29.5.2016 | Svátek má Maxmilián, Maxim






POZNÁMKY: Kontext krásného, evoluce literatury

17.7.2014

Nenamlouvejme si, že autor těchto poznámek toho kterého čtenáře případně i nepohorší, když tvrdí, že spisovatel, který si nemusí knižní vydání svého rukopisu financovat, natožpak takový literární autor, jehož sebevědomí povyrostlo na nekritickém a tendenčním zájmu médií, nebývá z nejzpůsobilejších k eliminaci v sobě zakonzervovaných tvůrčích postupů a k nahlédnutí oboru, jímž žije, jako pouhou fázi doširoka rozmáchlého hledačství. Totiž: hledačství hardwarem a softwarem podporovaným. Uvážíme-li, že za podstatou jakéhokoliv uměleckého díla je zároveň egotouha tvořitele zůstat přítomen i po biologickém odchodu a zároveň antropický imperativ zkoušet, zkoušet a zase zkoušet, pak spisovatelstvo jako by se zakuklilo do lucidního snění. Není možná, abychom těch čtyřicet, padesát let psali a dvacet třicet knížek vydali, aby si nás generace nepamatovaly! Není možná! Takto se nesmí (s NÁMI) zacházet …

Můžeme bez zaváhání potvrdit z nepřeberných vlastních zkušeností, že druhá polovina devadesátých let a začátek dvacátého prvního století byly ve společenství českých spisovatelů obdobím nesmiřitelného odporu k novým technologiím. Osobní počítače a mobilní telefony měli spisovatelé za příčinu poklesu čtenářského zájmu o svá díla a první vznikající literární servery považovala spisovatelská veřejnost takřka za zločin. Za ohrožení jednoho každého.

A přece je tak samozřejmým, že čas plyne a evoluce kultury člověka (pozemské civilizace) s ním. Vše, docela vše je o příběhu.

Život staletého a tisíciletého příběhu fabulovaného, v lidové slovesnosti i v literatuře umělé gradujícího vždy podle reálné předlohy evoluce kultury, se naplňuje. Cestu mu zastoupil příběh kvalitativně jiný, interaktivní. Způsobilo to či zasloužilo se, jak čtenář uváží, technologické batole.

Poprvé: jde o kontext. Rovina estetična už nemá hranice a my bychom zprimitivněli, pologramotní, kdybychom konečně neporozuměli kybernetikům a informatikům. Tamodtud zní: „... nové technologie – interaktivní digitální média – se samy staly nejúžasnějším uměleckým dílem dneška. Nejrozšířenějším dílem interaktivního umění je z toho hlediska interface člověk - počítač.“ (Jana Horáková, Jozef Kelemen: „Kouzlo a síla interakce“; studie. In: „Kognice a umělý život“: Opava: Slezská univerzita, 2005.) Uvážíme-li, že toto vědecko-estetické vyjádření vniká do prostorů vesmíru, jak nás nemá neoslovit mystično? Mystik básník se k věci postavil takto: „Ale jsou i takoví / kteří přišli na svět / bez zábran / překročili Rubikon / pak vesmír // a teď se oklikou / vracejí až // K SOBĚ.“ (Theofil Halama: „Doznání“.)

Podruhé: jde o kontext. Již od Jana Nerudy víme, že člověk není fenoménem výlučně pozemským. Je bytostí kosmickou, a estetické vjemy k němu transponují technologie z reálných, světelné roky vzdálených příštích domovů. Vskutku, roviny poznatelného a estetického nemají hranice. Což vůbec lze nepovšimnout si předmluvy astrofyzika Grygara k českému vydání Barrowa „Vesmíru plného umění“ (Jota, poprvé 1999)? Jiří Grygar v ní konstatuje, že „... zcela nečekaně se v tomto století vynořilo nové kritérium správnosti vědeckých koncepcí, totiž jejich elegance nebo, chcete-li, krása. Ukázalo se totiž, že lepší vědecké teorie bývají bez výjimky ty, které jsou krásnější, jakkoliv je pojem krásy vědecky zdánlivě neuchopitelný, a zvykli jsme si jím poměřovat spíše díla umělecká.“ A ještě lapidárněji autor sám: „Tradiční náhled na vědu a umění jako na protichůdné ´světonázory´ je v historickém kontextu nesprávný.“

Notabene více již nepochybujeme, že krásné je nedělitelné od lidského konání a poznání. To divergentní myšlení, které samo o sobě ostatně za krásno považujeme rovněž, odhaluje jsoucno jako zdroj, ale opravdu (nevyčerpatelný) ZDROJ esteticky pozitivních podnětů. Zdá se nám, že jediným úskalím se potom jeví být rozličná individuální míra vnímatelových dispozic k vyhodnocení.

