22.9.2018 | Svátek má Darina


PRÁVO: Argumenty zhýralců

18.8.2012

Ke splnění záměrů Tomáše G. Masaryka při založení státu zbývá vyrovnat významný dluh: uskutečnit odluku církví od státu. Jeho zahlazení prospěje státu i církvím. Cesta vede přes majetkové vypořádání státu s církvemi, jež se díky výnosům z nabytého majetku stanou hospodářsky nezávislými. Jinak rozumné opatření ale díky podezřelému způsobu provedení vládním návrhem zákona naráží na rozhodný odpor velké části veřejnosti, která v něm vidí jeden z dalších "tunelů". Je proto skvělé, že Senát zákon zamítl. Snad se tím poskytl čas rozumným poslancům ODS a LIDEM, aby se odhodlali řídit se při nadcházejícím hlasování svým svědomím a rozumem, nikoli diktátem vedení strany.

Vláda Petra Nečase si pro přijetí zákona a jeho naplnění vybrala snad nejhorší možnou dobu: žádá po veřejnosti, aby spolkla velkorysé zvýhodnění církví vůči ostatním restituentům právě ve chvíli, kdy dochází k nebývalému zhoršování životní situace sociálně nejzranitelnějších vrstev společnosti. Dokonalou ilustrací až karikaturou, dokládající absurdnost zvoleného způsobu narovnání, je ozvláštnění dne zahájení projednávání zákona o majetkovém narovnání státu s církvemi v Senátu oznámením ministerstva školství, že pro nedostatek peněz musí upustit od vyplácení tzv. pastelkovného prvňáčkům: pár korun pro děti se nenajde, pár nicotných miliard pro církve je pro Petra Nečase a jeho družinu maličkost.

Podle průzkumů veřejného mínění zhruba 80 % obyvatelstva nesouhlasí s přijetím a zejména s naplněním zákona buď vůbec, nebo aspoň v předkládané podobě. Bouří se tisíce neuspokojených zemědělských restituentů, kteří již dvacet let marně čekají na odškodnění za majetek zabraný při kolektivizaci zemědělství. Začínají se ozývat i jiní restituenti, jimž se náhrady ze nevydaný majetek vyplácely na základě cen, jež byly ve srovnání s kalkulacemi pro zákon o majetkovém narovnání přímo směšné. Současná podoba zákona tak zakládá nerovnost mezi občany a v tomto smyslu jde proti duchu Ústavy.

Vládní koalice jde přesto tvrdohlavě proti zdi veřejného odporu, podporována varováním kardinála Duky před ústupem ochlokracii (vládě lůzy). Skrývá se za slogan "co bylo ukradeno, musí být vráceno". Mlčí o tom, že se náhrady církvím budou platit z daní těch, kteří byli okradeni čtyřiceti lety života v ekonomicky neúspěšném totalitním režimu, a půjdou k tíži ještě jejich dětem a vnukům. Nebudou vracet ti, kteří kradli, ale okradení okradeným. Petr Nečas a jeho souputníci se dostali do situace připomínající někdejší postavení komunistů: myslí si, že vědí lépe než hloupý lid, co mu prospěje, a vnucují národu proti jeho vůli své pomyslné blaho, o které nikdo nestojí, a to nejen v této věci.

Pro parlamentní opozici je v předvolebním období odpor k přijetí zákona přímo božím darem, a tak se tábory stoupenců a odpůrců ocitly v nelítostném klinči. Po vyčerpání zjevně neúčinných, avšak přece jen jakž takž věcných argumentů se obhájci zákona v tísni utíkají k odmítnutí odporu proti němu odkazem na údajnou výhodnost transakce pro stát a zejména na nicotnost transakčních nákladů: vždyť jde jen o tisícinu státního rozpočtu či o pořizovací cenu patnácti bojových vozidel "pandur". To jsou ovšem argumenty hodné zhýralců, kteří proti duchu křesťanství nevnímají tísnivost hmotné nouze, během života za zdmi vládních paláců se odtrhli od národa a povýšili se nad něj: vyprávět lidem, kteří nemají na chleba, že 1,97 miliardy na první splátku a dalších 1,445 miliard na běžný provoz církví jsou vlastně nicotné peníze, je zvrácenost, byť z matematického hlediska ve vztahu ke státnímu rozpočtu to je pravda.

Na narovnání lze ovšem nahlížet také jinou než jejich optikou. Tak např. celková hodnota vydávaného majetku je větší než předpokládaný státní dluh v letošním roce. Kdyby se použila na jeho jednorázové umoření, rázem bychom se zbavili sedmdesáti devíti miliard nákladů na obsluhu státního dluhu. Nebo: Petr Nečas údajně vyhodil Jiřího Pospíšila, protože požadoval na úhradu quasimandatorních výdajů na provoz soudů a věznic asi polovinu výše zmíněné splátky, ale uspokojení nároků církví mu nečiní potíže.

K narovnání státu s církvemi bude muset nakonec dojít, doufejme však, že nikoli podle současného vládního návrhu zákona. Vládní koalice si jeho prosazování ztížila vyvoláním podezření, že církve zvýhodnila proti ostatním restituentům pochybným nadhodnocením jejich nároků. Veřejnost, jdoucí za hlasem protikorupčních pištců, se právem ptá, zda si naši milí političtí pleticháři za tu péči vyslouží něco víc než posmrtné odpuštění svých nemalých hříchů.

Vláda se spolehla, že předlohy zákonů nepatří k oblíbené četbě "lůzy" a její a církevní agitátoři vykřikují, že nedojde k překročení restituční hranice 25. února 1948. Ve skutečnosti se v §5 odst. a) návrhu zákona (dle senátního tisku 391) jednoznačně uvádí, že skutečností, zakládající nárok na nápravu křivd, je také zábor majetku revizí pozemkové reformy zákonem č. 142/1947 Sb. z 11. července 1947. Pokud mě stařecká paměť neklame, červenec 1947 předcházel únoru 1948. Bude-li zákon přece jen schválen, jistě se najdou další "oprávnění", kteří se budou hlásit, že i jim se stala majetková křivda již před "Vítězným únorem" a budou strkat ruce do kapes daňových poplatníků. Přijetí tohoto zákona spustí lavinu dalších nároků vůči státu.

Vládní a církevní agitátoři se ve veřejných debatách soustřeďují na vysvětlování bezpečnosti mechanismu vydávání nemovitostí, jenž by měl zabránit získání majetku, na který žadatel nemá nárok. Z tohoto pohledu obhajují nepotřebnost výčtového zákona a snad nakonec i mají pravdu. Pokud ale nebyla suma finanční náhrady za nevydaný majetek stanovena odhadem, pak musela být provedena jeho přesná inventura jako základna pro výpočet. Vnucuje se pak otázka, proč nemohl být stejným způsobem podchycen majetek, určený k vydání. Došlo-li při stanovení základny pro výplatu náhrad za nevydaný majetek k chybám, po přijetí zákona to již nikdo nenapraví a neoprávněně přiřčené peníze budou vyplaceny.

Veřejnosti uniká, že s nemovitostmi se mají vydávat i věci movité, které k nim v době záboru patřily. Mohou to být například liturgické předměty, umělecká díla aj. Rozsah tohoto majetku nelze vůbec odhadnout. Je možné, že galerie a musea budou muset vykupovat od církví tyto věci, aby zachovaly celistvost sbírek.

Perličkou je ale způsob stanovení výše náhrad za nevydaný nemovitý majetek. Postup poradenské firmy, která tuto práci provedla, je v důvodové zprávě popsán dosti podrobně a je patrné, že výpočet byl velmi složitý. Našinec pak ale žasne, jak učení ekonomové dospěli k ceně lesní půdy 27,7 Kč/m2, když skutečná průměrná kupní cena v období r. 1995-2010 byla 10,64 Kč/m2. Podobně tomu je i u zemědělské půdy.

