1.5.2017 | Svátek práce






PRÁVA ZVÍŘAT: K možným postihům za týrání zvířat

13.6.2007

Jak už to tak bývá, podrobnějším studiem se rozkrylo mnoho dalších problémů, a zejména nedozírné hlubiny mezer v našem právním řádu. Faktem ale zůstává, že naše správní orgány i orgány činné v trestním řízení mají dostatečný právní rámec k tomu, aby v případě týrání zvířat mohly konat, a pokud tak s výmluvami nečiní, jejich odkazy na nedostatečnost právní úpravy pouze odkrývají jejich právní bezvědomí.

A protože pojem "správní orgán", nebo "orgán činný v trestním řízení" je právní konstrukce, za níž se skrývají zase jenom lidé, končíme tam, kde jsme začali - u jednotlivců, kteří buď chtějí konat, a pak konají, což v souladu se zákonem mohou, nebo konat nechtějí. Tosce jsem poslala mail, a protože si myslím, že zvyšovat právní vědomí v oblasti ochrany zvířat je v této společnosti přímo mou povinností, dovolte mi pokusit se o vysvětlení některých věcí v následujícím výkladu, ač v zájmu srozumitelnosti poněkud zjednodušeném.

Z podstaty věci musím začít jedním z velkých kodexů a podle mého názoru vrcholným předpisem v hierarchii soukromoprávních předpisů a chartou soukromého práva jako celku - občanským zákoníkem. Proč? Protože zakotvuje status zvířete, bez jehož zákonné definice se dál nedostaneme. Alespoň ne u nás.

I. Občanské právo

Jistě nikoho neudiví, že předmětem občanskoprávního vztahu jsou především věci. Věc v právním smyslu teorie vymezuje většinou jako ovladatelný hmotný předmět (cihla je třeba takový pěkný příklad), či ovladatelnou přírodní sílu (např. elektrická energie, i když u té je ta ovladatelnost spíše sporná, než bezvýhradná), které obojí slouží potřebám lidí, tj. mají užitnou hodnotu. Kdo je z mé generace, může nostalgicky vzpomenout na lekce z marx-leninské politické ekonomie, které nám natloukly do hlavy rozdíl mezi hodnotou a užitnou hodnotou.

Jaký to mělo praktický smysl, nevím. Živá zvířata je třeba považovat za zvláštní druh věci v právním smyslu, a jako taková mohou být proto i ona předmětem prodeje či darování (tj. mohou být zcizována - pozor, neplést s odcizením, jde o dvě různé věci), mohou být předmětem vlastnictví, podílového spoluvlastnictví, či společného jmění manželů. Zvíře se může vlastníkovi ztratit, vlastník může být odpovědný za škodu zvířetem způsobenou, právě tak, jako za neoprávněné zásahy do práv sousedů. Řečí zákona - ve smyslu ust. § 119 odst.1 zák.č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen občanský zákoník, ObčZ), je zvíře věcí movitou, a podle § 123 ObčZ právem vlastníka je předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.

Protože však zvíře je živý tvor, který stejně jako člověk může pociťovat bolest a utrpení, je jeho právní režim podroben ještě zvláštní právní úpravě, která zajišťuje jeho ochranu, a to i vůči jeho vlastníkovi - zákonu č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších změn a doplnění.

Pokud se zvíře ztratí, či je opuštěno, občanský zákoník to neřeší žádným speciálním ustanovením, ale podrobuje jej režimu ostatních věcí.V ust. § 135 ObčZ je jednak upraveno nakládání s věcí ztracenou, skrytou a s věcí, jejíž vlastník není znám, a jednak se zde výrazně projevuje nové hledisko na posuzování způsobu nabývání vlastnického práva. V případě věci ztracené, tj. i ztraceného zvířete, je nálezce 1) nejdříve povinen vydat věc vlastníkovi, za 2) není-li vlastník znám, odevzdat ji obci, na jejímž území k nálezu došlo, a 3) pokud se vlastník o věc nepřihlásí do šesti měsíců od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví této obce. To vše platí přiměřeně i na věci skryté, jejichž vlastník není znám, a na věci opuštěné.

Rozdíl mezi věcí skrytou a opuštěnou spočívá v tom, že u skryté věci chybí vůle vlastníka vzdát se vlastnictví, a vlastník ji vědomě utajuje před jinými osobami, kdežto u opuštěné věci musel vlastník, byť i mlčky projeveným právním úkonem, vyjádřit vůli vzdát se vlastnictví (např. takovým odložením nebo odhozením věci, kde nepochybně nejde jen o pouhé uložení věci, protože vlastník ji nemíní po kratší nebo delší dobu užívat). Z této konstrukce vyplývá povinnost obce se o věc starat půl roku od odevzdání namísto vlastníka věci, poté nadále jako vlastník.

