"Když jsem byla malá holka," vyprávěla mi hezká známá, "tak jsem měla děsně ráda knížku Kocour Vavřinec a jeho přátelé, napsali ji Zdeněk Slabý a Dagmar Lhotová, což je jeho žena, jak ale vím až dneska, a nakreslila to Věra Faltová, už bohužel zesnulá.

Uvnitř v té knížce je i přímo klasický příběh o vysokém kopci, co je zepředu skálou. Tři ze čtyř zvířecích hrdinů šplhají, ale Otylka kopec obejde silnicí, nahoře stojí dřív a kamarády vítá: Už tady na vás čekám půl hodiny!"

"A co má být?" zeptal jsem se.

"Nic. Vysoký škole, kde přednáším, ubyly finance. Na mé katedře - chemie - nastalo dokonce něco jako konkurenční boj, kde šlo o koryta, vlastně i setrvání jedinců v pracovním poměru. Důsledky té války? Děsná rivalita mezi profesory, dotkla se i mne. Neumím sice - ani jako chemik - odvážit, jak moc se vymykám šedě myšímu průměru, ale znáš svět: Najednou si připadáš jako ten známý objekt český závisti."

"Pořád se to opakuje?"

"Jo. Jednoho krásného podzimního dne se rozhodovalo o stážích. A účasti na vědecké konferenci v Německu. Tři kolegové se sešli za mými zády jako krysy, i když v podkroví Skleník. Co v tom pitomým kamrlíku upekli, donesl mi - daleko později – doktor Markvart, jeden z nich. Ale nevyzvonil všecko. Ne všecko, ale vím, že chtěli využít mých problémů s orientací."

"Aha. A ty máš, Kleopatro, potíže s orientací?" Užasl jsem.

"Ne ale s tou sexuální. Už jako holčička jsem bloudívala." Napila se.

Pílí prý handicap postupně odbourala. "A překonala jsem ho, nebo skoro, ale vždycky něco utkví, jak se říká."

Vždycky něco utkví, to je pravda, a ona vada šla podle Kleopatry snad i nazvat lehčím Aspergerovým syndromem, ale... "Obvoďák, můj, tomu tak neříká, ani za třicet korun," ušklíbla se. "I sama bych řekla, že kráčí spíš o typicky ženský stav. Proč ženy nezvládají číst v mapách? Nejmenuje se tak i knížka?"

"Mám ji, ale nečetl jsem ji," odpověděl jsem stejně hloupě a pravdivě jako tak často.

"To jsi celý ty, Honzo. V listopadu se můj konkurent z katedry chemie každopádně rozhodl využít handicap k frontálnímu útoku a konkrétně využít významné konference v Německu. On... Hodlal mě, ta krysa... Zprvu mě chtěl znemožnit pomocí mé nedostatečné znalosti jazyka a nějakými nečekanými, podrazáckými otázkami na konferenci, ale já si znalosti doplnila, němčinou už mě nikdo nenachytá. Krysa pochopila, ale toužila, abych i tak dostala cejch skoro nesvéprávné, která neumí jezdit vlakem, protože se na konferenci jelo právě vlakem."

"A proč jste nejeli autem?"

"Chtěli mě upozadit," přeslechla hloupou otázku. "Jeden z těch mužů, jen dodám, se chtěl se mnou předtím vyspat, jak to chodí, ale všichni tři prvořadě toužili vystupovat po kariérním žebříku, jak se, tuším, taky říká, a hmatali po funkcích. V Německu jsem to ale ještě netušila a podlé trojičce se skutečně podařilo mě zmást."

"Jak?"

"Nechci vykládat romány. Skutečně jsem ale vystoupila z vlaku předčasně - a než jsem se vzpamatovala, odjížděl. V okýnku jsem zahlédla jen potměšilou tvář. Tvář nejpodlejšího kolegy, krysy. Ještě halekal, hýkal, a co prý vyvádím. Vlak se vzdaloval. Já... V prvních vteřinách na nádražíčku jsem propadla panice. Jen tři metry a začínala tam louka, bučely krávy. Taky jsi kráva! Strnulá jsem stála s kufrem uprostřed ciziny a znalosti němčiny, pravda, propilovány, ale to spíš vůči vědeckému sympoziu, tady... Navíc stres a v tom stresu se vrátily chmury a bludy dětství. Ta holčička! Německo jsem sice ten den nenavštívila poprvé, ale kudy teďka k Zámečku, kde se konference koní a kde máme, a to díky internetu a mně, zamluvené pokoje?"

