5.12.2016 | Svátek má Jitka






PRÁVO: Anatomie závisti a nenávisti

17.3.2012

Skutečně je majetkové vyrovnání důvodem nepopularity církve?

Říká se to často, tak často, že už to skoro vypadá jako pravda: katolická církev svou honbou za znovuzískáním ztraceného majetku ztratila kredit získaný za dob komunistického režimu. Není tedy divu, že jsme se mohli i na Neviditelném psu dočíst z pera jeho vedoucího redaktora a zároveň prvního komentátora Ondřeje Neffa alias Astona: "Jakési sympatie získala [církev] během komunistické éry […] Pokud ale za těch pětačtyřicet let nashromáždila nějaký kapitál důvěry, rychle ho poztrácela a sympatie nepřidal těžko čitelný spor o katedrálu a teď až příliš čitelný zápas o restituce."

Případ svatovítské katedrály odbudeme lehce. Známe-li všechna písmena abecedy – obrazně řečeno – je čitelný velmi snadno. Psal jsem o něm zde skoro na den přesně před třemi lety (Katedrála: bez komunistického práva se neobejdeme). Dnes už se mají věci jinak, současný stav bych nazval příměřím, neboť na základě dohody z 24. 5. 2010 o společné péči byl ze strany církevních institucí ukončen soudní spor a poměry se vrátily ke statu quo ante bellum. Mírovou tečku by pak představoval současný návrh majetkového vyrovnání, jenž katedrálu s přilehlým starým proboštstvím a děkanským domem z rámce restitucí zcela vyjímá (§ 18, písm. 10).

Naopak složitější se mi zdá onen "zápas o restituce". Jsem přesvědčen, že i když s Astonem používáme stejnou abecedu a možná i stejné brýle na čtení, kdybychom se oba pokusili restituční příběh přečíst a znovu zapsat, výsledkem by byly asi podstatně odlišné texty. A vykládat souvislost mezi restitučním klopýtáním vpřed a upadající popularitou církve ovšem znamená oddat se spekulacím naprosto. Snahu o majetkové vyrovnání považuji za jednu z mnoha příčin, pravdaže aktuální, ale též nijak zvlášť podstatnou.

Vycházím ze dvou předpokladů. Za prvé, mezi naší veřejností nebyly žádné konkrétní restituce populární. Nahlédneme-li na výsledky výzkumu ekonomických očekávání a postojů (EOP), prováděného v letech 1990 – 1998 Sociologickým ústavem AV ČR (dostupné v Sociologickém datovém archivu, SDO), vidíme sice, že v obecné rovině roku 1990 souhlasilo 72 % testovaného vzorku obyvatelstva s navrácením majetku původním majitelům, ale hned následujícího roku bylo pro navrácení zemědělské půdy jen 53 % dotazovaných. Restituci majetku spolků podpořilo v listopadu 1993 jen 33 %.

Církevní restituce na tom nebyly o mnoho hůře. Podle Institutu pro výzkum veřejného mínění Českého statistického úřadu (IVVM ČSÚ) by už v březnu 1991 při řešení jejich otázky jen 8 % dotázaných zohlednilo výlučně potřeby církví, zatímco 35 % výlučně potřeby společnosti, zbytek se pohyboval mezi extrémy. V červenci 1991 se pohyboval podíl těch, kteří by církvi nevrátili žádné kulturní památky, půdu ani lesy vždy nad 40 % u všech tří kategorií, do února 1993 stoupl nesouhlas na 50–60 %. Podle výzkumů agentury STEM činila sice v listopadu 2011 míra nesouhlasu s restitucemi 69 %, ale v říjnu 1993 to bylo 76% a v červnu 1994 dokonce 79 %. Nechme stranou otázku, která agentura testovala representativnější vzorek, když se jejich výsledky tolik liší; podstatné je, že ony dvacetileté tahanice neměly na vztah veřejnosti k církevním restitucím velký vliv.