Jedná se ale o soukromoprávní normu, konstrukce práv a povinností je založena na "co není zakázáno, je dovoleno", takže vzhledem k absenci direktivně zákonem stanovené povinnosti se toto ustanovení různým způsobem obchází. Z logiky této normy tak sice vyplývá, že by o ztracená a opuštěná zvířata mělo být postaráno via nálezce - obec, na jejímž území k nálezu došlo, praxe bývá odlišná. Jde tedy opět o problém důsledné aplikace zákona, nikoliv jeho existence či kvality.

Podle důvodové zprávy k jedné z novelizací zákona na ochranu zvířat byly údajně upraveny a doplněny pojmy natolik, že zejména pojem "opuštěné zvíře" přináší ve svém důsledku značné zjednodušení při přenechání nalezeného opuštěného zvířete a snížení finančních nákladů obcí, jejichž zákonnou povinností je se o nalezené věci, v tomto případě zvíře, postarat. Je zde kladen důraz na skutečnost, že majitel zvíře opustil s úmyslem se jej zbavit, tj. učinil opatření znemožňující identifikaci majitele. V takovém případě lze nakládat se zvířetem jako s věcí opuštěnou, nikoliv ztracenou, a lze ji dát ihned novému zájemci bez půlročního čekání, zda se o ně nepřihlásí jeho majitel.

Opuštění je projevem vůle - vzdání se vlastnického práva. Obec k takovým věcem nabývá vlastnické právo, i když je znám předchozí vlastník opuštěné věci, z povahy věci vyplývá, že následky opuštění nastávají okamžitě, půlroční lhůta se neuplatní. Tolik důvodová zpráva - v podstatě hovoří jen o legálním nabývání opuštěných zvířat, nikoliv o konkrétních povinnostech obcí vůči nim. A kde že jsme to skončili? Zase u jednotlivců na úřadech, u městské policie, v útulcích.

2. Trestní a správní právo

Trestní zákon (z.č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších změn a doplnění, dále jen TrZ), přestupkový zákon (z.č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších změn a doplnění) a zákon na ochranu zvířat proti týrání jsou normy veřejnoprávní, založené na principu "co není zákonem dovoleno, je zakázáno". Trestní zákon je jedním ze dvou velkých trestních kodexů, a jenom v tomto zákoně lze najít skutkové podstaty trestných činů (tj. co je trestným činem), a trestní sazby za spáchané trestné činy.

Týráním zvířat se však zabývá jediný paragraf, který dříve upravoval trestný čin příživnictví. Přináší to zábavné momenty zejména při hledání judikatury a literatury, ale jinak to moc povedená právní úprava není. V § 203 TrZ je stanoveno: Kdo týrá zvíře, ačkoliv byl za obdobný přestupek v posledním roce postižen nebo za takový čin v posledních dvou letech odsouzen, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem (odst. 1).

Kdo utýrá zvíře, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem( odst. 2). Odnětím svobody až na dvě léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném (odst. 3).

K výkladu tohoto ustanovení, tj. co je to týrání a kdy je možné pachatele postavit před soud, slouží právě a zejména zákon na ochranu zvířat, a také judikáty. Zjednodušeně je možné říci, že jsou to rozhodnutí vyšších soudů (zejména Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu), které za určitých podmínek slouží k výkladu konkrétního ustanovení zákona v konkrétním souzeném případě soudům nižšího stupně.

Nabízí se slovo precedens, ale judikátům chybí obecná závaznost precedentů, a rovněž ucelený systém práva, v němž mohou již učiněná rozhodnutí sloužit srovnatelně se zákonem k dalšímu rozhodování. U nás máme kontinentální systém psaného práva (opět velmi zjednodušuji ), takže se pro informace obracíme především do zákonů, a již učiněná rozhodnutí používáme jen podpůrně.

Judikáty

Judikatura k tomuto ustanovení je poměrně skoupá, a vztahuje se především k trestnému činu příživnictví, což byl původní § 203 TrZ. Jeden z judikátů říká, že týráním zvířete je nutno především rozumět jednání uvedená v § 4 zákona č. 246/92 Sb., na ochranu zvířat, a je jím i omezování výživy zvířete včetně jeho napájení, jakož i bezdůvodné vyvolávání nepřiměřeného působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy.

