního řízení mají stejné postavení a státní zástupci stíhají z moci úřední všechny trestné činy, o kterých se dovědí. To je teorie, od které se ale orgány činné v trestním řízení občas odchylují k selektivnímu výkonu spravedlnosti: snadno si najdou záminku ke skřípnutí toho, kdo je „zlobí“ nebo k nadržování spolupracujícím. V případě „práskačů“ dokonce překračují hranice institutu spolupracujícího obviněného. Pro názornost uvedu několik příkladů ze života.

Tak například bulvár se hned 2. ledna 2015 popásl na nevyhovění Nejvyšším soudem ČR dovolání bývalých úředníků ministerstva spravedlnosti Vlastimila Matuly a Vladimíra Chrásteckého. Noviny uváděly zprávu vpravdě bulvárními titulky, navozujícími zdání senzace, například „Soudce a úředník nadržovali zlodějům, jejich trest platí“, „Soudce a úředník z ministerstva dostali trest za nadržování zlodějům, kteří ukradli 74 milionů“ a dokonce „Soud odmítl odvolání soudce, který nadržoval zlodějům 74 milionů“, jímž svedl pozornost pouze k Vlastimilu Matulovi. Také v televizním a rozhlasovém vysílání zněla zpráva s nádechem senzace. Senzačnost měla spočívat ve skutečnosti, že se čehosi dopustil soudce a byl za to po zásluze potrestán. Skutečnost je ale taková, že Vlastimil Matula byl sice povoláním soudce, ale v dané věci působil jako úředník na nejnižším stupni hierarchie ministerstva, takže na jeho čin nelze pohlížet jako na provinění soudce. Orgány činné v trestním řízení si proto nemusely vyžádat souhlas prezidenta republiky k jeho trestnímu stíhání. Z uvedeného také vyplývá, že nebylo na místě zanedbat odpovědnost Matulových nadřízených.

Písemné vyhotovení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR s datem vyřízení věci dne 30. prosince 2014 není dosud dostupné, takže důvody pro nevyhovění dovolání nejsou známé. Nicméně je dost důvodů k několika poznámkám na okraj.

Věcí jsem se zabýval od okamžiku, kdy dětinský Jiří Pospíšil na začátku svého druhého ministerského mandátu v rámci rozkopávání báboviček, které si na jeho písečku uplácala holčička exministryně Daniela Kovářová, vzal zpět stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzených Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, kvůli jejímuž koncipování se později dostali Vlastimil Matula a Vladimír Chrástecký před soud. Zrušil tím také platnost rozhodnutí paní ministryně o přerušení výkonu trestu a přeměnil výlet odsouzených do Thajska na útěk před spravedlností.

Sledoval jsem pak celé soudní řízení. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR mě překvapilo, ale bez znalosti jeho textu se k němu nemohu vyjádřit. Nicméně se znalostí věci si i tak dovoluji předjímat, že případ nekončí. Předpokládám, že odsouzení se obrátí na Ústavní soud ČR a v krajním případě dále na Evropský soud pro lidská práva.

Nebudu zacházet do podrobností, pouze připomínám, že Nejvyšší soud ČR tímto rozhodnutím zpochybnil sám sebe, protože kriminalizovanou stížnost pro porušení zákona přijal a nařídil její veřejné projednání. Tím jí dal punc kvality, neboť při veřejném projednání věci dochází k zamítnutí jen zřídka. Mimochodem: je pozoruhodné, že této skutečnosti dostatečně nevyužila obhajoba a obecné soudy jí účelově nevěnovaly patřičnou pozornost.

Připomínám, že stížností pro porušení zákona ministr neruší výrok o vině a trestu, pouze dává popud k přezkoumání věci elitou českých trestních soudců.