Usuzuje tak celá česká rychle se rozvíjející sociologie náboženství, zastoupená jmény Lužný, Nešpor, Václavík, Vido… Zmiňují sice restituce jako jednu z překážek, postavených mezi věřící a nevěřící, ale zdaleka ne na prvním místě. Můj názor podpírá i výzkum skupinky mladých sociologů převážně ze Západočeské university kteří během rozsáhlé diskuse nad vládním návrhem restitucí z jara 2008 po dobu několika týdnů analysovali zprávy sdělovacích prostředků na toto thema a sledovali jejich vliv na veřejnost. Respondenti měli každý týden odpovědět na otázku, které dvě věci považují za "nejvýznamnější celospolečenské události poslední doby". Jen 54 % z dotazovaných alespoň jednou za celou dobu uvedlo právě restituce. Jejich problematika zajímá navíc převážně lidi starší 50 let, u mladších je ve srovnání se staršími jen třetinová pravděpodobnost, že je thema zaujme, u lidí pod 30 let pak jen šestinová. Je zřejmé, že navzdory silnému mediálnímu lomozu veřejnost církevní restituce jako vysloveně palčivý problém nepociťovala. Zčásti za to mohla sama média, která dvě třetiny tehdejších zpráv ladila v nevěcném tónu a předkládala restituce jen jako další hádku mezi politiky. Takové zpravodajství lidé přijímali bez zájmu, pravým uchem tam, levým ven, hádek byli syti. Podobně jako Aston však reagovali živěji na současné konkrétní dění kolem svatovítské katedrály.

Druhým předpokladem, o který opírám své přesvědčení, že nízká popularita církve s restitucemi dlouhodobě nesouvisí, je logická úvaha. I kdyby se církev svého bývalého majetku dávno vzdala, málokdo by si řekl "no to jsou pašáci, to je od nich milé, hned se mi zdají sympatičtější, ono na tom náboženství asi přece jenom něco bude". To je představa z říše bájí. Většina nesouhlasících totiž vnímá chystaný převod nemovitostí někdejším církevním vlastníkům jako nezasloužený dar, za přirozený stav věcí pokládá státní vlastnictví. I kdyby restitucí nebylo, pořád by se našlo dost a dost křížových výprav, Janů Husů, Bílých hor, svěcených zbraní a pedofilního duchovenstva, aby mohl být každý dnešní český katolík pasován za organisovaného zločince. Příkladem je britský seriál o inkvisici, vysílaný v současnosti Českou televisí. Skutečnost se zdála tvůrcům zřejmě málo hrůzostrašná, a tak ji – aby dosáhli silnějších dojmů na diváka – "vylepšili" nesmyslnými pohádkami. Co si asi tak pomyslí lidé, kteří tuto slátaninu shlédli? Kdepak, jedny restituce navíc už na tom nic zásadního nezmění.

V poslední době pak stojí za zvážení ještě jeden motiv církevní nepopularity: naše veřejnost se stále větším dojetím vzpomíná na plné komunistické hrnce. Neopovrhuji podobnými pamětníky, poněvadž je nad slunce jasnější, že se dřív mnoha lidem vedlo ne-li lépe, tedy alespoň bezstarostněji. Nemohu ale od nich čekat, že se ztotožní s institucí, která nostalgicky vychvalovanému zřízení oponovala. Situace z přelomu 80. a 90. let, kdy se církev těšila většímu porozumění, byla jen anomálií, chvilkovou výchylkou, zrcadlově převráceným obrazem antiklerikální kampaně z počátku I. republiky. Koncem 80. let popularita církve narostla, poněvadž představovala jistou alternativu oproti komunistům, hodně mladých si tehdy mohlo s nevelkým nebezpečím dopřát pocit krotké revolty. Žádné jiné závazky z toho však nevyvozovali, takže když po převratu zmizel ten, proti němuž se vymezili, rozběhli se zanedlouho z velké části do všech koutů světa.

V popřevratové době se také řada lidí rozvzpomněla na svůj křest a s církví to "zkusila". Ale Hospodinovo jho, o němž zpívá žalmista, že je "sladké jako štáva z plástů" (Ostraváci říkají "ščava z plastu"), jim přišlo nadmíru tíživé a shledali, že tudy pro ně životní cesta nevede. Ztracená generace, která o náboženství věděla jen to, co ji naučily soudružky učitelky, vstoupila do kostela spíše se zvědavostí, než s nadějí, a zjistila, že o "černou totalitu" nemá zájem. Mohla církev, na nečekaný nápor málo připravená, příliv zvědavců více podchytit? Někteří tvrdí, že rozhodně ano, já jsem však skeptik. Bylo to mělké nadšení, a proto tak krátkodobé.

