Mezi lidem si Václav Klaus svou nynější amnestií popularitu nezíská. "Lid" totiž amnestie neschvaluje z principu, a to podle hesla, že lumpové přece patří za mříže! "Lid" ale naštěstí tvoří lidé a pro většinu z nich mají pojmy jako soucit a odpuštění pořád ještě nějaký obsah.

Faktem na druhé straně je, že i mezi lidmi se jako odstrašující příklad dodnes traduje amnestie, kterou udělil před 23 lety Václav Havel: tenkrát opustily brány československých věznic dvě třetiny z tehdejších 31.000 uvězněných – aby se mnozí z nich zakrátko ocitli za mřížemi znovu. Klausova amnestie se naproti tomu má týkat asi jen 7000 osob, tedy třetiny dočasných obyvatel českých věznic, jichž je celkem kolem 21.000.

To ale zdaleka není jediný rozdíl: za úsvitu obnovy demokracie u nás nerozhodovaly o tom, na koho se amnestie vlastně vztahuje, postupně nezávislé soudy, jako tomu bude teď, ale ředitelé věznic. A ti – ať už z obav z nových poměrů anebo ze snahy Havlovo gesto zesabotovat – pustili vězně hromadně ven ze dne na den, aniž by přemýšleli, co s nimi bude dál a jestli mají třeba aspoň peníze na vlak. Teď snad už na rozdíl od minulosti funguje, a to přinejmenším v podobě charitativních a občanských iniciativ, cosi jako záchytná síť pro ty, kteří se z vězení nemají kam vrátit.

Že by se opakoval tak masivní nárůst kriminality jako v roce 1990, není tedy pravděpodobné i z tohoto důvodu. Nehledě na to, že z vězení teď půjdou hlavně ti, kteří tam jsou za delikty, u kterých je otázka, zda je opravdu nutné, aby je stát trestal rovnou pobytem za mřížemi. Což samozřejmě neznamená, že v některých konkrétních případech, například pokud se dostanou na svobodu usvědčení korupčníci, to veřejnost nebude chápat jako vysloveně nefér.

Ve skutečnosti bývá ale slepá spravedlnost zpravidla férovější i za těchto okolností: stačí si vzpomenout, jak dlouhý je seznam sporných individuálních milostí, které za dobu svého prezidentování udělili jak Václav Havel, tak Václav Klaus. A to i v tak prapodivných případech, jako byla na počátku letošního roku kauza ředitelky Metropolitní univerzity Anny Benešové, odsouzené za podplácení a zpronevěru, kterou Václav Klaus omilostnil s tím, že se musí starat o nemocného manžela. Což ovšem mohla tak jako tak, jelikož jí soud udělil podmíněný trest. Anebo v případech Karla Steiningera, odsouzeného za podvody s lehkými topnými oleji, podnikatele Zdeňka Kratochvíla nebo Tomáše Maliny, usvědčeného ze stamilionového podvodu, kteří se nástupu do vězení vyhýbali z vážných zdravotních důvodů, aby se ze svých neduhů po Klausově omilostnění rázem zotavili. V tomto ohledu je současná částečná amnestie, vyhlášená k 20. výročí ČR, spravedlivější jednoduše proto, že obsahuje podmínky platné pro všechny.

Zvláštností je nicméně paragraf, kterým se zastavují ta trestní řízení, trvající už déle než 8 let. Tedy ta, která byla zahájena před 1. lednem roku 2005, pokud se nejedná o trestní stíhání vedené proti uprchlému, a pokud by případná trestní sazba nepřesáhla 10 let. Zajímavé by bylo nejen zjistit, kolik takových případů je, ale především, co tak dlouhou prodlevu způsobuje. Zatím je známo jen to, že by se tento paragraf mohl týkat například obviněných v kauze podvodů v Komerční bance nebo H-systému. Tedy osob, u kterých je na místě podezření, že platí své brilantní právníky především za to, aby se před soud pokud možno nikdy nedostaly. Současná amnestie teď jejich snahu zpečetí.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6