Všechna dosud vydaná soudní rozhodnutí ve věci Vlastimila Matuly mají ústavněprávní přesah: zpochybňují právní váhu podpisu ministra. Předmětná stížnost pro porušení zákona a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu se staly škodlivým právním jednáním teprve podpisem exministryně Daniely Kovářové. Dokazováním nebyl Vlastimil Matula usvědčen z podílu na dopravení konceptů jejích rozhodnutí z jeho stolu na její a nic nenasvědčuje tomu, že ovlivnil její konečné rozhodnutí. Z ministerstva občas odcházejí mylné stížnosti pro porušení zákona, které Nejvyšší soud ČR zamítá, ale kriminalizace úředníka, který připravil koncept mylné stížnosti, je naprostou novinkou. V daném případě navíc o mylnosti stížnosti směl podle práva rozhodnout pouze Nejvyšší soud ČR v nařízeném veřejném jednání, který se přijetím stížnosti stal zákonným soudcem Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka. Politizující právní koncipient Jiří Pospíšil je odňal zákonnému soudci. Pravomoc Nejvyššího soudu ČR nahradily úvahy nepříslušných osob: závistivých ministerských úředníků, záští posedlého exministra, policistů, státních zástupců a soudců obecných soudů.

Případ je typickou ukázkou selektivního výkonu spravedlnosti. Mezi Vlastimilem Matulou a ministryní byly tři stupně hierarchie úřadu, z nichž orgány činné v trestním řízení dva účelově vynechaly. Na pováženou je přehlédnutí úlohy tehdejšího přímého nadřízeného Vlastimila Matuly, vedoucího oddělení Jiřího Balzera. Tento bývalý člen KSČ a soudce ve službách protiprávního režimu, počítačově pologramotný sedmdesátník, jenž působil na ministerstvu déle než 35 let, byl v té době skutečným pánem nad agendou stížností pro porušení zákona. Jako svědek před soudem se holedbal, že s podáním předmětné stížnosti pro porušení zákona a s přerušením výkonu trestu odsouzeným nesouhlasil. Přesto nevyužil svého služebního postavení a značné neformální autority k varování ministryně před chybným krokem, ač mu v tom nic nebránilo. Místo toho naopak zařídil propuštění odsouzených Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka z vězení. Když pak nastoupil zpět do úřadu Jiří Pospíšil, Jiří Balzer mu žaloval a tím spustil řetěz kroků, jež vedly ke kriminalizaci exministryně Daniely Kovářové a pozdějších odsouzených.

Pokud připustíme, že úředník může spáchat trestný čin sepsáním konceptu rozhodnutí ministra, pak stejně zůstává skutečností, že kdyby nebylo vědomého profesního a mravního selhání Jiřího Balzera, Matulův čin by zůstal ve fázi přípravy. Teprve Jiří Balzer jej završil a stal se tak vědomým aktivním účastníkem protiprávního jednání, jemuž nezabránil, ač mohl a měl. Dle mého laického názoru měl jako spolupachatel rovněž stanout před trestním senátem. „Práskačství“ mu ale poskytlo spolehlivou ochranu: všechny pokusy o vyvolání jeho trestního stíhání kvůli spolupachatelství ztroskotaly na obranářském postoji státních zástupců.

Není to ale zdaleka jediný projev náklonnosti orgánů činných v trestním řízení k lidem, kteří se vyžívají v kriminalizaci svých bližních. Zajímavý případ, o němž jsem psal již dříve, se odehrává ve Znojmě, kde se Antonín Škrdla přiznal k přepadení poštovních doručovatelek, za které o šest let dříve Okresní soud ve Znojmě odsoudil senátem Jaromíra Kapinuse, bývalého člena KSČ, Tomáše Čepuru a Jaroslava Schindlera. Také Antonín Škrdla si za stejný čin vyslechl rozsudek, pro změnu od senátu Pavla Rujbra. Jaroslav Schindler se pak domáhal obnovy procesu. Narazil však na neústupnost soudce Jaromíra Kapinuse, který ji nepovolil. Na základě stížnosti pro porušení zákona exministryně Marie Benešové Nejvyšší soud ČR rozsudkem z 19. listopadu 2013 rozhodl, že došlo k porušení zákona v neprospěch Jaroslava Schindlera, a přikázal nové projednání jeho návrhu na povolení obnovy procesu. Jaromír Kapinus ale ukázal Nejvyššímu soudu ČR vztyčený prostředníček. Ač se spis vrátil od Nejvyššího soudu ČR již 2. prosince 2013, do 25. března 2014 nepodnikl nic k naplnění jeho příkazu. Předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová v červenci r.2014 konstatovala, že „postup okresního soudu po rozhodnutí Nejvyššího soudu … neodpovídá požadavku na přiměřenou rychlost řízení…“

