Vážná SF povídka v raném duchu

1. Létající talíř

31. května 2010 zjistila jedna velká hvězdárna v EU, že se po nebíčku pohybuje obrovský předmět. 1. listopadu se přiblížil k zeměkouli na pouhých dvacet kilometrů. Tou dobou, a můžete nám to věřit, vystartovalo z ruského Ruzyňského letiště v Praze čirou náhodou i stařičké letadlo B52. Brzy nato se velkou rychlostí blížilo ke zmíněnému UFO a na mou duši, byl to létající talíř.

Stařičké letadlo ho začalo obkružovat asi ve vzdálenosti deset kilometrů. „Obvod objektu odhaduji na dvě stě metrů,“ ohlásila monotónně poklidným hlasem pilotka Ivana. „Věc? Celkově působí ocelovým dojmem. Divně světélkuje. Zvolna kroužím, zmenšuji okruh…“

Co hlásila, dělala. Snížila tak postupně vzdálenost na pět a pak už jenom čtyři a tři kilometry. V tom... Za hranicí tří tisíc metrů se letadlo začalo třást.

„Teď mám pocit, jako by na mne něco útočilo,“ ohlásila vcelku nevzrušeně zkušená pilotka. Po chvíli pokračovala: „Věřila bych skoro, že v tom jsou lidé. Proboha! A mají nějaké neviditelné paprsky, nebo co!“

Tak znělo poslední hlášení. Je dodnes zachované. Pak... Dobře vyzbrojená bé dvaapadesátka vypálila ještě salvu, což dole na Zemi později kvalifikovali jako nutný akt obrany, ale střela ve vzdálenosti necelého tisíce metrů od povrchu UFO žlutě vzplanula a shořela tak prudce, jako by se na místě vypařila.

Mezitím se letadlo dostalo do bezprostřední blízkosti talíře a kruh se stále zužoval. Bé dvaapadesátky vždycky svedly konat divy pravého udatenství, i když mi nevěříte, a taky palubní kamera jen-jen bzučela. Vtom UFO pohaslo. Potemnělo. Chystá se k něčemu?

Ivana se přiblížila na půlkilometrovou vzdálenost. Na tři sta, jedno sto metrů. Fí! Dvaapadesátka svištěla okolo létajícího talíře v neuvěřitelné blízkosti padesát metrů. „Já to dokážu!“ byla si jista.

Co vlastně? Už se to nikdy nedovíme. Vprostřed příliš ostré otočky zřejmě zkušená pilotka nezvládla řízení a došlo ke střetu letadla s UFem. Ivanin stroj se v prvním mžiku proměnil v trosky. Ona se ale katapultovala a otevřel se nad ní padák. Nato došlo ke srážce a Ivana to neviděla, ale část stěny talíře se otočila dovnitř a pilotka... se ocitla v nitru UFO.

2. Vevnitř

Ještě chvíli se křečovitě přidržovala podivných přísavek jinak hladké zdi, které jí ve skutečnosti zachránily život, a její oči těkaly po neznámo odkud osvětlené prostoře.

V pozadí pokoje po chvíli rozeznala prapodivnou směsici výrůstků. Samé páky, páčky a knoflíky, vypínače, volantky a podivná soustrojí všeho druhu a instalováno zcela jiným stylem nežli na Zemi a docela bez jakýchkoli viditelných pánů. Z tohohle by Biggles zkoprněl, pomyslila si Ivana poměrně chladnokrevně.

Tu se do kabiny protější otočnou stěnou bezhlučně vevalil asi dvoumetrový robot, neboť nic jiného než robot to nemohlo být. Hlava jako kostka cukru, ale veliká, a nad jediným okem se rozvírala a zavírala nějaká mastná díra. Ústa? Postřehla i dvě nosní dírky, které vyfukovaly a zase vdechovaly, podobně jako u velryby nebo... Až nepříjemně to připomínalo lidské nozdry. Tělo robota či tvora bylo jen bělavým kvádrem. Zdálo se vyroben z místy modravého kovu a v pase měla potvora jen patnáct centimetrů. Místo nohou pak dvě kola. Nebo spíš koule. Byly trochu odsazené do stran a stvoření tudíž vypadalo tak trochu, jako kdyby šmajdal Chaplin. Po bocích se hemžilo to nejohavnější: sotva centimetr tlusté bičíky, patrně místo rukou. Hnusná chapadélka jako by rostlinného původu, ale nejméně desetimetrové délky, na koncích opatřená zvláštními kleštičkami, které silně připomínaly klepeta krabů. Panebože! JAK teprve asi vypadají sami? blesklo Ivaně hlavou.

