Kdysi dávno se tomuto času říkávalo „vlčí hodina“ a vědecky ověřenou pravdou je, že právě mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní skutečně umírá nejvíc lidí. Těžko odhadovat, co přinese ta dnešní a kolik lidí se tak ráno už nevzbudí, ovšem alespoň jedna potenciální mrtvola byla v tuto chvíli zcela evidentní. Právě si ve sklenici s koňakem, obsahující na první pohled dobře tři regulérní „panáky“, rozmíchávala nějaké barbituráty. Činila tak na střešní terase jednoho z mrakodrapů, kde podle všeho do pozdních nočních hodin probíhala velkolepá oslava. Poslední hosté ovšem před desítkami minut odešli, takže hostitelka zůstala sama a nerušená. Konečně mohla provést to, k čemu se chystala celý večer.

Nikdo z návštěvníků její párty by ani ve snu netušil, co má po jejich odchodu v plánu. A i kdyby to některému z nich řekla, považoval by to pouze za jeden z jejích kanadských žertíků, kterými byla pověstná. Zdánlivě totiž nebylo jediného racionálního důvodu, proč by zrovna ona měla chtít spáchat sebevraždu. Jen málo lidí mělo za sebou tak hvězdnou kariéru, jako tato stále dosti mladá žena. Bylo to téměř neuvěřitelné, čeho všeho v necelých čtyřiceti dosáhla. Poté, co souběžně vystudovala medicínu a ekonomii, si velice rychle získala pověst špičky v nesmírně lukrativním oboru, estetické chirurgii, během pár let si zřídila soukromou kliniku a stala se poměrně brzo jednou z nejbohatších žen v zemi. Zároveň - aniž by kdo tušil, jak jen to mohla všechno stíhat - se hodně proslavila i jako umělkyně. Její oleje, akvarely a plastiky vystavovalo několik předních světových galerií a kromě toho hrála i jednu z hlavních rolí v kritikou velmi ceněném filmu. K tomu všemu byla středem společenského života metropole, podporovala několik charitativních a ekologických projektů, sama i založila a řídila nadaci na podporu talentovaných studentů z chudých rodin a v neposlední řadě její rodina, čítající kromě manžela i dvě děti a psa, mohla být zvána přímo čítankovou. Není tudíž divu, že byla vyhlášena několikrát po sobě „ženou roku“. Právě poslední ocenění tohoto druhu také se všemi přáteli, obchodními partnery a dalšími známými na terase své kliniky za asistence houfu novinářů a televizních reportérů včera večer bouřlivě oslavovala.

Byla to ovšem její labutí píseň, poslední rozloučení se světem a životem. Nikdo včetně jejích nejbližších totiž neznal skutečné tajemství jejího závratného úspěchu. Jen ona sama věděla, že se za ním skrývá něco úplně jiného, než pouhé znalosti a schopnosti. Podařilo se jí v mládí fakticky uzavřít něco na způsob smlouvy s Ďáblem. Svým způsobem žila léta na dluh a ze své hlavy vytěsnila jakékoli myšlenky na to, že bude jednou třeba jej splatit i s úroky. A najednou - uprostřed stále závratnějších úspěchů - jak blesk z čistého nebe přišel ten neblahý den. A přitom to všechno začalo tak nenápadně…

Moment, který odstartoval její kariéru, si pamatuje jako by to bylo včera, do sebemenších detailů. Právě úspěšně ukončila první ročník medicíny a přijela domů na letní prázdniny. Úplnou náhodou se v sobotu vzbudila v neobvykle brzkou hodinu a když po chvíli snahy o opětovné usnutí zjistila, že se jí to už nepodaří, rozhodla se vyrazit utrácet „do města“. Tedy zcela přesně proměnit něco z finančních darů hodných babiček a tetiček za úspěšně složené zkoušky na oblečení, boty, kabelky a jim podobné „nezbytnosti“.

Její ospalé rodiště mělo pouze jednu hlavní nákupní třídu, tak po ní pomalu bloumala a civěla do výkladů. U toho samozřejmě zaznamenala, že ten neznámý vtipálek, který zde již několik let řádil, ve své činnosti rozhodně nepolevil. Mimo to, že se v této ulici již řadu let vyvážel „směšný odpad“ a od letošní zimy jeden ateliér začal projektovat „návrhy teriérů“, také nabídka zboží v některých obchodech nebyla právě obvyklá. Cedule na místním zelinářství nadšeně hlásala, že zde mají „Ovoce z Lenina“ a na tabuli před ním byla pak křídou uvedená mimořádná aktuální nabídka „Rambo na sadbu“ za pouhých 3,60. Řezník o kus dál se zase nejspíš právě vrátil ze safari, protože u něj - alespoň podle nápisu na výkladní skříni - byla k dostání „uzená zebra“.

