Tak jsme se konečně dočkali, Blanka už blankuje, sláva je ovšem pokažena vědomím, že se stavba nejdelšího evropského silničního tunelu opozdila o čtyři roky a že stála dvakrát tolik, než se počítalo původně. Ale ono je to s těmi pompézními stavbami vždycky tak. Stařičký profesor V.V. Štech, jedovatý jak zub kobry, rád vyprávěl o peripetiích stavby Obecného domu na dnešním náměstí Republiky se zvláštním přihlédnutím k Alfonsi Muchovi. Ten nabídl, že vyzdobí Primátorský sál zcela zdarma, a nechal si zaplatit, a teď si pan profesor vždycky dal záležet na zdvojené míře jedovatosti, osum tisíc zlatejch za barvičky a pemzlíky. Vyprávěl to rád a často.

Ano, pompézní stavby se vždy prodraží. Jen si připomeňme miliardy nalité do Kongresového centra, dříve Sjezdového paláce, byly tam nality, aniž se to na funkčnosti nebo spíš nefunkčnosti nějak viditelně projevilo. To je stavba, která spolu s hlavní budovou České televize na Kavčích horách zaslouží osud hotelu Praha. Stavby nesené duchem nabubřelého vědomí komunistické vševládnosti, kdy se hledělo na všechno možné, jenom ne na účelnost a hospodárnost. Kdyby mi Praha patřila, tak by obě tyto stavby jely. Místo nich bych dal zřídit park.

Ono by toho bylo víc jinak, kdyby mi Praha patřila. Například bych sdělil všem firmám účastným na tunelu Blanka, že ode mne už neuvidí ani korunu a ať zapomenou na vizi, že v mé Praze někdy postaví třeba psí boudu. Nejvíc bych si smlsnul na Inženýrských dopravních stavbách, které tunel dozorovaly.

„Už nikdy,“ řekl bych panu IDS. „Ani krejcar. Ani pětník. A kdyby se mě někdo ptal na reference, doporučil bych mu, aby se raději trefil brokovnicí do kolena, než aby si s vámi něco začal.“

Jenže Praha mi nepatří a nevypadá to na to, že by se tento stav změnil. Tunel je už průjezdný, Pražané se ještě chvilku budou bavit nevýslovně trapnou reklamní kampaní Metrostavu, že Blanka není tunel (ale on je to tunel tunelovatá a Metrostav by si v mé Praze taky neškrt), ale pak se na vše zapomene a stavba bude sloužit dál a za deset, dvacet, padesát let to bude úplně putýnka, kolik stál a kdo se na tom napakoval.

Opravdu nejsem proti velkým stavbám zaujatý. Naopak, miluju je a dychtivě sleduju jejich průběh. Takto jsem sledoval přípravy Lahovického mostu s oběma tunely na Pražském okruhu. Bylo to denervující čekání, jak se dlouho nic nedělo. Až jsem se vrátil jednoho večera domů a radostně jsem hlásil: „Stavba zahájila!“

Ano, jak jsem tak jel po odbočce ze Strakonické směrem na Zbraslav, spatřil jsem u škarpy muže opírajícího se o lopatu. To byl on, počáteční bod zašmodrchané úsečky, na jejímž druhém konci stál papaláš ozbrojený nůžkami, aby přestříhl zahajovací pásku.

A víte, že si nevzpomenu, v kterém roce to bylo, natož abych si pamatoval, o kolik byla stavba prodražena?

LN, 21.9.2015