To už příšera stála před ní. Chapadélka se odporně zmítala, asi jako nějaké podvodní chaluhy, a kroutila se dál a dál po stranách neforemného těla, které navíc počalo blikotat. Podobně jako prve celý talíř. Z otvoru nad okem se vydralo zachraptění. Monstrum se hnulo kupředu a jako by se chystalo skočit. NE! Ivana vytáhla revolver a vpálila té stvůře do hlavy dvanáct kulek.

Pravda, měla by přestat mačkat spoušť už po druhé, třetí ráně, protože střely se až nebezpečně odrážely, ale z nějakého důvodu to nedokázala a pálila do toho robota jako hypnotizována jeho... jediným okem, až dokud nebyl zásobník speciální pilotní zbraně úplně prázdný. Poslední z odražených kulí Ivanu ale trochu škrábla na ruce.

Příšera vražedný útok vyděšené nekomentovala, ale vzala zkoprnělou do chapadélek. Co potravu? Asi! Stiskla Ivanu a zvedala ji výš, ale dbala, aby se zajatkyně nedotkla klíšťkami. Že by snad altruismus? Nevěřila. To spíš... Vzorky je třeba zachovat vcelku!

Monstrum jí točilo. Slyšela cvakání, asi jako by ji rentgenovaly neviditelné fotoaparáty. Jediné netvorovo oko matně blikalo. Hlava jakbysmet, i hranol těla. Tu ten mimozemšťan Ivanu upustil a šup, ustoupil ke stěně. Ta se otočila a ona osaměla v - jak se jí zdálo - zcela neprodyšné komoře. Lapač? napadlo ji bezděky… Zmožena, snad i tou mimozemskou formou hypnózy, uvelebila se v náhlém impulsu a docela s poklidem a přímo vprostřed kabiny upadla do spánku podobajícímu se tomu kataleptickému…

3. Válka se žlutým paprskem

Ivanu probudil až náraz. Co to?

UFO přistálo na zemi? Ano. Instinktivně to vycítila a ihned přiznejme, že se nemýlila. Obrovský objekt spočíval na čerstvě zoraném poli u Prahy.

Netrvalo dlouho, byly tu stíhačky. Tanky. Vojenská auta a obrněné vozy. Rakety. Hemžící se tratoliště vojáků. Já. Na houbách, ale teď ukryt v houští a němý, tichý svědek událostí…

Ale teď už musím vstát a utíkat! velel mi rozum, nicméně zvědavost zůstala mocnější. Vojáci zatím postupovali vyzbrojeni granáty, puškami i kulomety. Oni i technika svírali okolo objektu kruh. Riskantní. Snad, ale takoví už jsou lidé.

Vše teď leželo na vážkách. Válka... anebo mír. Armáda... si bohužel počínala skoro až amatérsky. Byla zastaralá a... Bude stačit jediný projev mimozemského nepřátelství a ty zelené mozky rozpoutají plnou palbu, uvědomila si Ivana náhle. Surová, blbá Zem. Jako by se UFO sneslo ne do mraveniště, ale do sídliště nejtupohlavějších ovádů.

V boku předmětu se protočily jakési dveře. Po vysunutí schodiště začala sestupovat na zem podivná bytost, kterou lze popsat podobně jako robota, který předtím Ivanu objal, ale s tím rozdílem, že kovy nahrazovala tkáň.

Hranatá, a přece živá bytost se dotkla trávy. Tu ale začala blikat, chraptět a… Nebo je to jen další, dokonalejší robot?