Chvíli si tak pohrávala se škodolibou myšlenkou, že se půjde optat na možnosti zakoupení dobře prouzené zebří kýty. Nakonec ale usoudila, že by prodavačka v krámě možná předstíraný vážný zájem o nákup kila uzené zebry nepovažovala za až tak báječný vtípek k popukání, takže se raději otočila a namířila si to šikmo přes ulici k butiku s obuví a koženou galanterií. Udělala však sotva dva kroky a všimla si, že se na zemi před ní něco silně blýská. Nebyl to právě malý předmět, tak se k němu zvědavě sehnula. Zvedla na první pohled staře vypadající náramkové hodinky s velkým kulatým ciferníkem. Přiložila je k uchu a usoudila, že zcela jistě nejdou. V první okamžik je tudíž chtěla zase odhodit, protože se jí zdálo, že jsou tím pádem úplně k ničemu. Číslice na ciferníku byly ale vyvedené velmi neobvyklým písmem a obklopené podivnými různobarevnými symboly, takže se velmi rychle rozhodla si je - byť i jen jako kuriozitu - ponechat.

Po návratu z nákupů zkoumala, jestli by přece jen nebylo nějak možné ten prapodivný a nejspíš dosti starý strojek donutit k chodu. Jak tak všelijak kroutila s ručičkami, najednou se to stalo. Ovanul ji z ničeho nic se objevivší silný a podivný vítr, takže se jí zatočila hlava takovým způsobem, že málem ztratila vědomí. Ještě daleko blíž mdlobám byla však hned poté, co se vzpamatovala a zjistila, že podle všech ostatních hodin v bytě je přesně o jeden a půl hodiny méně, než bylo před jejím odchodem na nákupy. Když si na telefonních informacích ověřila, že ji opravdu nešálí zrak, ale že se skutečně vrátila v čase u 90 minut, začalo jí pomalu docházet, jaký poklad se jakýmsi zvláštním řízením osudu v jejích rukou ocitl. Najednou měla k dispozici veškerý čas vesmíru, čehož se rozhodla patřičně využít…

Velmi rychle se stala tou nejlepší a nejschopnější. Nebylo divu – jiní lidé měli na učení, práci i zábavu pouhých 24 hodin denně, z nichž museli část strávit také spánkem, jídlem a odpočinkem, zatímco jejím pánem ubíhající hodiny a dny už nebyly. Díky tomu, že měla naprosto neomezenou dobu na cokoli, získala také vždycky všechno, co si jen usmyslela. Z jejího subjektivního hlediska to bylo dříve či později, ostatní lidé ovšem nabývali dojmu, že vše, do čeho se pustí, zvládá hned napoprvé absolutně dokonale. Léta plynula a ona závratnou rychlostí stoupala po žebříčku kariéry. Jestli ji někdy napadlo, že tento kredit nemá neomezený, velmi rychle takovouto myšlenku zasunula kamsi do nejzazších hlubin svého podvědomí. Zdálo se, že ji vůbec nic a nikdo nemůže ohrozit...

Svůj „náramkový stroj času“ s sebou od okamžiku, kdy zjistila jeho moc, nosila všude a odkládala jej pouze před spaním pod polštář. Jak se ale stávala ustavičně slavnější, úspěšnější a bohatší, jeho poněkud ošuntělý zjev podivně kontrastoval s oblečením od předních návrhářů a vybranými šperky od Tiffanyho. Samotné luxusní řemínky ze čtrnáctikarátového zlata stále nebyly s to patřičně vylepšit na první pohled laciný vzhled starobylého ciferníku. Proto se nakonec rozhodla, že jediným možným řešením by mohlo být zasazení celého strojku do speciálně k tomu účelu vyrobeného masivního náramku, do kterého by díky jeho tvaru i stylu a zdobení naprosto přesně zapadl. Sama si též vyrobila podrobný návrh, jak by měl přesně ten zlatý náramek vypadat. Netušila ovšem, že něco podobného se snadno vymyslí, ale hůř udělá.

