Rok se s rokem sešel a byla dvě smutná výročí. První, 7. prosince, nebylo našimi médii snad vůbec vzpomenuto, přestože v ten den před 64 lety zahynulo v Pearl Harbouru 2300 námořníků a civilistů.

O 39 let a 1 den později, 8. prosince, byl zavražděn jeden jediný člověk. Nepříčetný vrah tehdy vpálil pět kulek do těla skladatele, hudebníka, zpěváka, člena nezapomenutelné hudební skupiny Beatles a bojovníka za mír, Johna Lennona.

Zatímco tragédii na Havaji si připomíná celá Amerika, Lennonova smrt zasáhla celý svět a dokonce i v komunisty ovládaném Československu se našli odvážlivci, kteří se v den Johnovy smrti začali scházet u zdi na Velkopřevorském náměstí. Byla to nejen vzpomínka, byl v tom i kus vzdoru proti tehdejšímu režimu, proto také policie tato nepovolená shromáždění rozháněla a zeď s obrazem Lennonovy tváře, pomalovanou hipísáckými barvami a vzory nechávala přemalovat. Nebylo to moc platné, za rok se tu mladí obdivovatelé Lennona sešli znovu a u zdi zapálili svíčky.

Po Listopadu už nebylo nutno projevovat nějaký odpor proti režimu, nicméně lidé se tu v den Lennonovy smrti scházeli dál. Bohužel, v čím dál menším počtu a když před pěti lety nechvalně známá skupina "umělců" celou zeď přemalovala hnusnou brčálovou zelení, zdálo se, že se vzpomínáním u zdi je konec. Nebyl. Navzdory těmto ubožákům, kteří se dokáží akorát tak vykálet v galerii, žije zeď dál, stále hraje všemi barvami a je - třebaže už zašlá a opršelá - i častým cílem cizinců zavítavších do Prahy.

Nejen díky této tradici jsem si myslel, že v den 25. výročí Lennonovy smrti se zde sejde neobvyklé množství lidí. Nemýlil jsem se, bohužel ale v negativním slova smyslu. Vpodvečer jsem totiž u zdi nalezl postávající skupinku ani ne třiceti lidí, část stála v půlkruhu kolem nástěnného pomníčku a zbytek v hloučku okolo tří kytaristů, kteří hráli a zpívali písničky Beatles. Jeden postarší, vlasatý a vousatý hippie zpíval s sebou, texty znal, ale moc rozumět mu nebylo. Byl totiž ožralý jak slíva a spíš než se slovy měl potíže s rovnováhou. Nicméně na Lennonovu zeď nezapomněl a přišel se k ní podívat. Spousta jeho vrstevníků v chladném dni už neměla chuť a náladu (taky je začínají bolet klouby a trápí je spousta dalších neduhů) a ti mladší dnes vzpomínají na Johna Lennona spíš v teple hudebních sálů a sálků. Inu, časy se mění, příští rok taky možná vyrazím do nějakého klubu poslechnout si kvalitní revivalovou kapelu než falešně zpívající dobrovolníky u Lennonovy zdi.

I když, kdo ví. Třeba mi ta chvíle nad svíčkami v mrazivém večeru na malostranském náměstí přijde jako vzpomínka na Lennona příhodnější, ne tak zašlá jako mnoha jiným. Na druhou stranu, proč potom nevyrazit za muzikou do nějakého klubu, že?