Již v této počáteční době se církev ocitla v otázce svého materiálního zabezpečení vůči veřejnému mínění v kleštích, které nelze snadno rozevřít. Lidem se nelíbí, že je placena ze státního rozpočtu a přitom nijak nereflektují, že jde o výnos z postátněného církevního jmění. Kdyby jim chtěla vyjít vstříc, z čeho bude živa? Na druhou stranu zpravidla titíž lidé nechtějí církvi její někdejší majetek vrátit, aby se financovala sama. Zdálo by se, že jde o protichůdné tendence, že nelze odejmout státní podporu a přitom nevydat majetkovou podstatu, z níž stát na podporu církví čerpá prostředky, ale není tomu tak. Církev by podle obecné představy měli ze svého platit věřící.

Ano, nejčastějším doporučením, kterého se církvím dostává, je prostá rada: chcete-li něco, našetřete si. Už v únoru 1993 došel výzkum IVVM k závěru, že financování církve ze státního rozpočtu podporuje pouhých 7 % respondentů a že zdrojem finančních prostředků by podle 25 % mělo být vlastní podnikání a podle 53 % příspěvky věřících. Obdobně v září 1996 došlo 52 % respondentů IVVM k názoru, že církve by měly být zcela soběstačné. Jak dosáhnout soběstačnosti? Zase tím mrzutým nahromaděním majetku, jinak to opravdu nejde. Věřící přispějí, vytvoří se zásoba na horší časy a nepředvídaná vydání a ejhle, máme to tu zpět, ta ošklivá církev už zase hromadí majetek…Ve svých předchozích příspěvcích jsem ukázal, že i o jmění nastřádané z příspěvků lze pod záminkou odčinění pobělohorských konfiskací snadno přijít, aby se kolečko úspor a znárodňování mohlo opakovat. Poněvadž lid si žádá církev chudou žijící výhradně z darů. Nechtějte tedy, milí věřící, od nikoho nic, znovu šetřte a sbírejte mezi sebou! Ale pozor, abyste nenašetřili a nenasbírali příliš mnoho. To je totiž našim majetkovým dozorcům a kádrovákům také podezřelé.

Hned předvedu, co mám na mysli. Populární pražská novinářka Věra Nosková v jednom ze souborů svých rozhlasových feuilletonů, uveřejněných tentokrát pod názvem Přece by nám nelhali (2010), píše o novém klášteře Matky Boží v Novém Dvoře jižně od Toužimi. Od roku 2000 jej buduje řád trapistů na místě trosek bývalého barokního hospodářského dvora kláštera v nedaleké Teplé. Dvůr byl tepelským premonstrátům vyvlastněn roku 1921, v době združstevňování jej převzalo JZD a historické budovy nikoli bez kulturní hodnoty dovedlo do stavu těsně před zřícením. Propadlými střechami místy už prorůstaly stromy. Trapisté ruiny odkoupili, nejcennější část celku se podařilo zachránit, na místě hospodářských budov nyní stojí křížová chodba a kostel. Projekt v duchu minimalismu, mimořádně vhodný pro přísný mnišský řád, získal už několik prestižních mezinárodních cen v architektonických soutěžích. Všechno ale něco stojí: cena za rekonstrukci a stavbu se vyšplhala ke třem stům milionů korun, drtivou většinou z darů a sbírek. České ministerstvo kultury přispělo na obnovu toho, co se z památkových objektů dalo rekonstruovat, osmi miliony korun.

Z toho všeho se ke sluchu Věry Noskové pořádně donesla jen ta kulatá sumička, která jí nedala spát. Naoko trapistům přeje úspěch, málokdo chce na první pohled vypadat jako závistivý nepřejícník, ale "ubytování jednoho mnicha přišlo na víc jak třicet milionů. Peníze prý získali hlavně ze soukromých sbírek příznivců z Čech a Francie, takže co je komu do toho. Stejně tak odpouštíme rozmařilost šlechtě, která v průběhu staletí nechala za hříšné peníze vystavět hrady a zámky." (s. 52) Nemůže snad být větší perfidie! Představte si, třicet milionů na ubytování jednoho mnicha? To tam určitě mají zlaté nejen vodovodní kohoutky a záchodová prkénka, ale i potrubí, a na palec tlusté perské koberce museli zavěsit na stěny a stropy, poněvadž se pro ně nedostávalo podlah. Samozřejmě tomu tak není, vždyť byl vybudován i prostorný kostel a hlavně rozsáhlý hospodářský provoz, díky němuž je klášter soběstačný. To je vskutku rozmařilost! Každý živnostník, jenž investuje do stavby a vybavení své dílny hříšné peníze, by se měl mít před bdělou Věrou Noskovou na pozoru, nebo ho veřejně obviní, že si novou vrtačkou, frézou či soustruhem vylepšuje bytový standart. Snad se podivíte, že se rozčiluji kvůli maličkosti, ale jsou to právě podobné drobné nejapnosti, které soustavně popuzují nezasvěcenou většinu. Není to ostatně jediný přešlap, který si Nosková v textu dovolila, ale to by bylo vínečko z jiného soudku.