Nejprestižnější klenotnictví i hodinářství si ji i s tímto netradičním nápadem přehazovala jako horký brambor. Nejdříve se ji snažili přesvědčovat, ať ten „starý krám“ zahodí a koupí si místo něj jimi vychvalované nejlepší a nejmodernější hodinky. Když ale viděli, že k tomuhle zkrátka svou jinak utrácení vždy nakloněnou zákaznici nijak nedonutí, jejich ochota postupně klesla na bod mrazu. Majitelé zlatnických a hodinářských firem se sice nesmírně uctivě a sklonění téměř k zemi před vzácnou zákaznicí, ale přece jen omlouvali a vymlouvali, že podobnou zakázku nejsou schopni dodat a až neuvěřitelně rádi jí doporučovali své konkurenty. U nich ovšem pochodila úplně stejně. Jako by se proti ní všechno spiklo a nechtělo jí dovolit, aby svými hodinkami přestala vyvolávat nežádoucí pozornost.

Nakonec jí však kdosi poradil, aby to zkusila u mistra Hanuše, který má svou dílnu s obchůdkem kdesi ve spletitých uličkách Starého města. Ten člověk je prý snad hotový kouzelník, který dokáže dát do chodu i staleté silně zrezavělé strojky a stejně tak je údajně schopen opravit i šperky z předkřesťanských dob nebo vyrobit na zakázku repliky k nerozeznání od originálů jen podle jejich nepatrných zlomků či pouhých popisů a kreseb v kronikách. Udělat tudíž podle podrobného návrhu to, co si ona přeje, by pro něj mělo být dětsky jednoduchou hrou.

Nebylo ovšem vůbec snadné mistra Hanuše najít. Neměl adresu ani telefonní číslo uvedené v seznamu a tím méně se dala jakákoli informace o jeho firmě nalézt na internetu. Nezbývalo jí tudíž jiné řešení, než se jej pokusit nějak najít sama. Než jeho obchod našla, musela tak strávit řadu dní procházením hotového bludiště křivolakých uliček mimo hlavní turistické trasy, ve kterých jako by se čas zastavil už před mnoha desítkami let. Když k němu konečně došla, zazdálo se jí, že možná včera nebo předevčírem kolem něj už prošla aniž by si jej všimla. Věkem zčernalé dveře a malou uprášenou výlohu, nad nimiž visel vybledlý vývěsní štít s nápisem „Hanuš, mistr zlatnický a hodinářský“, bylo velmi snadné přehlédnout. A nebo to snad bylo tím, že ty tmavé spletité uličky plné bizarních krámků s oprýskanými dveřmi, prastarými roletami a zašlými, takřka nečitelnými nápisy nad nimi si byly tak podobné? Každý den ráno, když začínala své pátrání, si nikdy nebyla jistá, zda tamtudy již jednou nešla.

Zapadlý omšelý obchůdek mnoho důvěry nebudil, ale po několika minutách přemítání před jeho vchodem si řekla, že hůř, než ve vyhlášených klenotnictvích na „zlatém kříži“, už jistě pochodit nemůže a rázně vzala za kliku. Jak v nějakém černobílém filmu pro pamětníky se ozvalo zaklinkání zvonečku nade dveřmi. Když sestupovala po třech schůdcích dovnitř do zšeřelé a zatuchlinou čpící místnosti, stále neodbytněji se jí vtírala myšlenka, že se snad ocitla v kulisách pro naprosto realistické představení o životě v druhé polovině devatenáctého století. Každý předmět v interiéru vypadal jako letitý muzejní exponát a nejinak působil i zpoza závěsu za pultem se vynořivší jejich majitel. Nebo možná spíš budil představu postavy z nějakého strašidelného panoptika. Nesmírně vysoký, vyzáblý a mírně nahrbený vrásčitý stařec s pergamenově žlutou kůží a vlasy i dlouhým hustým knírem zbarvenými do ocelově šedé. Oblečený byl v maličko odřeném, notně umaštěném a vyrudlém sametovém kaftanu, jehož barva nejspíš kdysi bývala vínová, a na vlasech sahajících mu až za ramena měl posazenou čepičku ušitou zjevně z téže látky.

Přišoural se k pultu a zamžoural na příchozí krátkozrakýma očkama skrytýma za silnými skly staromódních brejliček: „Rukulíbám, to jsou k nám ale hosti. Slečinka si bude přát?“

„Dobrý den, mistr Hanuš?!“ pronesla napůl jako otázku a napůl jako konstatování.