Jestliže v důsledku těchto jednání dojde k úhynu zvířete, jde o jeho utýrání ve smyslu ust. § 203 odst. 2 TrZ. Račte si pod těmito slovy představit širokou škálu jednání odporného lidského šmejdu zejména ke zvířatům hospodářským a pokusným, a nebudete daleko od popisu toho, co vlastně ti pachatelé provedli, podrobnosti si raději odpustím.

Podle dalšího rozhodnutí utýráním zvířete ve smyslu ust. § 203 odst. 2 tr.zák. je každé usmrcení zvířete způsobem, které mu působí nepřiměřenou bolest, popř. jemuž předchází vystavení bolestem či šokujícím prožitkům, a to i trvajícím po kratší dobu, pokud toto vystavení bylo mimořádně intenzivní. Je jím např. usmrcení psa jeho shozením z velké výšky na zem. K tomu netřeba komentáře.

Pokud jde o komunitární právo (zjednodušeně - právo EU), existuje rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, které se týká čl. 10 Úmluvy, tj. svobody projevu, nikoliv týrání zvířat jako takového. Jde o to, že když novinář ve městě, které je střediskem norského průmyslu lovu tuleňů, napíše do novin, že byl jako pozorovatel na lovu tuleňů, a že na lodi konkrétní lidé stahovali tuleně z kůže zaživa, nikoho nezajímají ti tuleni a hrůzné praktiky při jejich lovu a lov jako takový, ale svoboda projevu, právo na informace, a ochrana osobnosti a dobrého jména těch zrůd, které v novinách jmenoval. Pravděpodobně šlo o tulení mláďata, ale to už je jenom moje spekulace. Možná je toho víc, ale já jsem žádné další judikáty nenašla.

K ustanovení § 203 TrZ jako takovému lze mít mnoho výhrad. Nečiní totiž z hlediska potrestání rozdíl mezi týráním a utýráním zvířete, pouze v případě utýrání nevyžaduje předchozí trestní nebo přestupkovou recidivu protiprávního jednání pachatele, tj. že pachatel byl pro obdobný přestupek (týrání) postižen nebo za takový čin odsouzen. V případě "pouhého" týrání předchozí odsouzení pro týrání nebo postižení za přestupek podmínkou trestnosti činu je. Záměr zákonodárce z tohoto úhlu pohledu tedy zejména směřoval k trestně-právnímu postihu pouze recidivy popsaného jednání, což je z etického hlediska nepřijatelné. Pamatuji si debaty kolem uzákoňování trestnosti týrání zvířat, a jedním z argumentů útlocitných obránců lidských práv bylo, že je třeba zamezit nadměrné kriminalizaci ve společnosti (a nikoliv týrání zvířat).

Z tohoto hlediska je pikantní, že odsouzení pro uvedený trestný čin je vyloučeno tehdy, pokud pachatel v uplynulých dvou letech sice uvedený trestný čin spáchal, ale jeho trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno. V tomto případě nedošlo k odsouzení, a proto je nutno na takového pachatele hledět, jako by nebyl odsouzen, což je v tomto případě rovněž nepřijatelné.

Přestupková recidiva

Jedním z dalších znaků skutkové podstaty trestného činu dle ust. § 203 odst. 1 tr.zák. je přestupková recidiva, tj. že pachatel byl pro obdobný přestupek v uplynulém roce postižen. Za tento přestupek zákonodárce považuje přestupek podle ust. § 28 zák.č. 246/92 Sb. na ochranu zvířat, který v odst. 1 písm.c) stanoví, že přestupku na úseku ochrany zvířat proti týrání se dopustí fyzická osoba, která poruší jinou povinnost, stanovenou tímto zákonem a obecně závaznými právními předpisy vydanými na jeho základě.

Podle tohoto zákonného ustanovení se osoba, která poruší povinnost, kterou jí ukládá § 6 zák.č. 246/1992 Sb., tj. povinnost zvíře neopustit s úmyslem se ho zbavit nebo je vyhnat, stejně tak osoba, která se dopustí týrání podle odst. 4 cit.zák., dopustí přestupku. Vzhledem k tomu, že dodnes neexistuje centrální registr přestupků, nelze fakticky zjistit, zda-li podezřelý ze spáchání trestného činu podle § 203 odst. 1 tr.zák. byl v minulosti postižen pro přestupek podle ust. § 28 zák.č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání.