Už tak málo nakloněná veřejnost, zpracovávaná navíc neustále podobnými agitátory, samozřejmě s restitucemi zhusta nesouhlasí. Upozorňuji nicméně ty, kteří se ohánějí vůlí "našeho lidu", že náš lid má požadavky občas trochu bizarní. Podle citovaného EOP žádalo ve sledovaných letech 65–70 % respondentů, aby stát zajistil každé rodině bydlení. Vysoké procento voličů požaduje i obnovení trestu smrti. Současné výzkumy jsou varující i pro poslance, kteří proti církevním restitucím nesouhlasem veřejného mínění argumentují. Sami by měli složit mandát, poněvadž parlament v očích veřejnosti požívá ještě méně obliby (16 %), než navrácení majetku. Buďme důslední!

Průzkumy mínění jsou pružným důkazem a jejich obratným výkladem je možno dovodit ledacos. Při odmítání restitucí padá kupříkladu často na váhu i všeobecný pokles věřících podle posledního sčítání lidu z roku 2011, kdy se u nás ke katolické církvi přihlásilo něco málo přes milion obyvatel (10,3 %), tedy asi tolik, kolik jich alespoň čas od času skutečně zajde do kostela. Výsledky sčítání nicméně s průzkumy silně kolidují. V pravidelných měsíčních zprávách Naše společnost, vydávaných od roku 2001 až do současnosti Centrem pro výzkum veřejného mínění AV ČR (CVVM), se pohyboval počet respondentů-katolíků v roce 2011 v rozmezí 23,5–29 %, což ve srovnání s 32 % z prvního měření v únoru 2002 představuje sice jistý, ale nijak prudký pokles. A teď komu věřit? Odpovědím na dobrovolnou otázku při sčítání? Každý čtenář Bible přece ví, že sčítání je trestem, seslaným z dopuštění Božího na vzpurné lidstvo (II. Samuelova, 24, 1–12)? Anebo se spolehnout na dotazníkovou akci, o jejíž representativnosti a spolehlivosti si mohu myslet cokoli?

Z řečeného plynou následující závěry: zásadní nevůle veřejnosti vůči církevním restitucím se datuje od počátku 90. let, není to novinka. Přesto nelze říci, že by řečená nevůle z dlouhodobého hlediska zásadně ovlivňovala obecný pohled na církev – mezi církví a necírkevní většinou se nahromadila řada překážek a restituce jsou teprve kolikáté v řadě. Závislost je spíše opačná – je to malá vstřícnost k církvi a věřícím, která brání většímu porozumění pro restituce, tak jako se projevovala nedůvěra k soukromým rolníkům a podnikatelům na reservovaném postoji k navrácení jejich rodinného majetku.

Heslo "církev důvěru prohospodařila" lze přijmout do diskuse, nepopírám, ale s obecnou platností, ne konkrétně spojené s restitucemi. Diskutovat by se přitom musel i aspekt, jak vysokou míru důvěry získala (neměli bychom propadat velikášskému bludu!), do jaké míry ji promarnila sama a o co ji záměrně připravili oponenti (viz článek M. Freiové Ztratila církev po listopadu kredit? RC Monitor 25/2009, s. 7–9). Analogická situace nastala po II. světové válce, z níž vyšla česká církev s ještě větším "kapitálem důvěry", než který si nahospodařila později během střídavého vzdorování a úhybného kličkování před totalisující komunistickou mocí. Proto se na ni takřka okamžitě po osvobození zaměřila negativní propaganda, do které se ochotně zapojil každý pokrokovec. I tak niterný básník jako Vladimír Holan považoval za nutné uveřejnit v únoru 1946 v Tvorbě otevřený dopis papeži Piu XII., podle Rudého práva hlavnímu válečnému štváči. Za takových poměrů nebylo divu, že už po pěti letech probíhaly procesy proti "vatikánským špehům" za širokého souhlasu veřejnosti. Uvádím to jen jako historickou parallelu, samotný fakt totiž není překvapující u církve, jejíž zakladatel během jediného týdne slyšel "hosanna" i "ukřižuj". A dnes? Jaké postavy jsou v očích lidu obecného symbolem církve z dob vzdoru proti komunismu? Zcela samozřejmě to není arcibiskup Beran, ani kněží Bula, Bunža a dál podle abecedy až ke Zgarbíkovi, nýbrž suspendovaný páter Plojhar.

Kdybych měl sám odpovědět, co je příčinou nízké popularity církve, usoudil bych, že je to kromě historických resentimentů nedostatek "dobrých zpráv" o ní v éteru. Sdělovací prostředky jsou samozřejmě instinktivně přitahovány "špatnými zprávami" a o církvi informují do značné míry jednostranně. Představte si pro srovnání, jaký by měli čtenáři názor na kopanou, kdyby se dozvídali výsledky jen prohraných zápasů národního mančaftu? Ale vidíme, že i když se dobrá zpráva naskytne, oficiální církevní mluvčí ji zpravidla nedokáží plně využít ve prospěch zlepšení mediálního obrazu před veřejností.

Jasně si uvědomuji, že změna obrazu je běh na velmi dlouhou trať, poněvadž se ne velká, ale ani ne úplně zanedbatelná část veřejnosti "dobrým zprávám" z církevního prostředí za každou cenu brání a nachází si pohotově vlastní vysvětlení. Když v hlasování mezi 12 000 pacienty získala nemocnice sester boromejek v Praze pod Petřínem titul nejlepší nemocnice roku 2006, tak si zkrátka jeptišky ty hlasy posílaly samy v přestávkách mezi modlením. Když úřady zveřejnily „mapu zločinu“ z roku 2010, na níž je vidět, že kraje s vyšší religiositou trpí zároveň menší mírou kriminality, byla to čirá náhoda a žádná souvislost prostě neexistuje. A loni, když byla při vyhodnocení státních maturit mezi deseti prvními školami tři církevní gymnasia, pak to bylo tím, že jejich žáci jsou zvyklí místo kreativního myšlení tupě memorovat a tento druh zkoušky jim zkrátka vyhovuje. Někdy to vypadá už jako předsudečný afekt: při výše odkazovaném výzkumu STEM z listopadu a prosince 1994 odpovědělo na mírně sugestivní otázku, zda má církev v naší zemi příliš mnoho vlivu, souhlasně 40 % dotázaných, avšak na neutrální otázku, jak posuzují vliv církve v naší zemi, odpovědělo jen 22 %, že se jim zdá přílišný. Hodnotitel shledával rozpor pozoruhodným, já nikoli: stačí přece říci "církev" a "přílišný vliv" a dost našich krajanů začíná vidět rudě.

Když užívám pojmů "církev" a v protikladu k němu "necírkevní většina", "veřejnost" a podobně, cítím, že to je vyjádření velmi zjednodušené, rozhodně ne ideální, poněvadž na rozdíl od plynulého přechodu vnucuje nesprávnou představu dvou ostře odlišených skupin. Jsou to pomocné zkratky, ze kterých radost nemám. Na skutečné vydělování příslušníků církve z širšího celku jsou ale jiní, větší mistři. Z levicových kruhů pořád zaznívá, že se při vyjednávání s církvemi nikdo neptal občanů. Jakoby snad katolíci byli občany jiné republiky?