Nečinnost Jaromíra Kapinuse pak vedla Jaroslava Schindlera k řadě procesních úkonů, jimiž se snažil dostat svou věc do lepších rukou. K průtahům přispěl i sám senát Jaromíra Kapinuse, který se z řízení vyloučil. Narazil ale na nesouhlas státního zastupitelství a z jeho popudu pak Krajského soudu v Brně. Spis proto různě putoval, aby se definitivně vrátil k soudu až 27. listopadu 2014. Ani pak předseda senátu nespěchal: veřejné jednání nařídil až na 19. února 2015.

Souběžně čelil soudce Jaromír Kapinus různým stížnostem a návrhům na kárné stíhání. Přiměřenost jeho postupu znovu přezkoumala předsedkyně soudu Lenka Krčálová, manželka jednoho z přísedících Kapinusova senátu, která žádné průtahy nezjistila. Její názor nekriticky převzalo i ministerstvo spravedlnosti. Stojí za zaznamenání, že jak paní předsedkyně, tak ministerští úředníci projevili pohrdání názorem předsedkyně Nejvyššího soudu ČR, vycházejícím z přezkumu spisu.

V tísni přispěchal na pomoc Jaromíru Kapinusovi jím právě souzený obžalovaný Karel Peer. Poslal mu dva dopisy, v nichž s odvoláním na poznatky z pobytu ve věznici tvrdil, že Antonín Škrdla není pachatelem přepadení doručovatelek, ale nechal se zavřít na popud Jaroslava Schindlera, který mu za to slíbil finanční odměnu. Soudce nakonec dopisy postoupil okresnímu státnímu zastupitelství, které dalo 20. května 2014 soudu podnět k obnově procesu Antonína Škrdly. Veřejné jednání bylo pak nařízeno na 3. března 2015.

Jaroslav Schindler se proti tvrzením Karla Peera ohradil trestním oznámením. Státní zastupitelství se jím vůbec nezabývalo a připojilo je k soudnímu spisu Antonína Škrdly. V tomto procesu ale Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler nemají žádná procesní oprávnění, takže proti možnému nařčení budou zcela bezbranní. V lepším postavení by byli, kdyby státní zastupitelství věc postoupilo do jejich obnovovaného řízení.

Karel Peer se ale neomezil na pomoc soudci Kapinusovi. Souběžně se pokusil vydírat redakci Znojemského týdeníku, po němž požadoval vyplacení 150 000 Kč pod pohrůžkou zveřejnění poznatků z intimního života zesnulého šéfredaktora Zbyška Dřevojana (viz níže). Redakce na něj v červenci 2014 podala trestní oznámení. Policie byla vůči vyděrači vstřícná: po necelých třech měsících od oznámení suše oznámila poškozeným, že podle ustanovení §159a odst.1 písm.a) tr.ř. postupuje věc Městskému úřadu ve Znojmě k projednání v přestupkovém řízení. Policistka tedy vyhodnotila vydírání jako pouhý přestupek proti občanskému soužití a nedodržením zákonem stanoveného postupu připravila poškozené o možnost podat proti jejímu rozhodnutí stížnost státnímu zastupitelství. Více skutečně pro Karla Peera udělat nemohla.

Selektivní přístup k obviněným uplatňuje také Vrchní státní zastupitelství v Olomouci v málo známém případu rozsáhlých daňových podvodů se škodou ve výši 2,3 miliardy Kč, do nichž bylo zapojeno několik desítek firem a „bílých koní“. Policie zahájila v březnu 2014 stíhání patnácti obviněných a od května 2014 drží ve vazbě obviněného Shahrama Zadeha, českého občana iránského původu, jehož firma poskytla pachatelům úvěr. Policie a státní zástupce ho považuje za hlavu zločinecké sítě. Z několika desítek vyslechnutých svědků jej znají pouze čtyři a usvědčuje ho zejména Petr Pfeifer, který je jeho dlužníkem a podle vlastního doznání je jedním z hlavních zakladatelů, řídících činitelů sítě a příjemcem značného podílu na výnosech. Vypovídá proti Shahramu Zadehovi ve shodě se sdělením obvinění. Státní zástupce je povinen respektovat principy legality a oficiality, tedy z moci úřední stíhat každý trestný čin, o němž se doví. V případě Petra Pfeifera státní zástupce VSZ Olomouc Aleš Sosík pravidel nedbá. Jeho postup je příkladem libovůle, kterou si může dovolit, protože má jistotu beztrestnosti. Pokud si stěžovali obhájci, dostalo se jim vysvětlení, že vyhodnocení jednání podezřelého je věcí volné úvahy dozorového státního zástupce: v tomto případě se ponechává na vůli Aleše Sosíka, zda se podřídí ustanovení zákona, které mu ukládá, aby zahájil stíhání Petra Pfeifera. Působí to dojmem, že státní zástupci stojí nad zákonem.

Na dobrých vztazích s policií donedávna dobře vydělávala recidivistka Hana Šlesingerová. Po řadu let se dopouštěla podvodů, za které ji soudy vždy odsuzovaly pouze k podmíněným trestům. Teprve v roce 2014 po sedmé podmínce se šňůra přetrhla a soudy ji poslaly k výkonu souhrnného trestu sedmi let odnětí svobody do zařízení s případnou adresou Rozkoš 990. Podvody páchala souběžně s horlivým výkonem služby policejní donašečky, na kterou doplatili nevinní lidé nepříjemnostmi trestního stíhání.

Při hlavním líčení vazebně vedeného řízení se odehrála kuriózní příhoda. Paní obžalovaná nechala vložit do spisu dva svazky listin, o nichž tvrdila, že jde o kopie elektronické pošty, kterou si vyměňoval člen spolku Šalamoun, monitorující její proces, s bývalým policistou, jenž patřil k jejím obětem. Na dotaz překvapené soudkyně, jak k e-mailům přišla, vysvětlila, že policistovi bývalí kamarádi se dostali do jeho počítače a kopie pro ni stáhli. Pro úplnost uvádím, že obsah e-mailů byl pro potřeby obhajoby paní obžalované bezvýznamný.

Jistě není obvyklé, aby se vazebně stíhaná obžalovaná dostala ve vazbě ke kopiím elektronické korespondence, ke které neměla mít bez souhlasu jejích účastníků přístup. Je zřejmé, že došlo k nezákonnému nakládání s e-maily, jehož se dopustil především ten, kdo jejich kopie opatřil a doručil do vazební věznice. Proto následovalo trestní oznámení, které ale k ničemu nevedlo. Policie vyslechla podezřelou, která se odmítla vyjádřit k předložené kopii e-mailu kvůli její údajně nízké kvalitě. Tím vyšetřování skončilo a dozorová státní zástupkyně potvrdila, že je to tak v pořádku. Na objasnění věci není zřejmě zájem, protože by vedlo k lidem, kteří se těší přízni orgánů činných v trestním řízení.

Ovšem nejvýznamnějším případem selektivního přístupu ke spravedlnosti stále zůstává kauza bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho. Podle pravomocného soudního rozhodnutí jeho trestní stíhání Generální inspekcí bezpečnostních sborů, které umožnilo exministrovi Janu Kubicemu jeho propuštění z policejního sboru, bylo od počátku nezákonné. Puč ke svržení policejního prezidenta je nesmírně vážná záležitost povahy útoku proti právnímu řádu a vnitřní bezpečnosti státu. Přesto nebyl dosud nikdo volán k odpovědnosti a zřejmě ani nebude. Ochrana pachatelů selektivním přístupem orgánů činných v trestním řízení ke spravedlnosti je v jejich případě neprůstřelná. Nežijeme přece v právním státě, ale ve Švejkolandu.