29.9.2016 | Svátek má Michal






PRÁVO: Aktivismus soudů, premonstráti a Hradišťko

3.7.2014

Vracím se touto úvahou k již známému a publikovanému případu obce Hradišťko, která na základě žaloby Královské kanonie premonstrátů na Strahově a na tuto žalobu navazujícího rozhodnutí soudů, včetně soudu Ústavního, je povinna vydat pozemkový majetek, na kterém se nachází taková část obecní infrastruktury, že to ohrožuje samotnou existenci této obce. Dnes se totiž již Kanonie domáhá žalobou, aby obec byla povinna tento majetek vyklidit…

Problém však nespočívá pouze v rozsahu nemovitého majetku, který má obec církevní organizaci vydat, ale především v tom, že majetek je vydáván na základě soudního rozhodnutí, která alespoň do jisté míry (!) předcházelo vydání zákona č. 428/2012 o majetkovém vyrovnání s církvemi. Pokud by totiž obec měla „vydávat“ podle tohoto zákona, patrně by ničeho vydávat nemusela, neboť podle tohoto zákona nejsou obce povinnými osobami.

Obecné soudy nejprve nárok žalující strany neuznaly a žalobu zamítly. Šlo o rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.4.2006 a rozsudek Krajského sodu v Praze ze dne 1.9.2005. Tyto však zrušil Ústavní soud svým nálezem ze dne 24.6.2009 ve věci I.ÚS 663/06. Svůj nález opřel nikoliv překvapivě o svá předchozí rozhodnutí např. ve věci II.ÚS 528/02, Pl ÚS 20/05 a další, z jejichž odůvodnění zcela obecně vyplývá, že Ústavní soud je „odpovědný za dodržování ústavního pořádku v České republice“ a v případě „dlouholeté nečinnosti Parlamentu České republiky“ může „k plnění této povinnosti povolávat i obecné soudy“. Jinými slovy: v takovém případě mohou soudy nahradit rozhodnutí zákonodárce a věc neupravenou zákonem samy rozhodnout, jako by zákonodárcem byly.

Jistě lze namítnout, že nečinnost zákonodárce je stejným projevem jeho vůle jako činnost, a nelze tedy pouhou nečinnost považovat za nějaká havarijní stav, který by musely soudy napravovat, jak by tomu oprávněně bylo v jiných případech, např. tehdy, pokud by se zákonodárce dotkl základních náležitostí demokratického právního státu. Ale o to mi zde nejde.

Jde o to, zda tento soudcovský aktivismus může pokračovat i poté, co vytýkaná „dlouholetá nečinnost Parlamentu České republiky“ skončila a problematika řešená soudy namísto zákonodárce již zákonodárcem rozhodnuta a upravena byla, jako se to stalo v tomto konkrétním případě. Poté, co rozsudky obecných soudů byly shora uvedeným nálezem Ústavního soudu zrušeny, obecné soudy žalobě vyhověly a rozhodly o povinnosti obce vydat již zmínění pozemkový majetek. O ústavní stížnosti proti těmto rozsudkům znovu rozhodoval Ústavní soud a svým nálezem ze dne 7.1.2014 ve věci i.ÚS 263/12 stížnost zamítl.

A zde se dostáváme k meritu věci, k důvodům pochybnostem o tom, zda tímto rozhodnutím byl ústavní pořádek České republiky skutečně respektován. Ústavní soud totiž rozhodoval v době, kdy již byl účinný zákon č. 428/2012 zákon o majetkovém vyrovnání a církvemi, a zamítnutím stížnosti tak „potvrdil“ platnost soudních rozhodnutí, která by mohla být s již přijatým zákonem v rozporu. Zákon č. 428/2012 nabyl účinnosti již 1.1.2013 (!) a Ústavní soud dal zjevně přednost rozhodnutí soudů před zněním zákona. S tímto problém se Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu vypořádal takto: „Skutečnost, že v mezidobí (po podání ústavní stížnosti) byl přijat zákon č. 428/2012 o majetkovém vyrovnání s církvemi (…), je nerozhodná, neboť v předložené věci logicky nemohly aplikovat úpravu, která byla v zákoně 428/2012 přijata až později. Na uvedené situaci nemění nic ani skutečnost, že není účinnou právní úpravu může stěžovatelka považovat za příznivější.“

Skutečně? Jestliže obecné soudy rozhodovaly o této věci proti svému původnímu právnímu názoru a až jen na základě názoru Ústavního soudu, podle kterého zde měla existovat nečinnost Parlamentu, pak otázka času, v kterém bylo rozhodováno, resp. stav, kdy tu již žádná vytýkaná nečinnost není, je rozhodujícím faktem. Obecné soudy jistě nemohly rozhodovat podle neexistující právní úpravy, ale tím, domnívám se, nemůže být řečeno, že této povinnosti je zbaven v okamžiku svého rozhodování Ústavní soud. Zejména pokud v dalším odůvodněná svého nálezu dále poněkud překvapivě uvádí: „Soudy v době, kdy rozhodovaly v mezích, ve kterých rozhodovaly, nemohly budoucí právní úpravu předjímat, neboť otázka, zda obce mají být či nemají být osobami povinnými podle (různých) restitučních zákonů, je obecně předmětem uvážení zákonodárce, nikoliv nalézáním práva.“ Otázka, proč tedy nebyla dána přednost „uvážení zákonodárce“, tak zůstává nezodpovězena…

Zdaleka nejde, jak již to u takových nálezů bývá, jen o otázku právního názoru. Jde o mnohem širší problém stavu obecného právního vědomí občanů a jejich pocitu existence či neexistence spravedlivého rozhodování veřejné moci obecně a soudů zvlášť. A že k řešení vážného společenského problému, totiž že těmito restitucemi je realizován zákon proti vůli velmi podstatné části občanů, ani shora uvedený nález Ústavního soud ani stanovisko Kanonie premonstrátů (která se již striktně ohradila proti mému již publikovanému požadavku na zohlednění postavení obce a jejích občanů) zdá se mi zcela zjevné…

Psáno pro Českou justici 30. 6. 2014

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je zástupce ombudsmana



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.