„Ano, to jsem já. Řekla, pročpak mě hledá?“

„Byl jste mi doporučen jako jediný možný odborník, který by mohl být schopen splnit mou objednávku. Nebylo ovšem vůbec snadné vás najít,“ dodala po krátké odmlce.

„Ale nakonec mě slečinka našla, nebo ne? Každý, kdo opravdu potřebuje starého Hanuše, jej vždycky nakonec nalezne,“ konstatoval skřípavě. Upřeně se na ni zadíval a jinými slovy zopakoval svou předešlou otázku: „Tak copak by po starém Hanušovi chtěla?“

„Mám… mám tady takovou…“ mírně znejistěla. „Takový návrh, který bych potřebovala zpracovat. Nikdo ve městě to nedokáže.“

„Kdyby dokázal, tak by tady teď nebyla, není-liž pravda?“ usmál se na ni tenkými bezkrevnými rty. „Za starým Hanušem se chodí jen s tím, s čím ti módní panáci na „zlatým kříži“…“ pronesl s viditelným despektem, „…nehnou ani za zlatý prase. Tak ukázala, co to má.“

Sáhla do kabelky a vytáhla štos svých nákresů. Pomalu je rozkládala na pult před sebe a u toho vysvětlovala: „Chci zpracovat zlatý šperk přesně podle těchto návrhů. Na nákladech mi nezáleží, zajímá mě pouze kvalita a rychlost zpracování. Nic víc. Jedná se o to, že…“ nedokončila už větu, protože jí skočil do řeči.

„Co to tu měla?“ ukázal kostnatým prstem na její levou ruku, na které odhrnutý rukáv odhalil hodinky.

„To je právě ta věc, kvůli které zde jsem. Tyhle hodinky chci i s jejich pláštěm do toho náramku nechat zasadit přesně tak, jak je zde… a zde… rozkresleno.“

„To pro ni musí býti moc cenná věcička, když to chce nechat zasaditi rovnou do zlata,“ znovu se pousmál. „Ale vypadá to jako nějaká laciná tretka. Kdepak to vzala?“

„To… to je stará rodinná památka. Dědictví. Po… prababičce. Měla mě moc ráda,“ rozpačitě ze sebe vykoktala.

„Nevykládala mi tu pohádky!“ křikl na ni ostře a na čele u kořene zahnutého nosu se mu objevila hluboká rýha.

„Ale já je opravdu dostala,“ stála na svém

Zachmuřil se ještě víc: „Nelhala! Snad si nemyslela, že starého Hanuše by mohla podfouknouti.“

„No, dobře…“ ustoupila poněkud ze své sebevědomé pozice. „Řeknu vám pravdu, jenže vy mi ji stejně nebudete věřit.“

„O to se nestarala, slečinko,“ vybafl. „Starý Hanuš pravdu od lži dobře rozezná. Tak honem povídala, odkud to má.“

„Před mnoha lety… byla jsem teprve studentka v prvním ročníku…“ pomalu začala, „…jsem je našla doma… teda v Kostelci… na ulici,“ zkoumavě se na něj zadívala, ale neříkal nic a jenom pokyvoval hlavou. „Ležely přímo před řeznictvím,“ dodala ještě.

„Tak tahle historka zní mnohem pravdivěji, než všechno co tu dosud vyprávěla o dárečcích od hodných babiček. Ale celou pravdu stejně ještě neřekla.“

„Já už nemám, co bych dodala,“ oponovala. „Ležely prostě na chodníku na hlavní kostelecké třídě, asi dva kroky od vchodu k našemu řezníkovi. Nic víc nevím. Nemám tušení, jak se tam dostaly ani komu patří. Za celou tu dobu, co je mám a denně nosím, se k nim jaktěživa nikdo nehlásil. A to ani doma, v Kostelci, kde mě všichni znají od peřinky. Takže asi nebudou patřit nikomu odtam a nebo je ten někdo schválně zahodil. A co má jako být?“ arogantně se zeptala na závěr.

„Jenom to, slečinko, že pořád ani necekla o tom, co jsou ty hodinky zač. Nebo mi snad chce nabulíkovati, že to nevěděla? Ona opravdu ani trošku nezjistila, že jejich pomocí může cestovati v čase?“ ironicky položil řečnické otázky.