Vzhledem k tomu, že přestupková recidiva je základním znakem skutkové podstaty trestného činu podle ust. § 203 odst. 1 tr.zák. (tj. podmínkou, aby se tím soud vůbec zabýval), měly by orgány činné v trestním řízení v maximálním možném rozsahu zjistit, zda se pachatel uvedených přestupků nedopustil (ale ta praxe, že). V této souvislosti by tedy bylo třeba centrální registr přestupků vybudovat, a zamezit tak trestní nepostižitelnosti pachatelů, kteří se dopouštějí týrání zvířat opakovaně, aniž by za to nesli jakékoliv důsledky, a to čistě z formálních důvodů.

Opuštění zvířete

Ustanovení § 4 odst.1 písm. s/ zák.č. 246/1992 Sb. za týrání považuje i opuštění zvířete s výjimkou zvířete volně žijícího s úmyslem se ho zbavit nebo zvíře vyhnat, tj. i opuštění zvířete je zákonem kvalifikováno jako jeho týrání, a je tedy trestné podle § 203 tr.z. shora uvedeným způsobem. Pro zkoumání skutkové podstaty trestného činu je rozhodující zákonné vymezení týrání zvířat, tj. že zákon v § 4 zák.č. 246/1992 Sb. říká, co je týrání, ale vzhledem k tomu, že bylo judikováno, že týráním zvířete je nutno především rozumět jednání uvedená v § 4 zák.č. 246/1992 Sb., může to být i jiné, než zákonem (tímto ustanovením) vymezené jednání, naplňující smysl zákona a skutkovou podstatu trestného činu, za použití analogie. Takže do pojmu týrání zvířat může být zahrnuto pro potřeby trestního stíhání (a jak praví § 28 zák.č. 246/1992 Sb. řízení o přestupcích) veškeré porušení povinností uložených tímto zákonem. Bude velmi záležet na výkladu rozhodujícího orgánu, a jsme opět u lidí.

Vzhledem k tomu, že dle ust. § 203 TrZ je jedním z možných trestů i zákaz činnosti, lze tak v trestním řízení zakázat pachateli i držení a chov zvířat; nabízí se ovšem otázka reálné vymahatelnosti takto uloženého trestu zákazu činnosti. Ale když se chce… I zákon 200/1990 Sb. o přestupcích v § 11 odst. 1 písm.c) umožňuje uložit jako sankci zákaz činnosti, a to samostatně i s jinou sankcí. Samotný zákon 246/1992 Sb. jako speciální právní norma tedy zákaz činnosti nezná, ale lze jej v přestupkovém řízení, které upravuje zák.č. 200/1990 Sb. jako norma obecná, uložit právě podle § 11 odst. 1 písm.c) i za přestupek týrání zvířat.

Dnešní výklad tedy skončím odpovědí na shora položenou otázku - ano, i opuštění zvířete lze kvalifikovat jako jeho týrání. Ano, i jiné jednání v rozporu se zákonem na ochranu zvířat proti týrání může být týráním, nejen porušení shora citovaného § 4.

Ano, týrání zvířete může být trestným činem. A protože jsem téma zdaleka nevyčerpala, mohu se příště specielně věnovat zákonu na ochranu zvířat, předpisům souvisejícím (např. zákonu o myslivosti) a řízení o přestupcích, nebo čemukoliv jinému v této souvislosti. A kolegům právníkům, kteří v této chvíli dočetli, ryčí cosi o vrácení diplomu a přikládají si chladivé náčinky na zpocená čela, bych se ráda omluvila za spáchaný kompromis mezi přesností a srozumitelností.

 

Ela Hostomská


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


Karla
2:46
10.6.2008

Václav Urbánek
2:46
20.1.2008

zana
21:13
13.6.2007

radanova
14:29
13.6.2007

radanova
14:27
13.6.2007

Beda
20:06
13.6.2007

radanova
15:30
14.6.2007

tosca
20:48
14.6.2007

Jana Bu.
12:21
13.6.2007

Beda
12:49
13.6.2007

Vave
11:19
13.6.2007

Li
10:36
13.6.2007

Bláža
13:49
13.6.2007

alimo
9:47
13.6.2007

Beda
9:01
13.6.2007

alimo
9:50
13.6.2007

MaRi
8:50
13.6.2007

tosca
8:34
13.6.2007

Jiří Růžička
8:33
13.6.2007

Ela
8:44
13.6.2007

Jiří Růžička
19:09
13.6.2007

Zdena b.p.
8:04
13.6.2007

Xerxová
6:52
13.6.2007

počet příspěvků: 31, poslední 10.6.2008 02:46









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !