Senát předsedy Petra Šimůnka Obvodního soudu pro Prahu 3 zprostil obžaloby vysokoškolského studenta Václava Římana, syna ministra Martina Římana. Ten byl obžalován z těžkého ublížení na zdraví, jehož se měl dopustit tím, že pobodal jiného studenta. Poškozený útok přežil. Je předčasné nad rozsudkem příliš jásat, protože dosud není pravomocný. Pokud by se odvolal státní zástupce, žádné nemilé překvapení v odvolacím řízení by nebylo vyloučeno. Nicméně Václav Říman měl štěstí, že u osudného konfliktu byli svědci a hlavně že narazil na uvážlivého, pečlivého soudce, svědomitě pracujícího s důkazy, který netrpí posedlostí trestat za každou cenu a uznal, že obžalovaný jednal v situaci nutné obrany. Svou roli jistě sehrál také přístup státního zástupce, který netrval tvrdě na odsouzení.

Přestože předpokládám, že soudce Petr Šimůnek věc rozsoudil správně, nebo právě proto, při čtení zprávy jsem pocítil hořkost. Vybavil se mi jiný případ s třemi bodnutími nožem, dle mého názoru rovněž zasazenými v situaci nutné obrany. Stal se v roce 2000 mladé ženě, která pobodala náhodného společníka, jenž rovněž přežil, a pronásleduje mě jako prokletí již čtyři roky marného usilování o záchranu nevinné. O případu jsem poprvé psal na jaře 2004, kdy jsem jeho protagonistku nazval Adélkou Vražednicí. Obžalovaná na rozdíl od Václava Římana nenarazila na soudce typu Petra Šimůnka a nenašel se žádný svědek, který by jí pomohl.

Podle vyprávění poškozeného byl útok jím naprosto nezaviněný. Naproti tomu Adélka vypráví, že se ji její společník Erik pokusil znásilnit. Vše se odehrálo ve tmě, na opuštěném místě, bez svědků, hlavními důkazy byly výpovědi obou účastníků incidentu. Proběhla dvě trestní řízení: proti Adélce pro pokus o vraždu, proti Erikovi pro pokus o znásilnění. Oba účastníci v nich vystupovali souběžně ve dvou rolích: jednou jako obžalovaní, podruhé v postavení svědků-poškozených. V situaci absolutní důkazní nouze záleželo jen na úsudku soudce, na kterou stranu se přikloní.

Adélčin soudce neuvěřil na nutnou obranu a přiklonil se k vyprávěnce poškozeného, bez ohledu na to, že domněnka nevyprovokovaného napadení nesouhlasila s psychologickým a psychiatrickým portrétem obžalovaného. Ilustrací spolehlivosti jeho úsudku jsou dva rozsudky, jež vynesl: napoprvé odsoudil mladou ženu za pokus o vraždu k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, podruhé, při nezměněné důkazní situaci, za těžké ublížení na zdraví na tři roky s podmíněným odkladem na čtyři roky.

Jak mohl v téže věci dospět k tak zásadně rozdílným, od sebe navzájem vzdáleným rozsudkům, je otázka pro psychologa nebo psychiatra, ne-li pro orgány činné v trestním řízení. Nebo navozuje otázku, zda tento soudce není společensky nebezpečným činitelem. Na hodnocení z druhého rozsudku pak setrval: od jeho vynesení zastává názor, že nepodmíněný trest, uložený odvolacím soudem, je nesmyslný a neplní výchovnou funkci. S tímto veřejně pronášeným názorem provedl čtyřikrát řízení o povolení obnovy procesu. Všichni jsme očekávali, že nositel takového názoru musí obnovu řízení povolit, a věřili jsme, že v obnoveném procesu se obžalovaná domůže zproštění. Nestalo se tak: soudce návrh na povolení obnovy řízení čtyřikrát zamítl a vyjádřil se, že případ Adélky Vražednice je předurčen k řešení pro pana prezidenta…

Odvolací soud se nedal zmást úspěšnou ústavní stížností, ani úspěšnou stížností pro porušení zákona, kterou ve prospěch odsouzené podal exministr Pavel Němec, a pouze zmírnil právní kvalifikaci činu z pokusu o vraždu na těžké ublížení na zdraví a snížil jí trest na pět let. Všechny další pokusy o záchranu nebožačky ztroskotaly: nový podnět ke stížnosti pro porušení zákona nechal ministr Jiří Pospíšil práchnivět šestnáct měsíců a pak rozhodl zaslat jeho předkladatelům jednověté vyrozumění, že k podání stížnosti neshledal důvod. Taktéž neuznal za nutné nechat přezkoumat způsobilost soudce, vynášejícího schizofrenní rozhodnutí o nepovolení obnovy procesu, k výkonu funkce. Pan prezident se pochopitelně nepodřídil mínění soudce, že má tuto věc vyřídit, a postupně zamítl několik žádostí o milost.

Adélka se nakonec vypracovala na vzornou vězenkyni. 10. září 2008 bude mít za sebou polovinu nespravedlivého trestu a bude moci požádat o podmíněné propuštění. Vzhledem k jejímu chování během výkonu trestu lze očekávat, že soud její žádosti vyhoví. Vrátí se konečně na svobodu. Dva a půl roku zničeného života, náklady na obhajobu a neúspěšná řízení o povolení obnovy jí nikdo nevrátí, po zkušební dobu nad ní bude viset hrozba návratu do vězení na druhou polovinu trestu. Snad se bude moci utěšovat, že vůbec přežila, když se pouze náhodou zdařila její záchrana při sebevražedném pokusu, jímž reagovala na doručení příkazu k nástupu trestu. Její soudci budou bez výčitek svědomí soudit dále, nejspíš ničíce lidské osudy vydáváním dalších sporných rozsudků.

Věru, Václav Říman měl skutečně mimořádné štěstí… kéž ho neopustí, pokud dojde k odvolacímu řízení.