Užasle se na něj zadívala: „Ale jak to můžete vědět? Já jsem to přece nikdy nikomu…“

„Nevyprávěla,“ dořekl za ni. „Seděla si před chvílí snad na uších? Přece jsem slečince jasně pověděl, že starý Hanuš zjistí, co je pravda a co lež, líp než kdokoli jiný. A pozná i to, když někdo té pravdy poví jen půl. Tak dala sem ty hodinky.“

„No dobře… je to tak… tak se už nezlobte…“ pomalu rozepínala uzávěr. „Ale…“ zarazila se najednou, „…kdy to bude hotové?“

„Myslela tu svou zakázku? Tak náramek může míti třeba zítra, ale ať si vybere něco jiné, co si do něj nechá zasaditi. Hodinky tu už nechá, ty nejsou její.“

„Co si to dovolujete? Jakým právem?“ dala se do křiku. „Já jsem je našla a je to už víc jak dvacet let. Nikdo se k nim po celou dobu nepřihlásil, tak jsou dávno moje. Možná už je jejich původní majitel taky léta mrtvý.“

„Aby slečinka věděla, ty hodinky patří sem,“ ukázal rukou na zaprášenou vitrínu.

„Tak to byste musel nejdřív dokázat,“ suše konstatovala.

„Není ona advokátka?“ zašpičkoval. „Povídám jí, že ty hodinky odjakživa patří do téhle police a taky tam zase ležeti budou.“

Otočila se na podpatku a přes rameno pronesla: „ O něčem takovém se s vámi tady bavit nebudu. Zkuste to u soudu.“

„Ale, ale, slečinko!“ řezavě se zasmál. „Byla rozumná a nenutila mě k tomu, abych jí to, co jí nepatří, vzal násilím. Nelíbilo by se jí to,“ dodal mrazivým tónem.

Zarazila se v půli kroku. Ten dědek je naprostý šílenec, blesklo jí hlavou. Co mám ale teď dělat? Ptala se sama sebe.

„Starý Hanuš není žádný blázen,“ pronesl jako by jí četl myšlenky. „Nikdo neví, kdo starý Hanuš opravdu je. Ani slečinka se to nedozví…“

Najednou jako by se náhle zvedl vítr, stejný vítr, který tak dobře znala a kdysi dávno ji nesmírně šokovalo, když ho poprvé zažila. Zároveň se kdesi rozsvítilo jakési velmi silné skryté světlo. Aniž by postřehla, jak a odkud se tam tak náhle vzal, přímo před ní stál mistr Hanuš. Postavu měl ale úplně vzpřímenou, tvář i ruce mramorově bílé a úplně hladké, vlasy i vousy uhlově černé, brýle z jeho orlího nosu zmizely a také jeho postava, zalitá podivným mléčným třpytem, byla celá oděná v purpurovém zlatem vyšívaném rouchu. Na hlavě měl místo čepičky prazvláštní vysokánskou korunu. Napůl ironicky a napůl blahosklonně se na ni usmíval, když zvolna a hlasem zvučným jako zvon pronášel: „Řeknu jí jen to, že starý Hanuš je tu od toho, aby nedovolil rozmazleným slečinkám hráti si s věcmi, které jim nepatří, a kterými můžou způsobiti víc škod, než si jen dokážou představiti. To si slečinka vážně myslela…“ zaburácel, „…že si může neomezeně plýtvati celým časem vesmíru jak se jí zlíbí třeba až na věčnost? Jestli ano, tak se pěkně přepočítala. Podobné hračky obyčejným smrtelníkům do ruky nepatří. Takže byla rozumná…“ řekl o něco vlídnějším tónem a natáhl k ní svou štíhlou bílou ruku, „…dala to sem a šla si po svých. Pokud by tedy ještě chtěla, ten náramek jí samozřejmě do zítra udělám.

Neviděla jiné řešení, než poslechnout. Hodinky vklouzly do jeho nastavené dlaně, ale přece jen se snažila za každých okolností neodejít jako úplně poražená.

„Ano, ten náramek samozřejmě budu chtít,“ vyštěkla pánovitě. „Říkal jste, že ho můžu mít hotový do zítra. Tak jen doufám, že splníte svoje slovo.“

„Slečinka se může na starého Hanuše spolehnouti,“ pronesl úslužně a uklonil se jí. Když se narovnal, stál před ní zase ten nahrblý stařičký obchodníček v umaštěném kaftanu.

„Jen mi ještě musí slečinka říci, co si přeje do toho náramku nechat zasaditi.“

„Vy jste odborník, tak to nechám na vás,“ prohodila přes rameno a měla se rychle k odchodu.

„Slečinka bude jistě spokojená, může si přijíti pro hotové dílo již zítra před polednem. Rukulíbám!“ zaslechla ještě nezřetelně do cinkání zvonku nade dveřmi.

