Pražská primátorka u mne skončila, když prohlásila, že Pražané jsou poněkud zpovykaní městskou dopravou. Doneslo se to ke mně jako ke kdekomu po drsném kolapsu dopravy v pražském centru. Měla jsem smůlu, že jsem zrovna někam jela – tedy vlastně nejela, jízdou se to nazvat nedalo. Tramvaj popojížděla beznadějně zacpanou žižkovskou ulicí, dostat se přes čtyři zastávky jí trvalo doslova hodinu. Pěšky bych tam byla za čtvrtinu času. Proč jsem tedy radši nešla pěšky? To je docela jednoduché: nejdřív jsem doufala, že se zácpa uvolní, a když jsem pochopila, že z toho nic nebude, vztekle jsem seděla a měřila čas.

Snažila jsem se najít nějakou omluvu – že se něco stane, něco zacpe cestu a nedaří se to odstranit, že žádný systém, ani tramvajová síť nefunguje vždycky dokonale. Prostě náhoda. Když jsem se pak vracela domů z obvodního úřadu, tramvaje ještě pořád nejely. Neměla jsem chuť zase zakoušet na vlastní kůži, jaké to je, a vydala jsem se do centra. Bylo to všude skoro stejné – dlouhé fronty tramvají a aut, naštvaní řidiči a chodci. Možná to vlastně líčím zbytečně, každý přece už něco podobného zažil.

Pražská doprava dlouho fungovala přímo příkladně, uvědomovala jsem si to při každé návštěvě cizích měst, kde to sice taky fungovalo, ale ne tak skvěle jako v Praze. Před lety jsem musela týden co týden cestovat za nějakým překladatelem, abych s ním udělala rozhovor, což mnohdy znamenalo, že musím někam, kde jsem ještě nebyla a kam neznám cestu. Webová stránka mi sdělila, kam musím jet, kde a na co přestoupit a v kolik co jede. A všechno opravdu platilo! Pak jsem se schválně v každém cizím městě na zastávce dívala, v kolik má jet tramvaj nebo autobus, a kontrolovala, zda to tak skutečně je. Někdy bylo, většinou ne. Byla jsem na Prahu nezměrně pyšná. Tomu se tedy dnes říká „zpovykanost“?

Když jsem slyšela, jak se na Pražany dívá primátorka, ukrutně mě to naštvalo. Neubylo by jí, kdyby se slušně omluvila a vysvětlila, co všichni víme: že se chyba stane. Chyba se bohužel zjevně stala větší, než se na první pohled zdálo. Jak v pražské infrastruktuře, která dává dost viditelně najevo, že je zpuchřelá a že si správa města až příliš dlouho myslela, že co funguje, bude samo od sebe fungovat navždy. Tak ovšem kdesi v politické komunikaci: projeví-li občané nespokojenost s něčím, co nefunguje nebo funguje špatně, slyší od lidí, které pověřili správou věcí veřejných, různé nelichotivé až urážlivé poznámky na vlastní adresu – a co nefungovalo, nefunguje dál. Pražská primátorka není jediná, kdo dává občanům nebo třeba neziskovým organizacím najevo, že je jí úplně fuk, co si o ní myslí. Dá se pochopit, že pak budou volit radši ty, kteří s nimi aspoň mluví slušně a jsou ochotni – nebo se tak tváří – naslouchat jejich steskům. To zvládne kdejaký populista – a politická scéna se mění natolik, že by to člověk ještě před pár lety pokládal za nemožné…

LN, 6.4.2018