Všechny údaje o celkové částce, která má být církvím vyplacena během následujících třiceti let, počítají s inflací ve výši 2,00 %, což je přibližně úroveň r. 2011. Ale v období 1996 – 2011 míra meziroční inflace kolísala od 0,1 % v r. 2003 až do 10,7 % v r. 1998. Odhadovat vývoj inflace na 30 let dopředu je snad možné, ale pouze s použitím křišťálové koule.

Nepovšimnutý zůstává vliv přijetí zákona v současné podobě na budoucí náboženský vývoj v zemi. Od listopadového převratu se počet církví a náboženských společností stále zvyšuje. Na získání majetku cestou využití projednávaného zákona mají nárok subjekty, které jsou ke dni počátku jeho účinnosti registrovány nejméně 10 let. Již dnes existuje skupina církví, mladších deseti let, která se může časem ještě rozrůst. Ty ale nemají nárok podílet se na dobrodiní majetkového narovnání. Zákon tedy navodí protiústavní nerovnost církví a náboženských společností: ty "zavedené" získají v případě jeho přijetí majetek, jehož spravováním si obstarají prostředky na úhradu svých nákladů, ty "nové", některé dosud neznámé, asi půjdou žebrotou.

Je zde ještě další nebezpečí z účinku zákona, o němž se téměř nemluví. Zbohatnuvší římskokatolická církev bude nesmírně silnou kapitálovou skupinou a velkým vlastníkem nemovitostí. S rostoucí mocí ekonomickou se často pojí touha po politickém vlivu, ať přímém či zprostředkovaném. Chování kardinála Dominika Duky i některých dalších mluvčích z těchto dní nasvědčují tomu, že církev by se mohla začít chovat jako aktivní politická síla. To by ovšem byl do jisté míry návrat k poměrům před 28. říjnem r. 1918.

Žhavost tématu se odráží v dění na mediální scéně. Zastánci majetkového narovnání na základě zákona, přijatého v jeho navrhované podobě, cítí, že výsledek zářijové "poslední bitvy" v Poslanecké sněmovně není předvídatelný tak jednoznačně, jak sebevědomě sdělují novinářům. Znervózněli a začali se chovat neurvale. Přecházejí do trapných osobních útoků.

Jejich nelibost v posledních dnech vzbudila spisovatelka Lenka Procházková, která neúnavně burcuje proti přijetí zákona. Její hlas je nevýrazný, ale vystoupení přesto přesvědčivá. Má dobré argumenty, s nimiž si vystačí: nemusí se snižovat k znevažujícímu otírání o protivníky. Mají to s ní těžké, protože proti nim stojí žena s čistou minulostí, chartistka, pronásledovaná předlistopadovým režimem. Je věřící a v disentu spolupracovala s tajně vysvěcenými kněžími. Její protivníky proto vede bezmoc k negentlemenskému chování.

Tomáš Halík ji v Událostech, komentářích dne 10. srpna 2012 opakovaně znevažoval tvrzením, že nemluví pravdu a mlží, ač věcně jí čelil hlavně jen výše zmíněným odkazem na nicotnost transakčních nákladů.

Když se rozhodla vstoupit do politiky kandidaturou do Senátu, aby pro svůj boj proti rozpínavosti římskokatolické církve získala oficiální tribunu, znevážil ji senátor Jaromír Štětina vyslovením podezření, že odpor proti zákonu o narovnání používá jako nástroj k dosažení zvolení. Plivl po ní výrokem, že "hlasité odmítnutí církevních restitucí je dobře prodejné téma. Kandidáta to sice nešlechtí, ale touha být zvolen prohřešek přehluší." Přehlédl, že Lenka Procházková je ve svém konání prokazatelně kontinuální, konjunkturalismus jí je cizí: její cesta od podpisu Charty 77 k vstupu do politiky byla velmi dlouhá, ale přímá. Vede přes spoluzakladatelství Spolku pro podporu nezávislé justice Šalamoun, přes boj za zachování svatovítské katedrály v majetku národa, až k odporu proti nespravedlivému narovnání s církvemi. Nedopouští se mravního přestupku, žije stále ve shodě se svým svědomím.

Bývalý ministr kultury Jiří Besser, spoluodpovědný za konečný tvar projednávaného legislativního zmetku, označil bez bližšího zdůvodnění její způsob předkládání názorů za nevkusný a názory za demagogické. Naložil s ní stejně velkopansky jako s hajným, kterému se v televizní debatě povýšeně posmíval za to, že jako neprofesionál pomáhá své paměti psanými poznámkami.

Perličkou je znectívání Danielem Kortem, jenž neváhal spisovatelce přičíst k tíži komunistickou minulost jejího otce, spisovatele Jana Procházky, jenž podle něj "prozřel, až s ním soudruzi zatočili". Prý "to má v genech". Na tomto výroku lze demonstrovat, jak dlouhý život v prostředí, v němž jsme byli ovlivňováni totalitní ideologií, hluboce zasáhl myšlení lidí: Daniel Korte je přesvědčený demokrat pravicového zaměření a slušný člověk, ale "okádroval" Lenku Procházkovou stejným způsobem, jaký byl vlastní komunistům, tedy podle "třídního" (rozuměj: rodinného) původu. Tehdy platilo, že kdo měl "nevhodné" rodiče, byl vyvrhel. Podle Daniela Korteho to asi platí i v dnešní době.

Lenka Procházková ztratila otce v r.1971, když jí bylo dvacet let. Zemřel mlád a zdá se, že jeho předčasný konec souvisel se šokem z okupace. Pokud ji ovlivnil, pak ji nejspíš svým příkladem uchránil před vábením komunistické ideologie, jemuž naopak podlehli mnozí z dnešních bojovníků za obdarování církví na účet národa, okradeného totalitním režimem.

Kdysi platilo, že spisovatelé jsou svědomím národa. Významně přispěli k záchraně jazyka a národního uvědomění před jejich potlačením pobělohorskou rekatolizací a germanizací, zasloužili se o naplnění nadějí na obnovení samostatného českého státu, v období obou okupací a totalitních režimů udržovali v národě vědomost o hodnotách demokracie a právního státu, někteří položili životy nebo strádali ve vězení. V rumraji konzumního způsobu života dnešní spisovatele není příliš slyšet. Když přece jen jedna spisovatelka zvedne hlas proti nespravedlivému zákonu, div se po ní nehází kamením.



Rozdáváme 32 lahví z nové řady Canpol Babies. Přihlaste se o tu svoji
Rozdáváme 32 lahví z nové řady Canpol Babies. Přihlaste se o tu svoji

Soutěžte o dětskou lahvičku Canpol Babies. Je to snadné!

Diskuse


P. Remeš
8:48
20.8.2012

J. Vintr
21:41
19.8.2012

P. Brodský
12:53
19.8.2012

J. Slanina
17:46
18.8.2012

V. Venc
12:43
18.8.2012

O. Zuckerová
10:48
18.8.2012

P. Brodský
12:30
18.8.2012

O. Zuckerová
17:50
18.8.2012

P. Pavlovský
6:34
18.8.2012

A. Reček
7:35
18.8.2012

P. Sulc
5:04
18.8.2012

P. Brodský
12:22
18.8.2012

P. Brodský
12:29
18.8.2012

Z. Rychlý
18:01
18.8.2012

P. Brodský
12:33
19.8.2012

P. Pavlovský
8:50
19.8.2012

J. Charvát
12:38
18.8.2012

S. Netzer
17:58
18.8.2012

T. Šmilauer
23:44
18.8.2012

počet příspěvků: 25, poslední 20.8.2012 09:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.