Říká se, že bez zdravého sebevědomí se člověk velmi obtížně prosazuje. To je zřejmě velmi pravdivý výrok. Nicméně lidská společnost na druhé straně také velmi těžce přijímá sebevědomí přehnané. Takové přehnané sebevědomí hraničící se samolibostí. To vše mi prolétlo hlavou po zprávě Lidových novin o tom, že pražská ODS nechce, aby Kaplického Národní knihovna stála na Letné a následném mediálním humbuku.

Stalo se to ostatně v den, kdy do Prahy dorazila zpráva o tom, že mezinárodní spolek architektů kritizuje výběrovou komisi, která dílo Kaplického vyhlásila jako vítěze veřejné soutěže, z toho, že nedodržela podmínky veřejné soutěže. Sám Jan Kaplický se jaksi „neudržel“ a v Událostech na ČT1 se otřel o ODS s tím, že by nám dnes tato strana chtěla „diktovat“ vkus a to že jsme už zažili díky čtyřicetileté diktatuře KSČ.

Primátor Prahy Pavel Bém pak v těch samých Událostech opět vysvětloval, že se v současnosti vůbec nejedná o problém politický nýbrž odborný a že on souhlasí s těmi názory odborníků, kteří realizaci Kaplického návrhu Národní knihovny na Letné nedoporučují. Konečně média zmínila i postoj bývalého českého prezidenta, který spojil realizaci Kaplického knihovny na Letné s konáním olympiády v Praze, a to tak, že pokud je Praha „ovládaná ODS“ proti stavbě na Letné, on je zase proti uspořádání olympiády v Praze.

Extravagantní, i mně osobně se nelíbící návrh nové Národní knihovny na Letné, který vzešel z mezinárodní architektonické soutěže, musel vzbudit rozporuplné reakce. S tím ostatně museli autor projektu i výběrová komise počítat. Kaplický sám pojal své dílo jako jakýsi „průlom“ do českého prostředí, v němž se nedaří prosazovat nové moderní architektonické prvky. Kritikové jeho díla jsou tak dle něho vesměs lidé neznalí a omezení. Ředitel Národní knihovny Ježek se zpočátku hlasitě vybraného díla zastával a kritiku návrhu Kaplického rovněž paušálně odmítal. Proto jsem s poměrným zadostiučiněním vyslechl jeho názor v Událostech, který již připouštěl možnost úprav projektu či jeho realizaci na jiném místě Prahy. Realistické je zejména Ježkovo konstatování, že proti vůli Prahy se žádná nová budova Národní knihovny nepostaví.

Zdá se mi proto, že samotný autor díla Kaplický začíná poněkud ztrácet půdu pod nohama. Místo aby dokázal své dílo věcně i místně obhájit, vypouští drzé formulace o „politickém pozadí“ celé kauzy. Snaží se proto svést celý problém do ryze politické kauzy, kde na jedné straně stojí světové umění, které má být „tupou politickou mocí“ umlčeno a zneváženo. Na takový způsob argumentace určitě část české veřejnosti slyšet může. Je však nutné si uvědomit, že právě touto argumentací Kaplický ukazuje svou malost. Ve světle těchto okolností se i já přikláním k tomu, aby „chobotnice“ zůstala pouze na papíře.