Tak nyní položím na závěr otázku já, jako občan. Komunisté nedávno navrhovali, ať se o restitucích rozhodne v referendu, čímž – mimochodem – opět ukázali, že jejich drzost nemá mezí. Takže: kdo se ptal lidí, když se po únoru 1948 "znárodňoval" majetek? Kdo se ptal vašich rodičů a prarodičů, jestli chtějí odevzdat své zděděné a nahospodařené jmění státu? Ptali se na to komunisté někoho, kromě svých straníků, kteří byli prý ostatně tak chudí, že mohli ztratit jenom okovy? Rozhodně ne. Byli jsme oholeni a ještě jsme se museli tvářit, že nás to těší. Tak proč by teď, když se křivdy částečně napravují, s tím měli souhlasit všichni, i potomci tehdejších holičů? Proč ke spáchání bezpráví stačí rozhodnutí odhodlané menšiny, ale s jeho nápravou musí souhlas projevit všichni, i věrní synové těch, kdo ho páchali? Není to příliš velký ústupek násilí? Tady už nejde v první řadě o majetek, česká církev je jenom zlomeček celosvětového katolicismu, který přežil mnohem větší pohromy, než je sem tam nějaká spoliace, a bohdá ještě přežije. Ale jde o důležitý signál do budoucna pro naše děti a vnuky – násilí se vyplácí.

Končím nyní svůj několikadílný seriál příspěvků o veřejně šířených bludech, nahromaděných okolo majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi. Za pár týdnů, 28. dubna, uplyne dvacet let od neúspěchu prvního návrhu obecného zákona, řešícího tuto část restitučního procesu, a přece je to problém dosud otevřený. Děkuji především redakci Neviditelného psa za poskytnutí nemalého prostoru, kterého by se mi jinde tak snadno nedostalo. Děkuji i čtenářům, kteří obětovali svůj čas a mé předlouhé úvahy přečetli a snad i promysleli, ať už souhlasně či nikoli. Nepodařilo se mi do článků vtělit vše, co jsem měl připraveno, především k otázce původu církevního majetku, na niž jsou navázány nespoutané představy o Bílé hoře, robotách, desátcích a podobně. Vyjádřit se k tomu v několika málo odstavcích je pro mne zatím nemožné, chci-li psát jako historik a ne jako žurnalista. Ale jsem přesvědčen, že diskuse kolem církevních restitucí zdaleka nekončí, takže budu mít snad ještě někdy příležitost ukázat, kde končí výsledky dosavadního bádání a kde už začíná pověst.

Děkuji panu Janu Váněmu z FF ZČU za zpřístupnění obtahů článku F. Kalvas, J. Váně, M. Štípková, M. Kreidl: Rámcování a nastolování agendy. Dva paralelní procesy v interakci. Sociologický časopis (48) 2012, č. 1, s. 3–37 [v tisku].

Předchozí příspěvky z cyklu "Komunistické pohádky pro sociální demokraty" možno vyhledat zde.

Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici



Diskuse


J. David
17:51
17.3.2012

J. Václavíková
22:31
17.3.2012

M. Prokop
0:09
18.3.2012

J. David
0:34
18.3.2012

J. Krásenský
7:13
18.3.2012

J. David
9:38
18.3.2012

J. Václavíková
23:05
18.3.2012

K. Křivan
15:58
17.3.2012

J. David
18:08
17.3.2012

J. Krásenský
7:25
18.3.2012

A. Čepek
8:40
18.3.2012

J. David
9:29
18.3.2012

J. Václavíková
15:01
17.3.2012

J. Anděl
21:48
17.3.2012

P. Jášek
11:22
17.3.2012

M. Kosejk
10:17
17.3.2012

A. Čepek
13:56
17.3.2012

J. David
14:35
17.3.2012

M. Kosejk
15:09
17.3.2012

J. David
17:13
17.3.2012

J. David
17:26
17.3.2012

M. Kosejk
18:46
17.3.2012

M. Kosejk
18:54
17.3.2012

J. Václavíková
22:22
17.3.2012

J. Václavíková
22:24
17.3.2012

J. David
0:44
18.3.2012

J. Václavíková
23:04
18.3.2012

V. Mlich
7:51
17.3.2012

V. Heidlerová
16:38
17.3.2012

J. Schwarz
7:43
17.3.2012

M. Gavlák
5:57
17.3.2012

J. Schwarz
7:45
17.3.2012

M. Kosejk
9:49
17.3.2012

A. Čepek
13:59
17.3.2012

V. Běhal
15:53
17.3.2012

M. Gavlák
21:31
17.3.2012

J. Krásenský
7:36
18.3.2012

A. Čepek
8:57
18.3.2012

M. Gavlák
21:29
17.3.2012

P. Pavlovský
2:03
17.3.2012

M. Kosejk
10:21
17.3.2012

počet příspěvků: 42, poslední 18.3.2012 11:05









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.