Vyděšená vším, co zažila, téměř utíkala uličkou pryč od Hanušova krámku, takže již nebyla svědkem toho, co se v něm dělo vzápětí po jejím odchodu. Mistr Hanuš zpoza závěsu táhl do krámu za ucho pihovatého kluka, kterému mohlo být odhadem tak deset, jedenáct let, a u toho láteřil: „Ty rošťáku jeden, kluku zatracená, já ti dám, že stroj času je v chrámu na Ambranii! Lžeš jako když tiskne, lítal jsi zase po všech čertech jako šus a ztratil jsi ho ani sám nevíš kde. To se dělá, nechat takové věci váleti se kdovíkde, aby si s nimi mohl hloupě hráti každý mizerný nevědomý člověk?“ Vlepil mu dvě pořádné facky a dál hartusil: „Copak si vůbec neuvědomuješ, co by se mohlo státi? Chronosi, Chronosi, taky bys už měl míti ve svém věku aspoň špetku rozumu a nechovati se pořád jako uličník. Kdy já tě jen vychovám? To si tvoje máma a má vnučka pěkně zařídila, že mi takovýho darebáka hodila na krk,“ ještě si povzdechl.

Náramek byl skutečně druhý den o půl dvanácté hotový a kámen, který byl jeho centrální okrasou místo původně plánovaných hodinek, byl něco tak podivného, co ještě nikdy v životě neviděla. Když už nic, aspoň budu mít něco zaručeně originálního, napadlo ji jako určitá útěcha za ztrátu stroje času, který navždy pozbyla. Prvních pár dní se domnívala, že se bez něj přece jen snadno obejde, když má kariéru již vybudovanou a více než slušnou existenci zajištěnou. Velmi rychle ale zjistila, že na rozdíl od ostatních lidí není schopná využívat racionálně pouze toho času, který má. Příliš si zvykla na jeho neomezené množství, takže najednou nebyla schopná stíhat téměř nic. Týden, čtrnáct dní, měsíc se můžu vymlouvat na únavu… několik měsíců na vážnou nemoc, ale co pak? Zoufale se ptala sama sebe. Byla stále vyčerpanější a přepracovanější, její přátelé ji náhle skoro nepoznávali, na děti poprvé za život křičela od rána do večera, s manželem se hádala kvůli každé hlouposti… a ke všemu si dokázala hravě spočítat, že je na nejlepší cestě k tomu, aby svou prosperující firmu i nadaci přivedla k rychlému krachu.

Ani před tím nebyla zvyklá se příliš svěřovat a už vůbec se jí nechtělo teď s někým mluvit o svých neúspěších a muset „přiznat barvu“, že celé ty její vychvalované a polovinou národa obdivované schopnosti byly z velké části podvod a klam. Tak se nakonec rozhodla k radikálnímu řešení. Dala do oběhu historku o blíže nespecifikované vážné nemoci, kterou prodělala a kvůli které teď musí odpočívat, relaxovat a bavit se, aby prý přišla na jiné myšlenky. Vrhla se do užívání si všeho, co dosud nestihla. Jen ona sama totiž věděla, že je to naposledy. Třetí udělení ocenění „Žena roku“, které za půl roku po „své nemoci“ obdržela, bylo pak jak na zavolanou. Uspořádala tu nejbombastičtější párty svého života jako rozlučku se všemi, kteří pro ni něco znamenali. Bavila se celý večer a noc snad jako nikdy…

A teď stála na terase s tou poslední skleničkou svého života v ruce a pozorovala vycházející slunce, které zbarvovalo vše do velmi jemného rudozlatého tónu. Její hedvábné večerní šaty vlály v ranním vánku, pozorovala chvílemi nebe a chvílemi probouzející se velkoměsto pod sebou a necítila žádný smutek ani hořkost. Co že to těsně před smrtí prohlásila má oblíbená Edith Piaf? Zapátrala v paměti. „Teď můžu v klidu umřít, protože jsem žila dvakrát.“ Ano, přesně tak, je ne regrette rien, konstatovala spokojeně sama pro sebe. Zrak jí padl na masivní zlatý náramek s ohromným barvy ustavičně měnícím kamenem, který měla přesně na tom samém místě, na kterém více než dvacet let nosila stroj času.

Pozvedla sklenku proti slunci. Asi už nikdo nikdy nespočítá, kolik životů jsem tím pádem prožila já, blesklo jí hlavou v okamžiku, kdy polykala její obsah.