Historie Jedličkova ústavu je notoricky známá, proto se omezím jen na pár slov, která si dovolím odcitovat z webu Jedličkova ústavu.

"Jedličkův ústav v Praze na Vyšehradě byl v tichosti otevřen k 1. dubnu 1913. Byl ustaven a přes čtyřicet let provozován Spolkem pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků v Praze.

Ústav zahájil svoji činnost v malém domečku ve dvorním traktu budovy zvané Polsko v ulici V Pevnosti 4 (celá budova byla v té době nájemním bytovým domem). Ještě před první světovou válku spolek pro JÚ dokoupil celou budovu V Pevnosti 4. V březnu 1922 byla v již dříve zakoupeném objektu v ulici Na Pankráci 13 zřízena ortopedická ambulance a nemocnice s dvěma operačními sály a dvaačtyřiceti lůžky."

O vznik ústavu se zasloužil rod Jedličků s profesorem MUDr. Rudolfem Jedličkou v čele. Byl to pán velikého, laskavého srdce, který realizoval svoji ideu o začlenění lidí s postižením do běžného života.

Pro děti s postižením nechal vyprojektovat novou školní budovu, která byla v roce 1926 po profesorově smrti otevřena. Kdo z laskavých čtenářů tuto "Novou budovu" viděl, musí mi potvrdit, že profesor Jedlička si dal záležet na tom, aby se děti s postižením učily v prostředí přívětivém, plném slunce a zeleně.

K "Nové budově" přináležely pozemky se zahradami. Nic bych za to nedala, že profesor Jedlička to zařídil tak, aby děti s postižením měly dost prostoru a hlavně slunce. Aby škola v budoucnu nebyla obestavěna dalšími budovami.

I Hlavní město Praha, jako zřizovatel Jedličkova ústavu, se stará, aby se děti cítily dobře, velkým nákladem vybudoval nový pavilon, rehabilitační bazén a jistě se na fungování Jedličkova ústavu podílí soustavně.

Proto nerozumím tomu, že totéž Hlavní město Praha je svolné s tím, aby před okny školy Jedličkova ústavu vyrostl zděný monolit, který zastíní okna tříd až do druhého poschodí. Podrobnosti lze najít na webu Jedličkova ústavu.

Nepíši svůj text proto, že bych snad měla něco zásadního proti Slavoji Vyšehrad či proti kopané jako celku. Jak říkal můj prapředek, nemám fousy na to, abych posuzovala, jak moc je Slavoj Vyšehrad slavný a jak moc se na zápasy hrnou diváci, že je třeba stavět tak velikou tribunu.

Píši jej proto, že se, nejspíš naivně, domnívám, že se snad ti, kteří o této stavbě rozhodují, zamyslí nad tím, jaké důsledky ona stavba bude mít.

Píši jej proto, že bych si moc přála, aby se k "boji" školy a rodičů dětí s postižením přidali třeba i někteří z vás.

Píši jej proto, že jsem se setkala s rodiči dětí, cestou jsem potkávala děti na vozíčcích a hlavou mi šla otázka - kdo a proč chce těmto dětem vzít slunce?

Píši jej proto, že i mně je jasné, že tyto děti nemohou svoji školu vyměnit za jinou, nemají možnost výběru.

Rodiče dětí s postižením jsou silní a stateční, perou se s těžkým osudem svých dětí se samozřejmostí, která mne vyvedla z míry. Nežádají nic, než trochu slunce pro své děti.

Je to mnoho?

Nechci laskavého čtenáře dojímat, jen informovat o problému, na který jsou rodiče krátcí i s pomocí vedení školy, jež se snažilo stavbě tribuny zabránit všemi korektními prostředky.

Při hledání informací na internetu jsem našla, mohu říci, krédo profesora Jedličky. Myslím, že je stále platné:

Není důležité člověku, aby žil dlouho, ale aby člověk byl uspokojen svým způsobem života a šťasten svým konáním. Je-li v tomto štěstí člověka obsažen i kousek štěstí jiných, pak je život krásný.