Což je, a to si nezakrývejme, problém i nejednoho psavého.(*) S léty se ovšemže našli tací jedinci, kteří viděli a věděli. Nivó nenivó v literárně-společenském prostředí panující, identifikovali se i za cenu osamělosti. Když jsme v červnu roku 2006 položili Michalu Černíkovi otázku, zda „je umělecká literatura oborem konečným a zda digitální technologie nepřivodí jeho zánik nebo splynutí s jinými tvůrčími obory“, známý slovesný umělec zauvažoval: „Umělecká literatura by měla být oborem konečným, elektronické digitální technologie jí mohou jen dávat ještě jiné formy prezentací. Nemyslím tedy, že by stály proti sobě, ale naopak navzájem by se mohly podmiňovat. Tady však záleží na člověku, na kvalitě společnosti, na zákonech, na stimulech, které podpoří takovou symbiózu umění a digitální techniky a nedovolí zvítězit komerci.“ (Míníme, že citovaný názor má dokumentárně-historickou hodnotu.)

Ostatně Černík zřejmě poprvé ve větším rozsahu elektronicky publikoval už ve filozoficko-umělecké kompozici ZONTY, druhém to subprojektu průkopnického digitálního útvaru Litterate (Písek: Občanské sdružení V-ART, 2000-2004). Uvedl se v ní básní „Sražte mne nebesa“ a cyklem drobných literárně-publicistických črt, z kterých hloubkou postřehů zaujala obzvláště črta „Peklo začíná v člověku“. A v roce 2001 vyšly Černíkovi v ZONTY-edici básnické sbírky „Nechtěj obývat vichry“ a „Cena dětství“, a staly se kvalitní protiváhou „děl“ sebekritiku postrádajících grafomanů. Z historického hlediska patřily vůbec k prvním na českém internetu dostupným elektronickým knihám oplývajícím průkazným estetickým účinkem.

V tomto místě je nám ovšem třeba (jen po povrchu) se plést, ale nezaplést do „řemesla“ informatikům. Je nám třeba uvědomit si, že personal computer, který jsme nazvali technologickým batoletem, disponuje jedinou (batolecí) „hrstičkou“ umělých neuronů. V lidském mozku je biologických neuronů dva až tři miliony na milimetru krychlovém. Přes tento propastný nepoměr dokáže PC být tvořivě při tom, když pod rukama a v myšlenkách jeho biologického partnera vzniká umělecký výtvor skýtající přehršel počlověkovských pocitů – krásného. Na pojmy počlověkovských a pocitů klademe obzvláštní důraz o vícero významech.

Nuže, tento flexibilní tvořitel, Michal Černík (*1943 v Čelákovicích), před několika málo týdny anoncoval elektronickou vernisáž elektronické výstavy cyklu „Kdyby slova byla světlem“ (www.michalcernik.cz). Básník, fejetonista, esejista a veleproduktivní autor literatury pro děti vystavil lyrizující, počítačovým grafickým programem dopracované fotosnímky se zakomponovanými básněmi a kresbami. Opět těmi svými, ale i počítačovými. Černík, v souvislostech a bez zpochybnění významu šťastný to homo ludens, je zkompletoval vynalézavě - do takového celku, který na saténovém plátně budí iluzi namalovaného obrazu. Pročež soudíme, že expozici na webových stránkách instalované se nedostává už jen hudby a nestatičnosti, abychom experimentujícímu (rozuměj netuctový tvůrčí postup a efekty uplatňujícímu slovesnému umělci) přiznali právo na bezvýjimečné absolutorium.

Umělec Michal Černík nestagnuje. Zeptali jsme se ho, a k tvůrčímu postupu doplnil: „Písmo jsem volil jen bílé nebo černé a pouze jeden typ. Velikosti písma a mezery mezi řádky jsou různé podle potřeby obrázku a prostoru - a také proto, aby celek působil dynamičtěji.“

Znovu jsme se zeptali a dozvěděli se: „Elektronická vernisáž je nejlepší způsob prezentace. Dokonce obrazy shlédne víc lidí nežli na výstavě. Můj web má měsíční návštěvnost kolem pěti set lidí z různých koutů světa.“

I takový je spisovatelův čas a spisovatelův svět toho času. Pořád budou v pohybu, čas i svět, a výzev neubyde. „Dnes již je jisté,“ vyzradil Jozef Kelemen v elektronickém sborníku „Cesty a tvorba Jozefa Kelemena. Rozměr života“ (napsal autor této úvahy, vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek, 2011) „že bude možno napojit výpočetní techniku přímo na člověkovu nervovou soustavu, a tak budeme vstupovat do světů, které vznikly v představách jiných osob.“ Potom tedy: nijaký papír, nijaké klávesnice! Potom tedy: opět pojmenujeme krásnou literaturou ten umělecký druh, kterému bude znak se svou historicky danou elasticitou nezastupitelnou stavební jednotkou?

Není nám dáno doširoka reflektovat paradigmata neověřitelně předpokládaná, reflektovat zítřejší tvářnost slovesného umění a evoluci literatury. Ale budou to výzvy a s výzvami příležitosti generací stvrdit, že krásno a inteligentní život jsou nedělitelnými.

(*) Bezpochyby sotvakdo přisoudí vytříbený vkus autorovi, který dá své knize název Hovno hoří“, „Krůček od hajzlu“, „Znuděn krásou hnusu“, „Prdel!“, „Bez kondoma“ a podobně, viz národní bibliografie.



Kočárek, který vydrží všechno
Kočárek, který vydrží všechno

Kupujte na jisto a přečtěte si hodnocení žen na eMimino.cz

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.