"Copak jsi nedržela mob..."

"Nech toho!" mávla mi před ústy. "Poslouchej. Dokážu se zeptat na cestu? ptala jsem se!"

"Stačilo ale přece počkat na další vlak."

"Ano, ale znamenalo by to trapně pozdní příjezd na slavnostní zahájení."

"Tak co?"

"Po chvíli hrozné úzkosti mě rozcloumal vztek, do očí mi před zrcátkem stoupaly slzy, teprve jsem definitivně pochopila podlost, zradu, nitě ke zradě natažené a bouda. Taková všivárna! Dneska se tomu už směju, ale v lednu... Co si asi říkala krysa?

V civilizovaném Německu – a Kleopatra se ztratila! Na chvíli, ale stačí. Je vyřízena, to už dozařídím, há! I když motovidlo Zámeček nakonec najde, poukáži už předtím na totální neschopnost anebo rovnou nemoc a po návratu trapnou epizoda dotáhne do finále šuškanda. Verdikt? Na mise už Kleopatru neposílat. Há! Načež bude dehonestace pokračovat a..."

"A nepřeháníš krapet, Kleopatro? Netrpíš stihomamem?"

"Ne. Stála jsem, vážně, u zelený německý louky a studovala jízdní řád, když ke mně přistoupil muž a vypadal asi jako Liam Neeson a ptal se na slzy. Co říct?

Já... Soustředila jsem se, rozproudila se konverzace a byl slušný a navíc žádnej místní pasáček krav, jak se původně představil, ale uměřený, skromný soukromý zemědělec - a za chvíli jsme seděli v jeho autě."

"Proboha!.. Ale to je jako z harlekýnky!"

"Jo, Honzo."

"Anebo ještě hůř?"

Zavrtěla hlavou. "Nezavraždil, neznásilnil, neokradl, nevzal si mě do Německa za ženu ani mě nezplynoval a nemáme děti. V určený čas jsme zato stáli před Zámečkem, no, vlastně ještě dřív, vyměnili jsme si decentně navštívenky a Liam ještě něco navrhl..., ale to je vše.

Pak... Došla jsem do haly, právě když lotři přicházeli od vlaku. Ještě mě ale neviděli a smáli se. Pak... Užasli. Očekávali... Co vlastně?

Nevím, snad maximálně zadýchanou kolegyni, ale stála jsem v hala s kufrem klidně a podupávala podpatkem.

První ke mně přistoupila krysa. Úhlavní lotr. Vtom jsem vzpomněla na tu oblíbenou knížku dětství a Dagmar Lhotové - o kocourkovi - a řekla: "Ale pánové?! Už tady na vás čekám nejmíň půl hodiny!"

Chvíli bylo ticho.

"Jéžiš, Kleopatro!" vzal jsem kamarádku za ruku. "A dál?"

"Už nic."

"Co? A to má být všechno?" Odmlčel jsem se. "A co ten Němec?"

Chvíli bylo zase ticho.

"Popravdě, ptal se mě, jestli s někým žiju."

"Panebože! A cos mu odpověděla?"

"Pravdu. Že ne. Ale že už někoho znám. Že sice nevím, ale že ten člověk dokázal velkou věc a imponuje mi a..."

"Madonna mia! A Neeson. Co Neeson na to?"

"Ptal se mě – ještě v tom drahém autě – koho že to znám."

"Pro pána krále, Kleopatro, a cos mu řekla?"

"Já jsem mu, Honzo, řekla, že už znám tebe a žes mě vždycky miloval."

"Proboha! A on? Co na to on?"

"Usmál se, dotkl se mého předloktí a řekl, že se jmenuje Konrád, a pak se jemně ptal, kdo jsi ty a co děláš."

"Ježíši! Ježíši! Kleopatro, a cos mu řekla?"

"No, řekla jsem mu, že jsi odvážný novinář a nyní i spisovatel:"

"A dál?"

"No, Honzo, řekla jsem, že se jmenuješ Honza, ale nejsi major Zeman, no, a že jsi zrovna nedávno vyhrál literární soutěž Knižního klubu, Honzo, a... Já jsem to řekla, že jsi Jan Cempírek."

"A on?"

"Sklapl kufry, zavřel oči, zase je otevřel, vysadil mě a okamžitě odjel."