Neví se už, komu to blikání stačilo k nesmyslnému činu, ale nervy zkrátka zapracovaly a... Stačil jediný osamělý výstřel. Pak… Vojáci zahájili přímo zběsilou palbu.

Bytost u talíře na chvíli úplně zmizela v dýmu. Ten se ale rozplynul a já dost překvapeně zíral na veliký, banální světlomet. Návštěvník z vesmíru vzpřímeně stál a v náruči ze zchumlaných chapadélek měl... Jeho jediné oko se zdálo prázdné, ale jinak... Bytost ani v nejmenším nebyla raněna a... "Světlomet“ zazářil.

Oslnivě žlutý paprsek se dotkl nejbližšího tanku. Následoval výbuch.

Shodou okolností jsem ležel nedaleko a odporný puch mě skoro omámil. Hnusný byl i zvuk bleskurychle se škvařícího kovu a pach škvařícího se masa. Z tanku zbyla hromádka popele.

Pak... Netvorova chobotnatá náruč se pootočila a žlutý paprsek vyšel v naprostém tichu a další tank byl na prach. Pak i třetí, čtvrtý... Ozval se svistot!

Rakety! uvědomil jsem si. Už vzápětí jsem ale byl svědkem nejneuvěřitelnější pohotovosti, protože bytost z vesmíru dokázala všechny přilétávající střely jaksi zaměřit, a to právě žlutým paprskem. Prásk – prásk – prásk – prásk! Střely ve vzduchu pukaly a doslova se tavily. Ani popel po nich. A žlutý paprsek? Sklopil se a já v úděsu vtlačil tvář do hlíny.

Pak TO začalo. A neomylně to planýrovalo odpalovací rampy. Strašlivý sykot... plnil ovzduší a vůbec neustával. Všude valící se kotouče dýmu a výšlehy požárů. A to vše způsobil jediný člen posádky, jakou zkázu by asi dokázal rozesít celý UFO? Neodvažoval jsem si to ani představit.

Zbylí brali nohy na ramena a po chvíli nezůstala na větrných polích okolo talíře ani noha. S mou čestnou výjimkou. A Ivana?

Pár střel zasáhlo UFO do boku. Zela tam díra. Přímo před mýma očima. Tím otvorem vylézala a utíkala a utíkala. Jako celou věčnost pádila přes pole a – náhoda! - rovnou k mému křoví. Zatím jsem zase já celou věčnost očekával další zášleh žlutého paprsku a... Chvíli, kdy sprinterka zuhelnatění. Nedošlo na to. Měla štěstí! Nebo spíš... I znuděné dítě občas dá milost poslednímu mravenci, ne? Vztyčil jsem se, běžkyně mi vletěla do náruče a na tiskové konferenci dala později k dobrému i začátek svého dobrodružství. Obdržela řád.

A objekt?

Stál na poli za Prahou nedobytně až do setmění. Čekal uprostřed trosek na další várku útočníků, ale nepřicházeli. Jeho přístroje celý čas vstřebávaly až nepředstavitelné sumy informací. Ten talíř nelelkoval. Sál fakta, ale i myšlenky. Prostupoval konturami budov celé zeměkoule a snad i tím ledovým jádrem, ke kterému jsme se ještě nedovrtali.

Lapačka z vesmíru, říkal jsem si - a hladký povrch objektu zůstal pozemskými zbraněmi úplně nepoškozen. Také místo, kudy nechali uniknout Ivanu, se jako zázračně zacelilo. A později se dokonce vyskytla i teorie, že CELÁ TA VĚC byla zvláštním živým organismem.

Možná byla. Nastala noc… Další den ráno se blíž, na pole opět odvážilo pár lidí včetně mne a Ivany, ale létající talíř už tam nebyl. Kam odletěl?

Šli jsme blíž. A pak ztuhli.

Do země vyryli ti mimozemšťané nápis. A česky.

Uznejte Pluto znovu planetou.

Proč se šklebíte? Proč se smějete? Proč mým příběhem pohrdáte? Vy malí!

Jestli to neuděláme, tak to bude i planeta naší zhouby.

Planeta, ze které možná už zítra přijde zkáza!